Polský Ogar, nové plemeno honiče v Česku
K jednomu z nejnáročnějších oborů kynologie se bezesporu řadí chov a výcvik loveckých plemen. Není snad jediného způsobu lovu, aby k němu nebylo vyšlechtěno speciální plemeno, a to i v několika zemích světa současně. Je až překvapivé, jak se jednotlivá plemena vyšlechtěná pro stejný účel mohou exteriérově a i povahově lišit.
Pro příklad mohu uvést Vhippeta a irského vlkodava, kteří, ač byli vyšlechtěni oba ke štvaní zvěře, mají naprosto odlišný tělesný rámec. Nejinak tomu je u plemen skupiny FCI VI, a to honičů.
Historie
Honiči jsou většinou velmi stará původní plemena, určená k vystopování, honění a následně ulovení, popřípadě zadržení určité lovné zvěře. Tuto práci vykonávají buďto jednotlivě, ale častěji v různě velkých smečkách. Velikost smečky se podřizuje velikosti a vitalitě lovené zvěře. Nezřídka se však dříve podřizovala i velikosti „měšce“, protože se často jednalo o psy velice nákladné. Jedním z takovýchto starobylých plemen je polský ogar FCI 52.
Ogar je původní polské národní plemeno, jehož počátky sahají podle různých pramenů do čtrnáctého století, kdy bylo do tehdejšího Polska, Bílé rusi a Litvy rozšířeno Tatary jako tatarský (kostromský) honič, a následným křížením s domácími plemeny ustálen do dnešní podoby. Je zajímavé, že i dřívější geografické rozšíření končilo západní a jižní hranicí Polska. První písemné zprávy o ogarovi se datují do 18. století a psalo se o psu sice venkovského vzezření, ale velmi dobrých loveckých vlastností. Byl to pes, kterého mohla chovat pouze šlechta a proto byl poměrně vzácný. Pořízení kvalitní honičské smečky bylo nákladné a pro panský dvůr to byla velice prestižní záležitost. To se později během druhé světové války a následnému socialismu stalo tomuto plemeni osudným. Psi i celé smečky byly likvidovány a do chovu je prostí poláci raději nezapojovali. Až v padesátých letech minulého století se ogarů ujal plk. Pawlusiewicz, který z celé oblasti Polska soustředil typové jedince do záchranného chovu. Následně bylo velkým znalcem a obdivovatelem ogarů plk. Kartawikem dovezeno několik jedinců z Litvy a Běloruska, kteří byli přikříženi k domácímu chovu a v roce 1964 byl vypracován chovatelský záměr. Bohužel plk. Kartawik tragicky zahynul a plemene se ujal Jerzy Dylewski, který v roce 1966 předložil prostřednictvím Polského zemského svazu standart plemene u FCI. Ta jej posléze schválila a uznala Polského Ogara jako polské plemeno.
Ogar dnes
Dle standardu se jedná o středního honiče s kohoutkovou výškou 55–65 cm, silných kostí a jeho tělo prozrazuje sílu a vytrvalost. Barva je čabraková, to znamená černá s červeným „podpalem“ a možné jsou bílé odznaky. Srst je přilehlá, hustá a neupravuje se. V obličeji má melancholický výraz. Ogar je velmi vázaný na pána a rodinu, je neuvěřitelně rozhodný při hlídání a má neobyčejně zafixován domovský prostor. Mimo něj je naprosto indiferentní, ba odtažitý vůči cizím lidem a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že k některým typům lidí si nenajde cestu nikdy. Oblíbí-li si však někoho, je to pak „láska na celý život“, a to doslova a do písmene.
Co je však na tomto psu naprosto jedinečné je jeho hlas. Název ogar totiž pochází nikoliv od jakéhosi chlapáka, ale právě od hlasu, pro který byl celé generace šlechtěn, a pro který je toto plemeno tolik ceněno. V Polsku se jeho hlas nazývá „granie“. Je to vysoký melodický hlas, který vydává při lovu. Pro každého jedince je to hlas specifický, v jiné tónině a individuálním podání, takže dříve se dokonce vytvářely smečky podle melodie a tóniny tak, aby smečka tvořila při lovu jakousi hlasovou harmonii. Ogar proto neštěká, ogar „gra“. Od granie jsou odvozeny i další názvy, např. chovatelská stanice Samograj a další. To, že si poláci jeho hlasu opravdu cení, jde poznat i ze jmen psů, např. Harmonia, Saxofon, Ariana, Oktawa, atd.
Využití
Polský Ogar je pes lovecký. V Polsku se o něm říkalo, že je to pes líný a opravdu dobře honí jen vlky a medvědy. To ale vyplývalo z jeho způsobu života. Při lovu je pomalejší než jiní honiči, ale o to více důkladný, zodpovědný a vzhledem k jeho vynikajícímu čichu ze stopy zřídkakdy schází, drží ji velmi pevně a hlasitě. Honí pomalým cvalem a při práci si neustále ověřuje svého pána, takže se nestane, aby se ztratil, což je dáno na jednu stranu příkladnou orientací v terénu (i neznámém), a na stranu druhou úzkou vazbou na svého pána. Není to pes vyloženě smečkový, od cizích psů si drží odstup i při lovu a zvláštností je to, že nejlépe pracuje v páru, kdy dva ogaři snadno zastaví a i několik hodin hlasem podrží velkého divočáka. Nejde bezhlavě do kontaktu se zvěří a málokdy se stane, že je při lovu poraněn. To se velmi cení zvláště v Polsku, kde výměra honiteb je několikanásobně větší (deset tisíc hektarů) než u nás, a kde kolikrát opravdu dlouho trvá, než se myslivci k hlásícím psům dostanou. Vzhledem k uvedeným vlastnostem tohoto psa ho naši severní sousedé používají při honech na divočáky, jeleny a vzhledem k jeho opravdu dobrému nosu k dohledávání poraněné zvěře. Pro naše myslivce je velmi zajímané i to, že srnčí zvěř v dospělosti nehoní, popřípadě se to dá velmi snadno odnaučit. Zkrátka „srnčí mu nevoní“.
Avšak i v Polsku, kde jsou jeho lovecké přednosti známé a žádané, se ogar většinou chová jako pes společenský, a vzhledem k jeho klidné a vyvážené povaze to působí radost jak majitelům, tak i psům. Mám li přeložit z polského propagačního letáku, pro koho kromě myslivců je toto plemeno vhodné, tak zřejmě pro kohokoliv. Posuďte sami: „Není-li někdo myslivcem a hledá psa raději většího, normálně vypadajícího, krátkosrstého, povahově vyrovnaného, neagresivního, milého na všechny spolubydlící i děti, psa, který nepokouše hosty, dlouhověkého a zdrženlivého, který snese ostatní zvířata, pak už nemusí déle hledat, protože je tu Polský Ogar.“ Něco na tom asi bude, protože poláci ogara využívají i pro agility, canisterapii a všichni tito a vlastně vůbec všichni chovní psi jsou podrobováni náročným psychologickým zkouškám, které jsou pro toto plemeno předepsány. Nesplnění těchto testů má za následek vyřazení jedince z chovu.
Ogar v Čechách
A jak jsem se k ogarům dostal já? Chovám nebo držím lovecké psy téměř třicet let a pamatuji se i na svého dědečka myslivce, jak do lesa chodil se svými milovanými hrubosrstými jezevčíky. Též jsem s jezevčíky začínal a při aktivním výkonu myslivosti jsem začal přemýšlet, které plemeno je do našich kopcovitých a podhorských lesnatých honiteb co nejvíce vhodné. Na zmínky o Polských Ogarech jsem narazil již při studiu a po dlouhých letech jsem se k informacím o nich vrátil. Všechna pro a proti jsem zvažoval několik let, až jsem se rozhodl si štěně pořídit. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se dá koupit pouze v Polsku. Navázal jsem tedy kontakty s polskými chovateli, kteří mi poskytli a dodnes poskytují neocenitelné informace a servis. Je až s podivem, jak se k sobě slušně chovají a i přes jakýsi despekt ze strany majitelů lovecky vedených chovatelských stanic vůči neloveckým, poskytují objektivní informace o kvalitě chovných jedinců, a to i konkurenčních. Po několikadenním „mailování“ jsem se před dvěma lety rozjel do Krakowa a přivezl jsem první štěně. Je to fenka Ochotna Samograj (Ochotna je v polštině Lovecká). Před půl rokem jsem dovezl další štěně do páru a je to pejsek Czart z Beskidkich Wysp. Toto jsou prozatím jediné dva importy v Česku a nyní čekáme první štěňátka. Při pořizování štěněte je velmi důležité sledovat rodokmeny a jednotlivé linie, protože registrovaných jedinců jsou na celém světě necelé čtyři stovky, z toho přibližně tři sta je v Polsku a zhruba sedmdesát v Německu. Je tedy velmi málo opravdu kvalitních chovných psů a je naprostou nutností dbát na omezení příbuznosti v chovu. O málopočetnosti ogarů svědčí i to, že například ve Spojených státech se až v roce 2008 uskutečnil první vrh. V chovu je též třeba brát na zřetel, že je to plemeno pozdní, štěně zůstává dlouho štěnětem, později přezubuje a také později poprvé hárá. Též lovecky dospívá později, než jiní honiči. V kontrastu k tomu velmi brzy šediví na hlavě a tím vypadá starší, než ve skutečnosti je.
Happy end
Závěrem je třeba dodat, že přes své nesporně příznivé vlastnosti to Polský Ogar nebude mít lehké, a to hlavně vzhledem ke své velikosti a také kvůli tomu, že lov s takovýmito psy u nás nemá zas až takovou tradici, a v zemích s honičskou tradicí zase mají svá národní a po generace prověřená plemena. Věřím však, že ogar své místo má, že svými přednostmi osloví další chovatele a myslivce, a že si svou prací a povahou vydobude větší uznání a tím i rozšíření. A to si Polský Ogar opravdu zaslouží.
