Proč mít či nemít dva psy?

Kdyby si pes mohl vybrat, jistě by nechtěl žít nikdy sám. Psi lidi milují, ale takové mladistvé skotačení s druhým psem nebo tulení se k sobě, když páníčkové jsou v práci, to je prostě k nezaplacení.

Úvod

Nahradit psovi kamaráda stejného druhu je pro člověka nadlidský výkon. Přesto, pokud pochopíte principy psího chování, budete znát jeho potřeby a to nejen ty základní, naučíte se hrát si se psem a porozumíte-li si navzájem, pes strádat nebude, i když bude psím jedináčkem. Tak či tak kamarády stejného druhu potřebuje a rád vyhledává. Nemůžete-li svému psímu kamarádovi dopřát dalšího psího spolubydlícího, rozhodně se snažte pro něj najít alespoň občasnou přítomnost jiných, povahově vyrovnaných psů.
Jestliže však vaše finanční, prostorová a časová situace dovoluje mít dva psy, zapřemýšlejte, jestli přece jen sobě i svému psímu kamarádovi nechcete udělat radost novým čtyřnohým členem rodiny. Je-li místo pro jednoho psa, je zpravidla i pro druhého, jestliže jste dobře zvládli výchovu jednoho psíka, zvládnete i druhého …
Pokud se rozhodnete pro druhého psa větších rozměrů, myslete na to, že pořizovací cena a cena za pelíšek, obojek a vodítko, případně boudu je doslova zanedbatelná ve srovnání s cenou za kvalitní krmivo. A to ještě nesmíte zapomenout na platbu městu – poplatek za druhého psa ve velkých městech rozhodně není zanedbatelný.

Jaký by měl být druhý pes

Eliminujte problémy na minimum již vhodným výběrem nového druhého psa. Kupujete-li druhého psa hlavně kvůli tomu, abyste prvnímu psovi dopřáli kamaráda ke hrám, hledejte v podobné velikosti, případně, aby první pes byl větší, než-li ten druhý. Příliš velká různorodost v tělesné hmotnosti nedává moc prostoru k aktivním společným hrám. Nového psa byste měli vybírat nejen podle svých představ, ale také s ohledem na psa, jakého již máme doma.
Jestliže se má jednat o dvě různá plemena, je vhodné hledat psa rozdílného temperamentu a rozdílného sklonu k dominanci, neboť dva podobně dominantní jedinci s podobným temperamentem se zpravidla dříve nebo později snáší poměrně špatně. Naproti tomu, i když to může vypadat jako protimluva, je poměrně běžné, že psi stejného plemene se zpravidla snesou velmi dobře.
Zda by se mělo jednat o dva psy nebo dvě feny, anebo o dva jedince opačného pohlaví, to je věc názoru. Špatné i dobré zkušenosti jsou na obou stranách. Asi nejméně problémů nastává, jedná-li se o různá pohlaví s tím, že alespoň jeden z nich je vykastrován. Bez kastrace snadno hrozí nechtěné připuštění. Jsou-li stejného pohlaví, může se jeden či oba cítit "ohroženi" ve svém postavení k okolí a může propuknout konkurenční boj. Není to však příliš běžné. Že mohou projevy chvilkové nesnášenlivosti či nepřátelství mezi jakýmikoliv psími spolubydlícími nastat, to je pravda, ovšem není to pravidlem. Často jde jen o chvilkovou záležitost, jednou či dvakrát za jejich psí život.
Rozhodující význam má majitel psů, tedy jejich páníček, který musí srozumitelně nastolit jasná pravidla „kde jsou hranice“ a rozhodně on bude ten, kdo o chování psů rozhoduje a je nejvýše postaveným členem „psí“ smečky. Pokud to člověk zvládne, pak psi by také neměli mít problém.

Je nutné je předem seznámit?

Než si pořídíte druhého psa, je nutné pečlivě vypozorovat a poznat chování svého psa. Podle toho je potřeba přizpůsobit výběr plemene a také první jejich seznámení. Reakce starého psa na nový přírůstek může být opravdu velmi rozmanitá. Hodně záleží nejen na dominanci a snášenlivosti daného psa k jedincům ostatním, ale i na tom, kolik mu bylo, coby jedináčkovi, věnováno pozornosti, co všechno si mohl doma dovolit a nakolik naruší příchod nového člena jeho stabilitu ve smečce.
Většinou první kontakt a seznámení není žádný problém. Dovezeme štěně, postavíme na zem a až se rozkouká, necháme je v klidu očichat s prvním (služebně starším) psem. Domácí pes, který zde byl první, zpravidla má tendence se kamarádit, očichávat a posléze nového psa i vychovávat. Někdy se na pár dnů či týdnů stane uzurpátorem, protože má pocit, že chování toho malého drzouna už překračuje veškerou přijatelnou mez. Přesto pokud to nebude bezpodmínečně nutné, nezasahujte do této psí, kolikrát z našeho pohledu až tvrdé výchovy. Vlastně buďte rádi, odpadá vám starost, jak psovi „po psím“ vysvětlit základní parametry toho, co je vhodné a co nevhodné chování vůči jiným psům.
Může to být však také naopak: nový pes začne „šikanovat“ klidného postaršího a usedlého matadora. V tomto případě je vhodné čas od času zasáhnout, podpořit staršího (prvního) psa a vysvobodit ho na pár hodin od otravného puberťáka. Tak snadno vše udržíte v patřičných mezí. Máte-li však doma dominantního psa k jiným psům a trváte na pořízení dalšího psa, raději sáhněte po štěněti, a rozhodně druhý pes musí být mírné, podřízené povahy, bez sklonů se prosazovat. Seznámení pak musí být naplánované a to pečlivě. Musí proběhnout na neutrální půdě, tedy mimo domov a blízké okolí dominantního psa. Teprve potom je možné se společně odebrat do prostoru, který budou společně psi obývat.
Někdy se stane, že příchodem nového psa změní pes původní ze dne na den svou povahu. Drží se opodál, je méně mazlivý a zdánlivě nevyžaduje pozornost. Někdy se dokonce snaží dělat „naschvály“, a to jen proto, aby mu byla věnována větší pozornost jeho páníčka. V ten moment je mu jedno, jestli je ta pozornost pozitivní nebo negativní. Trest je v tu chvíli menší zlo, jak nevěnování pozornosti dvounohého přítele. Toto chování (žárlivost či uraženost) však poměrně rychle vyprchá a pes se naučí z nové situace „těžit“. Zjistí, že je to fajn nebýt nikdy sám, mít kamaráda, podporu a objekt na hraní. Z telecích štěněcích let nový přírůstek brzy vyroste, a pak bude spokojenost na všech stranách. Také většina psů zjistí, že příchodem nevychovaného štěněte mají uvolněnější morálku, protože je pozornost výchovy směrována k novému přírůstku. Zjistí, že co bylo považováno za nutné udělat, najednou se nemusí nebo ne tak dokonale. I pro nového psa z toho nakonec pramení spousta výhod, jen si je musí nechat připustit a najít.

Zasahovat nebo nezasahovat do řešení psích sporů?

Stále je nutné si uvědomovat, že psi jsou stále psi a své vzájemné problémy si také po psím musí sami vyřešit. Přílišným zasahováním se jejich komunikace může zhoršit, protože ani jeden si nebude jist svým postavením. Problémy mezi psy nemusejí, ale mohou nastat. Otázkou je, jak výrazné problémy to budou, a jak snadno či nesnadno jsou odstranitelné. Prosím, nezaměňujte štěněčí hrátky, které jsou provázeny vrčením, štěkáním a točením se v jednom chumlu, s opravdovou rvačkou o postavení v žebříčku hierarchie.
Jestliže se stane, že mezi psy vznikne rvačka, (stává se tak zpravidla v období puberty či v prvním stádiu dospělosti mladšího psa), je lepší je pro jednou nechat. Při psích rvačkách nedochází zpravidla k žádnému zranění, byť to tak vizuálně nevypadá. Většinou si tak vyříkají, kdo bude „podřízený“ a kdo „nadřízený“, a může být už na vždy klid. Avšak budou-li jejich pranice časté, bude přibývat na tvrdosti a síle a nepomůže rázné okřiknutí či jiný bezdotykový zásah člověka, budete muset chtě nechtě uvažovat o jejich rozdělení. Naštěstí to je ojedinělý případ, na který je však třeba také upozornit.

Výchova s asistencí druhého psa

Nový přírůstek bude potřebovat naučení se správnému chování, tedy výchovu, výcvik a samozřejmě láskyplnou péči. Zároveň však stejnou pozornost jako dříve, ne-li spíše větší, musíte věnovat psovi prvnímu. Nesmí nabýt dojmu zanedbávání nebo že ho stavíte na nižší pozici. A toto není lehké zkombinovat. Proto je potřeba myslet nejen na dostatek financí a místa, ale i na čas, který budete věnovat dvěma psům. Totiž cvičit dva psy společně je zpočátku skoro nemožné, proto je nutné vyčlenit si čas pro jednoho a pak i pro druhého psa samostatně. Jistě, spoustu věcí mohou dělat společně, ale výcvik a v některých případech i výchova ve štěněčím a mladém věku musí být většinou prováděna bez rušení okolím, tedy i bez přítomnosti staršího psa. Ač bychom jistě chtěli, aby se nový pes učil podle staršího vychovaného psa, a tak byl snadněji ovladatelný a vycvičený, je běžnou praxí pravý opak. Starší pes začne více „lajdačit“, mladý se nejdříve a nejsnadněji naučí zlozvyky a „nepřesnosti“ staršího druha. Pokud však výchova a výcvik budou velmi dobře naplánované a včas si majitel uvědomí nejen úskalí, ale i pomoc, kterou mu může poskytnout starší, již vycvičený pes, tak psí asistence většinou není na škodu. Pomůže zejména s přivoláním, se zdoláváním překážek a nejrůznějších povrchů, nový pes bude sebevědomější v plnění úkolů a často můžeme využít tzv. „napodobovací metody“. Jestliže má první pes mnoho špatných návyků a dobře neposlouchá, je vhodné je co nejvíce cvičit a vychovávat odděleně, dokud nový pes nedospěje a nepřivykne na správné vystupování.
Pokud se vám podaří dobře vychovat druhého psa, budete se mít se svými psy dobře a oni s vámi. Budou rádi, že mají jeden druhého a vy budete rádi, že ti dva tvoří takový bezvadný kamarádský pár. Dva psi již tvoří smečku. To platí zejména při hlídání a řešení problémů. Je známo, že lépe ohlídaný je majetek se dvěma psy, neboť se vzájemně podporují a jsou si jistější i při nezvyklých situacích.
Přimlouvám se za vlastnictví dvou psů. Psi tak mají tak hezčí a přirozenější život.