Želví globální oteplování
Spousta z nás, chovatelů, zahrádkářů i jiných „domácích přírodomilců“ se tu a tam rýpe v zemi. Jedni na zahradě hrabou žížaly, druzí okopávají salát, třetí strkají do země jakési hlízy a cibule … A já? Já donedávna každé časné jaro přerýval želví výběhy!
Rycí rituál
Tenhle jarní rycí rituál samozřejmě nevznikl jen tak, z nějakého chorobného popudu mé rozvolněné mysli. Naopak, namáhavá to činnost má své velmi materialistické a důležité opodstatnění. V želvích výbězích totiž svým rýpáním udržuji jakési nezatravněné „mýtinky“ a hliněné kopečky – a právě do těchto míst moje želvy později, během sezóny, s oblibou hrabou své důlky a snášejí vajíčka. No, a protože tato „snášedliště“ každoročně během letních měsíců poněkud zarostou plevely a zároveň až příliš zhutní (střídáním sucha a deště či dusotem želvích i mých nožek), je dobré terén v časném předjaří pořádně prorýt, protrhat kořeny pýru a vše opětovně „tak akorát“ uhladit a udusat …
To jsem se pořádně lekl!
Při loňském březnovém prokypřování želvince jsem se zase jednou pořádně lekl! Když jsem totiž s chutí zaťal polovinu násady svého švédského náčiní do ještě zimou dýchající kypré zeminy, vykutálela se na mne z jižně orientovaného umělého svážku čtyři želví vajíčka! Tak přeci! Zase nějaká mrška unikla vloni mé pozornosti a dokonale „zašila“ svoji snůšku. Rád bych ctěnému čtenářstvu vysvětlil tu „mršku“ a „zašívání“. Mezi mojí osobou a mými želvími chovanci každoročně probíhá taková specifická a legrační varianta hry na schovávanou. Ta funguje zhruba takto: zatímco já chodím (hlavně dopoledne a koncem jara i v podvečer) na několikrát denně opakované obchůzky želvinců, moje schovanky se snaží v pauzách mezi mými hlídkami nepozorovaně vyhrabat důlek, snést svá vajíčka a povrch hlíny v co nejkratším čase uvést do původního stavu. Ano, v drtivé většině sice bývají starostlivé želví maminy pomalejší než moje nohy a oči a vajíčka jsou ihned po odchodu nadřených želvích kopáček mýma rukama ze země vyjmuta, označena a uložena do líhně. Někdy se však stane, že mne moje svěřenkyně dokonale překabátí. Což je i případ výše zmíněné, venku přezimující, čtveřice vyrytých vajec …
Ve vajíčcích byla téměř kompletně vyvinutá mláďata!
Což o to, zapomenuté želví snůšky jsem už dříve vyhrabal nejednou. Tahle ale byla trochu výjimečná. Jak je vidno i z fotografie, ve vajíčcích byla téměř dokonale (kompletně) vyvinutá mláďata! A navíc – zvlášť jedno z nebožátek budilo dojem, že zemřelo teprve nedávno, snad teprve před pár dny. Bylo mi jich líto. Jak jsem poději zjistil, šlo v sezóně o čtvrtou (!) snůšku jedné mojí mimořádně plodné samičky otužilého balkánského poddruhu Testudo graeca ibera. Předjarní nález jejích téměř vyvinutých mláďat možná potvrzuje v poslední době hodně propíraný jev globálního oteplování zeměkoule (a tedy i našeho středoevropského podnebí). Přestože vejce musela být snesena až počátkem srpna (první tři snůšky téhle samičky jsem zachytil), zárodky se stačily do příchodu zimy, během docela průměrně teplého léta a podzimu, téměř dokonale vyvinout. A pokud by byla vajíčka ochráněna před mrazem (zima 2007–2008 byla ale extrémně teplá, silněji mrzlo pouze v období kolem Vánoc) či spíše před přílišným vlhkem poměrně těžké nasákavé zeminy ve výběhu, mohlo být moje jarní překvapení ještě větší …
