Činčila pravá – jihoamerická Chinchilla lanigera

V dnešní uspěchané a přetechnizované době se nabízí chovatelství zvířat jako výborný způsob aktivní a smysluplné relaxace. Stále větší množství začínajících, ale i zkušených chovatelů se setkává s činčilou jihoamerickou. Okruh jejich příznivců se velmi rychle rozšiřuje. Pomalu se stává jedním z nejvíce chovaných domácích mazlíčků nejen u nás, ale i v Evropě.

Původ: Jižní Amerika
Rod: hlodavci
Čeleď: činčilovití
Hmotnost: 500–600 g
Délka březosti: asi 111 dní
Počet mláďat ve vrhu: 1–5
Počet vrhů za rok: 2–3

Chov v bytových podmínkách

Jednou z jejích předností je i možný chov v bytových podmínkách. Činčila není náročná na prostor a do bytů je to vhodný chovanec. Suchý vzduch v panelových bytech je pro ni přímo ideální. Oproti ostatním hlodavcům, chovaných v domácnostech, velmi málo zapáchá a je dokonce doporučována i pro alergiky. Činčila je velmi mrštné a živé zvířátko, není tedy vhodná pro úplně malé děti, které ještě nemají cit v rukou a snadno činčilu utahají. Větší děti a dospělí rozhodně ocení krásu a podnikavost těchto zvídavých tvorečků. Pokud chcete mít doma přítulnou činčilu, je nejlépe vzít si jí od chovatele co nejdříve po odstavu. Lépe si zvykne na lidský kontakt a člověka bere jako svého přítele. Pokud máte možnost se činčile věnovat alespoň chvilku každý den, je možné jí chovat individuálně. Vaše společnost jí bude dostačovat. Pozor ale na nudu, která může být jedním ze spouštěcích momentů, kdy si činčila začne okusovat svůj hustý kožíšek. Tento zlozvyk se již špatně odstraňuje. Při chovu činčil v párech či skupinách naleznete také mnoho zajímavého a napínavého. Mít možnost pozorovat postupně se rodící nový život a odchov mladých je velmi poutavé.
Chovu činčil se již od roku 1995 aktivně věnuji. Ráda bych se proto s vámi podělila o některé své zkušenosti. Bohužel odborné literatury je o činčilách na našem trhu poskromnu a tak se o nich stále něco nového dozvídám. V krátkosti se pojďme podívat, co je tohle zvířátko vlastně zač a odkud pochází.

Původ

Činčila jihoamerická, jak už nám napovídá i její jméno, pochází z Jižní Ameriky. Je to malý hlodavec, který ještě koncem minulého století obýval ve velkém množství svahy Kordiller, And v Peru, Chile, Bolívii a Argentině. Přirozené prostředí činčily se nachází až do výšky 4000 m. n. m, k hranici věčného sněhu. Činčila zde žila v koloniích čítajících kolem šedesáti kusů. První písemné zmínky o činčilách pocházejí již z roku 1590. Autor knihy, jezuita J. Ascota, zde přirovnával činčily k veverkám, které poskytují nejjemnější kožešinu. Tehdy bylo činčil velké množství a podle starých podání se zejména na pobřeží „pletly pod nohami chodců a koní“. Domorodí indiáni je lovili pro jejich nádhernou kožešinu, ze které vyráběli překrásné kožichy, určené především pro jejich potřebu. Sláva krásy kožešin se, bohužel pro činčily, velmi rychle rozšířila a činčily záhy objevili i lovci - překupníci. To už tito hlodavci nedokázali odolávat dlouhodobému vybíjení a téměř vyhynuli. I když už v roce 1910 vydaly vlády Bolívie, Chile, Argentiny a Peru společné nařízení o zákazu lovu, bylo pro činčily již příliš pozdě. Na štěstí již tehdy proběhly první úspěšné pokusy s domestikací činčil. Dnes je můžeme najít ve volné přírodě pouze v malém počtu, především v přírodních rezervacích. Pokusy o navrácení činčil do volné přírody se bohužel zatím s větším úspěchem nesetkaly. Tady bych se na chvilku pozastavila a přiblížila vám původní domovinu činčil, protože je velmi důležité se při domestikovaném chovu snažit o co největší možné přiblížení se přírodním podmínkám. Jen tehdy se podaří úspěšný chov.
Původní území činčil je pustá, suchá step, polopoušť. Úkryt činčilám poskytují jeskyně a skalní pukliny, které je ochraňují nejen před dravými ptáky, ale i před slunečním žárem. Zima činčile nevadí, chrání jí hustá kožešina, ale teplotu vyšší než 25 °C snáší špatně. Hustý kožich jí chrání před zimou, ale s přehřátím se činčila velmi těžko vyrovnává a často v důsledku horka uhyne! Další zajímavou skutečností je nízká vlhkost vzduchu. V přirozeném prostředí činčil se vlhkost málokdy dostane přes 60 % a klesá i k 30 %. V její domovině je velice suchý vzduch, téměř zde neprší. Z tohoto důvodu nemá činčila vytvořený ochranný tukový povlak srsti, který by odpuzoval vodu. Očista jejího kožíšku probíhá v písku, ve skalních rozsochách. Na potravu je činčila velmi nenáročná a skromná, v přírodě se živí jen suchou trávou, kůrou, kořínky a bobulemi z keřů.

Zásady dnešního chovu

Pokud chci shrnout zásady dnešního chovu, logicky vycházím ze znalosti přirozeného prostředí činčil. Ke zdárnému chovu je zapotřebí především suchá světlá místnost, s co možná nejnižší relativní vlhkostí, dobře větratelná. Chlad činčile nevadí, ale nesnáší průvan. Teplota v místnosti by neměla dlouhodobě přesáhnout 25 °C a rozhodně nesmí být činčila vystavena přímému slunečnímu žáru. Strava pokud možno jen suchá, s dostatečným obsahem vlákniny. Samozřejmostí je každodenní podávání kvalitního, suchého sena a vyvážené kompletní krmné směsi pro činčily. Vhodným doplňkem můžou být také sušené jablečné křížaly nebo šípky (mají vysoký obsah vit.C). Malý kousek jablíčka nebo kolečko mrkve je také zpestřením jídelníčku. Jako pamlsek a odměnu lze podávat v malém množství i hrozinky. Ve svém chovu také přidávám do krmné dávky probiotika a stravu obohacuji vitamíny a minerály pro kožešinová zvířata. Důrazně varuji před dlouhodobým podáváním ořechů a jiných tučných pokrmů, např. sušených banánů. Pro činčilu je to zdravotně ohrožující strava, která vede k zažívacím problémům. Velice často se na mě obracejí nešťastní majitelé činčil, které jim onemocněly nebo dokonce uhynuly po podávání právě těchto pochutin. Bohužel, léčba v pokročilejším stádiu, kdy již dochází k postižení jater, je nemožná. Mrzí mě, že kvůli nevyhovujícím směsím pro činčily tolik zvířat zbytečně zemře. Jako prevence zažívacích problémů se mi osvědčilo podávání jablečného octa s vodou. Poměr je jedna polévková lžíce na jeden litr vody. Zvláště vhodný je pro březí samice a odstavená mláďata. Tento nápoj podáváme vždy jen tři až čtyři dny a pak ho minimálně na týden vynecháme. Nesmí se podávat dlouhodobě.
V péči o činčily je důležité umožnit jim koupání ve speciálním jemném písku, ten uchovává jejich srst krásně nadýchanou. Zajímavé je, že schopnost koupání pravděpodobně není vrozená vlastnost. Činčila ji musí převzít v raném mládí, zejména od své matky. Pokud se tak nestane, většinou se to již činčila nikdy nenaučí.
Protože je činčila hlodavec, po celý život jí dorůstají zuby, proto jí musíme zajistit dostatečné množství okusu. Může se použít i lehce dostupná porobetonová bílá tvárnice, rozdělená na malé kousky. Vhodné jsou také větve z ovocných stromů. Častým zdravotním problémem, se kterým se můžeme u činčil setkat, je přerůstání zubů, které vede dříve či později k úhynu zvířete. Prvním varovným příznakem je vrzání zuby a slintání. Činčila postupně chřadne, až dojde k úplnému vyhladovění a úhynu. Příčin vzniku je několik, někdy za problémem stojí genetické dispozice nebo právě nedostatek okusu. Mnohdy postačí třeba jen několikadenní zdravotní indispozice, kdy činčila nepřijímá potravu a tím pádem si ani neobrušuje zuby, které následně přerostou. Dalším důvodem může být nedostatek vitamínu C nebo vápníku. Barva zdravých zubů u činčil je žlutooranžová. Bílé zuby značí nedostatek některých minerálních látek.

Odchov mladých

Pokud máte chuť se zabývat odchovem mladých, je možné chovat činčily v párech nebo ve větších chovných skupinách. Na jednoho samce může připadnout čtyři až šest samic. I když pohlavně činčily dospívají již kolem pátého až šestého měsíce, do chovné skupiny zařazujeme zvířata až po dosažení osmi měsíců a váhy alespoň půl kilogramu. Ideální je k sobě zařadit pokud možno stejně stará zvířata, je tak menší riziko počátečních šarvátek. Někdy se stane, že některá zvířata jsou vůči sobě apatická. Při svém chovu jsem měla možnost pozorovat několik případů, kdy samice neodchovávaly mladé. Samci byli ale plodní s jinými samičkami ze skupiny. Po přiřazení „neplodné“ samice k jinému samci, samice rychle zabřezla a odchovala bez problému vrh. Z toho lze vyvodit, že i činčily k sobě musí nalézt určité sympatie, aby zdárně zplodily a odchovaly mláďata.
Říje u činčil se dostavuje v pravidelných intervalech každých 28–32 dní. Březost činčily je poměrně dlouhá, mezi hlodavci patří k nejdelším. Trvá přibližně 111 dní. Mláďata se rodí již zcela vyvinutá, vidoucí. Jsou to takové věrné mini kopie rodičů. Samice si nestaví žádné hnízdo, ale vrhne je rovnou na zem, do podestýlky. Úžasná podívaná je i na samce, otce mláďat, s jakou jemností se chová k samici i novorozeňatům. Aktivně se účastní porodu a zahřívá již narozená mláďata. Nehne se od nich ani na krok a srdnatě rodinku brání proti všem vetřelcům. Samice se spáří se samcem ještě v den porodu nebo druhý den. Pokud je vrh vícečetný, je lepší samce od samice oddělit, aby nedošlo k opětnému spáření. Samici čeká velký výdej energie na odchov mláďat a další březost by ji velmi vysílila. Nejčastěji se rodí jedno až dvě mláďata. Trojčata jsou také poměrně častá, více mláďat je již vzácnější a většinou se je nepodaří přirozeně odchovat. V praxi se mi osvědčilo podávat matce při odchovu vícerčat sušené mléko a ovesné vločky. Zvýšilo se tak množství odchovaných mláďat a matka se úplně nevysílila. Malé činčilky se brzy touto směsí přikrmují a výborně prospívají. Pokud se narodí více než tři mláďata, je možné některé podložit pod jinou samici, která vrhla ve stejný den. Vhodné je dát novorozeně k samici s jedním mládětem. Než dám činčilku k nové matce, potřu ji hoblinami z kotce od adoptivní samice. Mládě tak ztratí svůj původní pach a nová matka ho bez problémů přijme. Odstav probíhá ve věku kolem osmi týdnů. Záleží však na dosažené hmotnosti mláděte. Při odstavu by mělo vážit alespoň 250 gramů. Při vícečetných vrzích je dobré nechat matce jedno mládě déle, neodstavit všechna mláďata najednou. Většinou u matky nechám ještě několik dní nejmenšího potomka. Samice by mohla mít problém s neukončenou laktací a mohlo by dojít i k zánětu mléčné žlázy.

Chov v klecích nebo ve voliérách

Činčily se chovají ve speciálních klecích nebo ve voliérách. Mnozí šikovní kutilové si voliéry vyrobí ze starých skříní, kde nahradí přední část pletivem. Voliéru je možné doplnit policemi a dřevěnými úkryty. Tady bych ale chtěla upozornit na to, že by ubikace neměly být příliš vysoké! Nepleťme si činčily s veverkami. V přirozeném prostředí se pohybují po skalách, ale ne po stromech. Neumí tudíž tak obratně skákat a snadno se zraní, často i smrtelně. Mláďata jsou ještě více ohrožená. Je to jedna z nejčastějších příčin uhynutí mláďat v drobnochovu. K chovu činčil jsou nevhodná akvária, kde vzniká velká vlhkost, kterou činčily špatně snášejí. Nezbytnou součástí klece je napáječka, krmítko a jesličky na seno. Při krmení sena je třeba kontrolovat jeho kvalitu, nesmí být zvlhlé a pokud k němu přičichnete, má krásně vonět. Zatuchlá vůně značí napadení plísněmi, které u činčil vyvolávají mnoho zdravotních problémů. Ideální je seno před podáním ke konzumaci ještě přesušit, musí při manipulaci šustit.
Nejlepší seno pro činčily má být paradoxně co nejvíce stébelnaté, obsahující hrubší části. Jemné lupínkaté seno není pro tyto hlodavce úplně ideální, protože obsahuje velké množství bílkovin, což činčilám při delší době podávání nedělá dobře. Seno mohou mít činčily v jesličkách k dispozici po celý den, ale vytahané a znečištěné zbytky je třeba pravidelně odstraňovat. Denní dávka kompletní granulované směsi pro činčily se má pohybovat kolem 25 gramů pro jedno zvíře na den (zhruba jedna vrchovatá polévková lžíce). Samozřejmě množství je ovlivněno aktuálním stavem jedince, například březí samici budeme samozřejmě dávku postupně mírně zvyšovat. Jedním pravidlem je dobré se při chovu činčil řídit: činčila má být vždy při chuti a těšit se na krmení. Pokud zbývají granule v krmítku, je potřeba snížit denní dávku granulí. Pro správné fungování zažívacího systému má zvíře trošku vyhladovět a vytrávit.

Zdraví

Při přejídání dochází v zažívacím systému ke kvašení zbytků potravy a následně dochází k poruchám v trávení, k průjmu či zácpě. K denní péči patří i sledování konzistence trusu. Pozorný chovatel si velice rychle všimne změny a vhodnou úpravou jídelníčku dokáže předejít zdravotním problémům. Trus zdravé činčily je oválný, suchý, nelepí se a nezapáchá. Jeho zmenšování je první známkou počínající zácpy. Pokud teď chovatel zasáhne, je možné zácpu vyléčit. Zvířeti ihned vysadíme granule, krmíme jen kvalitní seno a vhodné je podávat kousek čerstvého jablka. Činčile také zvýšíme množství pohybu. Opakem zácpy je průjem, který snadno vznikne při stresu činčily, náhlé změně složení stravy, při přejídání, krmení olejnatých semen, průvanu nebo i při bakteriálních či virových onemocněních. Průjem se může vyskytnout i při krmení zvlhlého nebo dokonce plesnivého sena. Na to jsou činčily obzvlášť citlivé. První pomocí je opět vysadit granule a krmit pouze hrubé kvalitní suché seno. Zajistit dostatek vody, vhodný je také heřmánkový odvar. Při zažívacích problémech podáváme malé množství bílého jogurtu s živou mikroflórou. Ta pomáhá příznivě upravit funkci zažívání. Stav zvířete by se měl do několika dnů upravit, pokud ne, je na místě bakteriologický rozbor trusu.
Dalším častým zdravotním problémem je kožní plíseň. Příčinou může být již zmiňované vlhké seno, kde se pomnoží plísňové spory nebo vlhko či prašné prostředí. I když se s tímto problémem můžete setkat poměrně často, není se třeba děsit. Pokud se onemocnění začne včas léčit, velice snadno a rychle je zvířátko opět zdravé. Výborná prevence je pravidelné přidávání kávové lžičky Fungistopu do písečné lázně. Prvním příznakem plísně je většinou zarudnutí a šupinkování kůže hlavně v partiích kolem čumáčku, očí, za ušima a kolem konečníku. Pokud zpozorujete popsané změny, ihned posypte postižené místo speciálním fungicidním přípravkem Fungistopem. K vyléčení postačí opakovaná aplikace během několika dní. Pokud se onemocnění neléčí, dochází k postupnému vypadávání srsti a tvorbě lysých ložisek po těle činčily. Léčba se pak protáhne a návrat do původního stavu je delší.
Zánět spojivek, projevující se zarudnutím a slzením očí, je opět poměrně častý zdravotní problém. Většinou se jedná o mechanické podráždění spojivek. Stačí malé zrnko písku, které vnikne do oka při písečné koupeli a problém je tu. Proto při jakémkoliv podráždění očí je třeba koupání vynechat, než dojde k vyléčení. Opět platí, čím dříve začneme problém řešit, tím rychleji se ho činčila zbaví. Vhodným prostředkem je vyplachování oka Ophthalmo septonexem, pokud do několika dní nedochází k zlepšení, přejdeme na Ophtalmo framykoin.

Dožívají se v kolem šesti až osmi let

Veškeré tyto rady jsou pouze pro první pomoc, pokud se stav činčily do několika dnů nezlepší, je vhodné navštívit veterinárního lékaře, který rozhodne, jak pokračovat v léčbě. Činčila jihoamerická patří mezi hlodavce, kteří patří mezi dlouhověké. Dožívají se v průměru kolem šesti až osmi let, ale osobně znám i jedince staré šestnáct roků. Vše samozřejmě záleží na více faktorech, na genetickém předpokladu, na životním prostředí a v neposlední řadě na správné péči. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo vás zaujmout a snad i trochu posvítit na leckdy trnitou cestu při chovu činčil.