Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 13. část

První noc v Baharíi. Chlapi odstavili Hiluxe, my s Astrou zaparkovali za nimi a následovala válečná porada, které jsme se samozřejmě neúčastnili. Bránila nám jazyková bariéra. Ale tenhle arabský zvyk – to jest poradit se a s řešením problému, který nastal, nespěchat a raději posečkat – mne docela bavil. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že jsme fakt nikam nespěchali.

Zádrhel s autem

„Vidíš, to je olejový hever, ten je mnohem výkonnější než ty závitové, které používáme u nás!“ poučil mne technokrat Jiří. Ať už olejový nebo šroubový, byl ten hever, kterým Hiluxe chlapi zvedali, krátký, takže se nepodařilo auto zvednout tak vysoko, aby šla guma vyměnit. Jen se nadzvedl pravý zadní roh a tím vše zhaslo. Řidič, když to viděl, zalezl po břiše pod nadzvednutou Toyotu a začal tam kutit cosi neuvěřitelně rizikového – cloumal pérem auta, které se vznášelo nad ním, a dělal vše možné, aby ho setřepal z heveru a nechal se jím rozmačkat. Naštěstí se mu to nepodařilo, tak zase vylezl. Pak se podařilo zašprajcnout hever pod zadní pero a neskutečně eskamontérským stylem Hiluxe zvednout do vzduchu. Kolo pak vyhandlovali promptně a jelo se dál. My s Jirkou dumali, jak je dobře, že jednak nepraskla guma přední, a za druhé jak je dobře, že se to nestalo našemu autu, a kolem nás ubíhala poušť.

Vojenské stanice

Byli jsme na severovýchodním okraji Západní pouště, které se také říká Libyjská poušť, protože se táhne do Libye. Silnice, po které jsme jeli, je jediná asfaltka široko daleko, je nová, rovná a Egypťané jsou na ni patřičně hrdí, protože je jedinou civilizovanou spojnicí oáz s údolím Nilu. Jeli jsme stále stovkou a silnice to bez problémů umožňovala, provoz byl minimální. To nás těšilo i z toho důvodu, že Assad neustále při řízení telefonoval, a bylo proto potěšitelné, že má pro sebe celou prázdnou silnici bez protijedoucích aut.
Míjeli jsme stožáry s anténami, které nesou signál mobilního telefonu, a ony k nim nevedly žádné elektrické dráty. U paty každého stožáru totiž byly dva černé solární panely a boudička. „To je akumolátorovna! To se asi neustále dobíjí, aby to mohlo pracovat i v noci …“ mudroval Jiří a já si obohacoval slovník. Tak ze Sahary si minimálně dovezu slovo akumolátorovna, které jsem dosud neznal.
Místy se kolem silnice objevilo cosi, co vypadalo jako mimozemský koncentrák – ohrada zavátá pískem a uprostřed ní špatně viditelná nízká stavení – , ale podle nápisů a i toho, co říkal Assad, to nebyli UFO, ale vojenské stanice.

Motorest

Pak se objevila zvlášť nechutná kasárna u cesty, my k nim zahnuli, a byl to motorest. Byl neuvěřitelný, vybudovaný zjevně čerstvě, ale tak nedbale, že už byl celý olezlý, oprýskaný, rozviklaný, se škvírami, a hnusný. Tvořila jej obrovská místnost, na které byly zevnitř na zdech namalované umělecké obrazy pouště a v níž stály desítky umakartových stolků a umakartové židle. U pultu seděl stařec a kouřil šíšu, vodní dýmku, a vedle něj postával kluk, co vařil kafe. Místnost byla liduprázdná, tak jsme si objednali kafe a sedli si ke stolku u jedné stěny. Těsně sousedil s rohem, na němž bylo anglicky a zřejmě i arabsky napsáno „koutek na modlení“. Uprostřed protější zdi byly odpuzující dveře, které páchly až k nám, s nápisem WC – přitom desítky kilometrů okolo se rozkládala liduprázdná poušť, kterou bylo možné co WC použít skutečně pohodlně. Usadili jsme se kolem stolu, všichni kromě řidiče, který zafičel do modlicího koutku a začal se modlit. Nijak jsme to nekomentovali, ale překvapilo nás to, ve svých teplákách a patkou seladona prostě na tu víru nevypadal - jako ostatně nikdo z našich průvodců.

„Někdy to tu přece muselo bejt hezký!“

Než jsme dopili kafe, přijel z protisměru naší cesty klimatizovaný autobus a vysypal před motorestem hromadu německých turistů, které z turistického resortu vezli na jeden den vyvenčit do oázy. Teď se vraceli. Turisté se postavili do řady před odpuzující WC a čekali, až na ně dojde řada, a už byli tak přecivilizovaní, že je nenapadlo vyjít ven z budovy a odkráčet pár desítek metrů do pouště, do přírody, radši šli do té smradlavé kadibudky „na záchod“. Připadal jsem si vedle nich jako ostřílený cestovatel.
„Někdy to tu přece muselo bejt hezký!“ šťoural Jiří a pátral po informacích. Pak na jedné nástěnné malbě nalezl letopočet 2002 – , takže když ne hezký, tak nový to tu bylo před pěti lety … Dopili jsme kafe, já si dokoupil cigarety a jeli jsme dál.

 „Češi, dva kusy“

Pomalu se blížila šestá, slunce nezadržitelně klesalo k obzoru, když v tu chvíli se proti nám na silnici vynořily dva sudy. Stály tam jako zátaras, a vedle silnice u nich stály dvě boudy zelenošedé barvy. Z jedné vylezl policajt v uniformě, za ním se ploužili dva městsky oblečení tajní v civilu, a všichni tři koukali na naši Astru, která měla tmavá skla. Assad spustil okénko vedle řidiče, a přestože mluvil arabsky, tak jsem mu rozuměl. „Vezu dva Čechy do Baharíe!“ Policista si nás zapsal propisovačkou do notýsku – ne jména nebo čísla pasů, to nechtěl, zápis zřejmě zněl „Češi, dva kusy“, a propustil nás. Odstavil jeden barel, Assad ujel sto metrů, zastavil u krajnice, a pak jsme čekali na Toyotu, která stála pořád ještě před barelovým zátarasem. Co s ní odbavovali, nevím, ale trvalo to čtvrt hodiny. Pak se jelo dál, ale už potmě – zatímco jsme čekali na odbavení, slunce zašlo a padla tma.

Není pomoci, není návratu

„To byli poslední policajti před libyjskejma pohraničníkama …“ vysvětlil teskně Assad, jako by říkal, že teď už jsme definitivně v tom a není pomoci a není návratu.
V noci mají egyptští řidiči zvláštní styl jízdy. Jedou potmě, za svitu hvězd, a teprve když se blíží protijedoucí automobil, tak dají levý blinkr (aby bylo vidět, kde končí) a posvítí zblízka protijedoucímu autu do obličeje dálkovými světly, aby o sobě dali důrazně vědět. Opravdu nás to znervózňovalo, zvláště proto, že v protisměru jezdily výhradně obrovské naložené kamiony. Sice jeden za pět minut, ale fakt velký.

Oáza jak z pohádky

Assad opět zajel ke krajnici, vystoupil, podivně zkoumal poušť po pravé straně cesty, zase nastoupil a otočil do protisměru. Vraceli jsme se – a my netušili, proč. Po dvou kilometrech velmi pomalé jízdy Assad opět zastavil, a zase zkoumal poušť - a tentokrát se trefil a skutečně tam byla polní cesta, kterou evidentně hledal. Jak si s ní poradí Astra, nebylo úplně jasné, ale když zapadnem, Hilux nás vytáhne. Jeli jsme krokem asi pět kilometrů, když tu najednou ze tmy vykoukl strom – palma. Pak druhá, třetí a domy, dokonce s pouličním veřejným osvětlením. Oáza jak z pohádky.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)