Záludnosti sedlání
Koupím sedlo (obvykle kompromis mezi kvalitou a cenou), položím je koni na hřbet, utáhnu, aby se nepřetočilo, když budu do něho přes třmen nasedat, a mohu vyjet … Jednoduché, ne? Kůň na to jistě bude mít jiný názor. A možná vám ho dá zřetelně najevo. Může tedy taková banalita, jako nasedlání, nějak ovlivnit pohodlí či dokonce zdraví koně? Schválně, pojďte se na tento problém podívat trochu blíž.
Zkusím se zmínit o velmi běžném nešvaru při sedlání, který může koni hodně ztrpčovat jezdecký život: je to příliš rychlé a nebo silné utahování podbřišníku. Jistě se už většina jezdců setkala s koněm, který při sedlání, konkrétně při utahování podbřišníku, „zlobí“. V lepším případě se nafukuje, protože se naučil ulevit vznikajícímu tlaku roztažením hrudníku, a „vyfoukne“ se až po nasednutí jezdce nebo během práce. V horším případě se kůň šklebí nebo dupe nohama, švihá ocasem či natahuje krk a hlavu, kouše do mříží, v tom nejhorším se snaží kousnout nebo kopnout člověka, který se sedlem manipuluje. Někteří koně si zase lehají nebo se snaží uprchnout. Různí rádoby odborníci tvrdí, že je to zlozvyk, za který je třeba koně trestat, jiní to omlouvají tím, že jejich mazlík prostě nemá rád práci. Přitom ve chvíli, kdy se na takového koně sedne, problémy zmizí. Je jasné, že se spojují pouze s procesem sedláním.
Proč to teda kůň dělá?
Těmto koním vadí dotahování sedla – čili svírání hrudníku. Dávají to najevo signály nespokojenosti, nebo – když tomu člověk nevěnuje pozornost nebo je za to ještě trestá – se začnou bránit. Vzhledem k tomu, že koně jsou obecně nesmírně tolerantní a trpělivá zvířata, lze usuzovat, že jim dotahování sedla dělá hodně velké problémy, když se až s takovou vervou „odmítají podvolit člověku“.
Nošení sedla, sedícího na hřbetě a pevně připnutého okolo těla, je pro koně naprosto nepřirozená věc a vyžaduje z jeho strany obrovskou statečnost a ochotu vyhovět člověku. Pokud víme, co je kůň za zvíře, bude nám jasné, že sedlání s sebou nese dva potenciální problémy: psychický a fyzický.
Kůň je od přírody „lovná zvěř“. Během svého vývoje se mu do genetické paměti vtisklo, že to, co mu skočí na hřbet a obejme mu hrudník, je šelma, která ho chce zabít. A pokud se jí nezbaví dřív, než bude hodně zraněný, nepřežije. Je proto zcela přirozené, že koně děsí přítomnost něčeho na hřbetě a ještě více „objetí“ těla. A ještě více, když se toho objetí nemůže rychle a snadno zbavit. Sedlání a utahování podbřišníku je proto zcela přirozeně spojováno se strachem a je na člověku, aby koni vysvětlil, že tento tlak, tato tíseň, je neškodná. Pokud však na to lidé nemyslí a koně nasedlají rychle a nešetrně, způsobí mu nepohodlí nebo dokonce bolest či ho při tom trestají, koni je jasné, že genetická paměť má pravdu a „to“ mu ubližuje; bude tedy strach či nevoli při sedlání projevovat nebo se začne bránit. Oprávněně. Jsou koně, kterým stačí jedno nešetrné nasedlání, aby ztratili důvěru na dlouhou dobu. Dokonce si ji mohou spojovat už se samotným místem, kde se jim tato bolest stala (například se brání nasedlání na obvyklém místě v boxe, ale pokud by je někdo sedlal na jízdárně, kde na to nejsou zvyklí, „nepohnou ani brvou“). A jsou jiní, kteří vydrží víc a „zlomí“ je až dlouhodobé hrubé zacházení spojené s opakovanou bolestí či velkým nepohodlím.
Důležitá je i skutečnost, že sedlo a podbřišník svírají citlivé tkáně: kůži, svaly – konkrétně nejdelší hřbetní, nejširší hřbetní a hluboký prsní – a žebra, částečně hrudní páteř a hrudní kost. Nadměrný tlak, který vytvoří utažený podbřišník, pohmoždí tyto tkáně, čili rozmáčkne buňky i přítomné krevní cévy, uvolněná krev vytvoří krevní podlitinu (modřinu), a v místě postižení vzniká zánět se svými charakteristickými znaky: otokem a bolestí. Ano, mluvíme o otlaku, což je vlastně pohmožděnina. Nejzřetelnější otlaky lze vidět ve spodní části hrudníku z obou nebo jen jedné strany před podbřišníkem, což je známka poškození kůže a podkoží nebo dokonce velmi citlivého hlubokého prsního svalu (obr. 2). Bohužel už málokdy člověk na první pohled rozpozná otlaky na jiných místech či poškození hlubších vrstev svalů, kostí a kloubů. I ty však bolí – dokonce i další den nebo dva po svém vzniku a s každým dalším dotažením sedla se poškození a bolest prohlubuje. Příčiny nepříznivých projevů během dotahování sedla tedy mohou být dvojího typu: kůň si pamatuje, že kdysi mu tento proces způsobil nepohodlí nebo bolest (a koně mají velmi dobrou paměť!) a proto se bojí, nebo mu nepohodlí až bolest způsobuje sedlání stále! Za projevy nevole se kůň nesmí nijak trestat – není to důvod k trestání a mohlo by to situaci ještě zhoršit. A naopak – ani ten nejdražší, nejměkčí, nejpružnější podbřišník nepomůže, pokud se bude i nadále utahovat nešetrně. Vždy je třeba dodržovat několik jednoduchých zásad správného sedlání; a to nejen u koně, který už problémy má, ale i u takového, který je zatím „v pohodě“.
Deset bodů šetrného sedlání
1. Nechejte přecitlivělého koně vyšetřit, zda nemá skutečně nějaké zdravotní problémy. Pokud ano, musíte je vyléčit, až pak lze znovu nasedlat.
2. Před každým sedláním je třeba zkontrolovat hřbet, zda není bolestivý, nejsou na něm otlaky, citlivá, teplá místa, boule apod.
3. Používejte jen padnoucí sedlo a pod ním čisté, měkké a neskrčené dečky.
4. Používejte tenké dečky, protože silné zhoršují stabilitu sedla a způsobí jeho pohyb při dotahování i ježdění, zužují komoru a mohou tak koně ještě více tísnit v oblasti kohoutku a lopatek.
5. Před sedláním koně pečlivě vyčistěte, navykněte ho na dotyky hlazením všude, kde se ho bude dotýkat sedlo a podbřišník. Poté mu uhlaďte srst od hlavy k ocasu, aby se nikde „nevzpříčila“.
6. Nejdříve položte sedlo více dopředu nad kohoutek, pomalu ho stáhněte dozadu na korektní místo - samo by tam mělo „sklouznout“ a už se nepohnout.
7. Dbejte, aby podbřišník nesklouzl dolů a koně nebouchl do nohy.
8. Při dotahování sedla nespěchejte a dotahujte na několikrát: nejdříve jen tak, aby se sedlo nepřetočilo, koně proveďte, zkontrolujte podbřišník, zda nepřiskřípl kůži a utáhněte o trochu více. To opakujte dokud není podbřišník tak pevný, že mezi něho a břicho koně strčíte dva prsty.
9. Do sedla nasedejte z vyvýšeného místa.
10. Po nasednutí a nebo okrokování ještě překontrolujte polohu podbřišníku a utažení. Sedlo má být během ježdění utažené pouze tak, že mezi podbřišník a bok koně kdykoli bez problémů strčíte dva prsty! Není pravda, že se bude příliš hýbat a koně odře. Naopak – dobře padnoucí sedlo bude i tak sedět na hřbetě stabilně, kůň nebude bolestivě sevřený a bude mít prostor k roztahování hrudníku při dýchání.
Jak koně odnaučit nepříjemné až nebezpečné chování při sedlání
Pokud dodržujeme výše uvedených deset zásad správného sedlání a kůň nemá nějaké zdravotní problémy, je zřejmé, že u něj přetrvává hluboce zakořeněný strach způsobený „koňskou“ pamětí. A protože někdy může být jeho chování při dotahování podbřišníků nebezpečné, je vhodné ho to odnaučit. Toho docílíme například tím, že nežádoucí chování nahradíme žádoucím.
Nežádoucí chování začíná zvedáním hlavy, prohýbáním se - prostě ztuhnutím. To chceme koně odnaučit. Žádoucí chování se projeví snížením hlavy, olíznutím či přežvýknutím – čili uvolněním. Naučíme koně, aby se takto choval při dotahování podbřišníku.
Za dodržování výše uvedených deset zásad budeme pracovat podle principu: pokud kůň zareaguje na zvýšený tlak ztuhnutím, tlak nepovolím; až se kůň uvolní, tlak povolím a tím koně odměním. Jinými slovy: jakmile kůň začne při dotahování projevovat nelibost (už první malé projevy) a nepohodlí, ihned přestanu dotahovat a jen „vydržím“ v dosaženém tlaku, aby nedošlo k ještě většímu nepohodlí a nezradila se začínající důvěra koně. V této poloze vyčkám, až se kůň uvolní = zhluboka se nadechne, sníží hlavu, přežvýkne apod. Potom tah podbřišníku hned povolím. To je odměna za uvolnění: odstranění podnětu (tlaku podbřišníku) jako odměna za správné chování = uvolnění. Kůň se rychle naučí, že pokud akceptuje toto dotáhnutí a uvolní se přitom, bude odměněn příjemným povolením tlaku. A je tu i jiná stránka věci: společně s uvolněným držením těla se kůň uvolní i psychicky. Zmizí jeho strach a on může lépe přemýšlet o tom, že mu „to“ vlastně nic neudělalo.
Pak to zopakujeme – dotahujeme velmi opatrně podbřišník opět až do první lehoulinké známky odporu. V tu chvíli ihned přestaneme zvyšovat tah, ale nepovolíme, dokud se kůň opět neuvolní. Tento postup se neustále opakuje a kůň se učí tolerovat stále větší dotažení podbřišníku. Celý tento proces může trvat dlouho, především u starších koní, kteří mají strach z utahování podbřišníku už hluboce zakořeněný. Jako vždy u koní se člověk musí obrnit velkou trpělivostí a naučit se vše vhodně načasovat.
