Barevné a kresebné rázy kudrnáčů

Kudrnáč je neobyčejně ušlechtilé strukturové plemeno okrasných holubů. V posledních letech díky importům jeho kvalita velmi rychle stoupá a lze tedy i doufat v rozšíření početního stavu jeho obdivovatelů a majitelů. V České republice se sdružují chovatelé kudrnáčů v Klubu chovatelů strukturových holubů se sídlem v Brně, který byl založen v roce 1976. Mimo rámec klubu je bezpochyby více jeho chovatelů, stále však platí, že nejkvalitnější chovy mají „klubaři“ a to i díky dobré informovanosti o kvalitě plemene v zahraničí a především Německu, kde jsou stále nejlepší světové chovy plemene. Rozšíření kudrnáčů zasáhlo kromě evropských zemí také USA, Austrálii a arabské státy.

Než se dostanu k tématu článku, chci v krátkosti představit při hodnocení holuba důležitější znaky, tedy typ a strukturu.

Kudrnáč má silnou, širokoprsou postavu střední délky i výšky, se středně vysokým postojem a velkým, širokým křídelním štítem. Lehce se svažující, v ramenou mimořádně široká záda tvoří s ocasem jednu linii, ze které kolmo vybíhá linie krku. Letky nesmí přesahovat ocas. Ten je úzký a neměl by být střechovitý. Barva očí je u všech rázů, včetně bílých červenooranžová, kromě štítníků, kde uznáváme jen oči tmavé.

Mezi strukturové ozdoby plemene patří lasturovitá chocholka, která je oficiálně uznána jen u bílého chocholatého rázu. Chocholku vyžadujeme širokou, uzavřenou a lasturovitou s oboustrannými růžicemi.

Hlavním plemenným znakem je kudrnatost. Každé pero křídelního štítu vytváří alespoň jednou, v ideálním případě dvakrát až třikrát stočenou kudrnu. Na druhém pruhu musí všechny pera vytvářet kudrny jen u bílých holubů. U ostatních rázů zde musí, tato značně široká, tvrdá a vysoká pera vykazovat alespoň částečné stočení.

Poslední pernatou ozdobou plemene je opeření běháků. U bílých chocholatých je vyžadován zkadeřený rous střední délky, i když krátký rous dokonale překrývající prsty by neměl být trestán. Hladkohlaví a štítníci musí mít opeřeny běháky alespoň do podoby punčošek, ale delší opeření není vadou, naopak kudrnáčům velmi sluší.

Protože se u plemene zaměřovali chovatelé na rozvoj pernatých ozdob a typ, není chováno v příliš pestré paletě barevných a kresebných rázů, jak známe třeba u pávíků nebo čínských holubů. Stávající barevný repertoár tvoří: bílý chocholatý, bílý hladkohlavý, černý, modrý bělouš, červený bělouš, žlutý bělouš a hladkohlaví štítníci různých barev. Oficiálně jsou uznáni i plnobarevní modří, červení a žlutí, tyto rázy se však již téměř nechovají. Přesto dochází, v různých oblastech, k cílevědomému šlechtění nových variet. V Maďarsku dělají milovníkům kudrnáčů radost tygři v různých barvách, z USA známe i holuby běloštítné. Chová je pan Tom Mc Caig z Kalifornie a podle posledních informací se mu vedle červených podařilo vyšlechtit i žluté běloštítné. Jak za oceánem, tak i na starém kontinentu, jsou šlechtěni chocholatí černí, modří bělouši, červení bělouši, žlutí bělouši a štítníci. Přestože barva a kresba stojí v pořadí důležitosti znaků až na posledním místě, musíme dbát na bezchybné zbarvení holubů a nedostatky v této oblasti hodnotit stejně přísně jako typ a strukturu. Pro kudrnáče je typické zbarvení běloušů, které způsobuje žíhané probělení barevných per. Bílí kudrnáči jsou vlastně homozygotní (čistokrevní) bělouši v červené a žluté řadě, proto mají červenooranžové, nikoliv černé, oči. Heterozygotní bělouši jsou jak ve tmavém, tak i ve světlém odstínu. Přednost se dává tmavému odstínu, protože barevný pigment značnou měrou podporuje kudrnatost.

Černý kudrnáč na první pohled zaujme kontrastem mezi bílým ozobím a černou barvou opeření. Vyžadujeme u něj mimořádně sytě černé zbarvení, bez našedlých, namodralých nebo bílých per. Nedostatky v čistotě barvy jsou důsledkem křížení s modrými a červenými bělouši, čímž se zlepšuje kudrnatost, nebo bílými holuby, čímž se dosahuje lepšího typu. Díky tomuto křížení jsou černí holubi velice vitální. Někdy se u nich objevuje nežádoucí hnědá duhovka.

Bílý chocholatý kudrnáč je vybaven největším množstvím pernatých ozdob, vedle lasturovité chocholky jej zkrášluje i středně dlouhý rous. Bývají vynikající z hlediska typu - dobrá šířka hrudi, výška postoje a velký křídelní štít. Obecně u bíle zbarvených holubů již nemůžeme tolerovat neuzavřené kudrny, nebo žlutý nádech. Hodně se pracuje na zkvalitnění šířky, výšky a pevnosti kudrnatosti, bohužel v této oblasti je důležitý barevný pigment, který bílý holub samozřejmě postrádá. Barva očí je až světle červená, žluté oči jsou vadou.

Bílí hladkohlaví kudrnáči mají často dlouhou postavu a užší tělesný rámec, které bychom mohli zlepšit křížením s chocholatými, i u nich si přejeme širší kudrnatost. Bílá barva opeření je náchylnější na znečištění a často chovatele nutí ke koupání holubů těsně před výstavou. Tento „zákrok“ je však pro strukturu kudrn natolik vážný, že se do plné původní krásy dostanou až za 5-7 dní. Proto koupadlo do voliéry týden před výstavou vůbec neumisťujeme a nejen bílé, ale i všechny ostatní rázy při hrozícím dešti uzavíráme v holubníku nebo zastřešené voliéře.

Modří bělouši jsou známi špičkovými jedinci, se stabilně vynikající kudrnatostí a v lepších chovech i výborným tělesným rámcem. Chovají se ve světlém i tmavém odstínu. Letky a zakončení ocasu jsou tmavé, pruhy černé, hlava a křídelní štít jsou buď světle, nebo tmavě grošované. Vadou je rez, obzvláště v letkách a nečistá základní barva. Přísně hodnotíme příliš dlouhé postavy a neuzavřené kudrny, i když jsou široké a tvrdé.

I mezi červenými bělouši máme špičkové holuby. Stabilně jsou kvalitní i v České republice a zdobí stávající český vzorník plemen holubů. I zde máme světlý a tmavý odstín, ale podobně jako u žlutých běloušů dáváme přednost odstínu tmavému. Krk, hruď a pruhy jsou sytě červenohnědé (cihlové), bez světlého žíhání, oproti tomu jsou pera na křídelním štítu více či méně grošovaná. Kudrnáči s grošovanou hrudí často trpí úzkou a měkkou kudrnatostí. Líce musí být světlé, temeno, obzvláště u holubů je povoleno zbarvené, světlé není rozhodně vadou. Barva zobáku je tmavě rohová, povolena je světle rohová špička. Černý zobák je sice povolen, ale přináší s sebou značné riziko, protože je doménou jedinců s bohatým barevným pigmentem. Takový holub často odchovává výletky s nežádoucím namodralým břichem, ocasem nebo hlavou. Letky a ocas musí být světlé, ale vnitřní strana per, která je našemu pozorování ukryta, může vykazovat červené barevné plochy. Ta slouží jako barevná rezerva. Horní strana ocasu a letek nesmí být zamodralá.

Žlutí bělouši mají stejné barevné rozlišení jako bělouši červení, základní barva je ale žemlově žlutá.

Kudrnáčem budoucnosti můžeme nazvat holuby s kresbou štítníků. Ačkoliv byli vyšlechtěni již v roce 1877, upadli v zapomnění a znovu byli šlechtěni až do roku 1964. Průkopníkem znovušlechtění byl východoněmecký specialista Willi Rosche ze Zwochau u Lipska. Kresba byla na vybrané jedince nejdříve přenášena od saského a durýnského štítníka, kteří se však příliš neosvědčili pro své tvrdé a slehlé opeření. Daleko lepších výsledků bylo dosaženo s plemenem lahore a v roce 1973 při Lipské výstavě Willi Rosche předvedl první výsledky svého chovatelského mistrovství. Jeho červenoplaví a modří štítnici zde sklidili zasloužené uznání. Později převzali nelehkou šlechtitelskou práci pánové Arno Thälle, Erhard Rosche a Peter Culek. Od sedmdesátých let se pokoušel o znovuvyšlechtění tohoto rázu kudrnáčů i Willi Kolb z Hessenska v tehdejším Západním Německu. Díky původnímu křížení s jinými plemeny je u štítníků velmi těžké dosáhnou požadovanou kudrnatost. To je obecně mezi štítníky na nízké úrovni, přesto mnozí šlechtitelé neztrácejí elán a kvalita štítníků rok od roku stoupá. Oficálně jsou uznáni v těchto barvách: černí, modří pruhoví, červení, červeně plaví, žlutí a žlutě plaví. Nejkvalitnější jedince máme v modré a červené barvě, pozadu však nezůstali ani černí a červenoplaví, zatímco žlutí a žlutěplaví jsou na tom stále špatně. U štítníků klademe důraz na kudrnatost, kresbu i barvu, málokdy se ale podaří zkloubit dobrou kudrnatost s bezchybnou kresbou a barvou. K dosažení vytyčeného cíle je dlouhá cesta, na jejímž konci by měl být štítník, jehož každé pero křídelného štítu je dokonale stočeno při čisté kresbě a syté barvě. Pro zlepšení kvality je vhodné čas od času připářit ke štítníkovi bílou, nejlépe chocholatou, holubici.

Závěrečný odstavec je věnován krmení. Pro vynikající vzhled holuba je zapotřebí bohatý rozvoj pernatého fondu. Tohoto nejlépe dosáhneme podáváním některých olejnin, např.: slunečnice, kardi (saflor), řepky, konopného semena atd. Pozor musíme dát při nadměrném podávání řepky bílým kudrnáčům. Hrozí ztmavnutí zobáku a nažloutnutí opeření. Při podávání konopného semene si kudrnáče výborně „ochočíme“, ale podáváme ho s mírou.