Záludnosti sedlání II

Že nasedlat koně není zas tak jednoduché, jak by si člověk myslel, jsme zmínili už minule. Jenže nadměrné a příliš rychlé dotahování podbřišníků není jediným nešvarem mezi českými jezdci (a pro uklidnění – nejen českými). Poměrně často se setkávám s dalšími dvěma problémy: koně jsou sedláni příliš dopředu a jejich majitelé jim vybírají příliš úzká sedla nebo je zužují tlustými podsedlovými dečkami.

To, zda sedlo padne, je stejně důležité, jako by měly padnout boty. Nepadnoucí sedlo totiž nemusí způsobit rovnou otlaky nebo bílé fleky v srsti. Odborníci se shodují, že může vyvolat problémy se svaly a dokonce i bolestivé změny na páteři, které je bohužel i v současné přetechnizované době stále obtížné prokázat. Tyto „hluboké“ problémy však kůň dává najevo, jen lidé si toho nevšímají! Nepohodlné nebo tlačící sedlo tak může být častou příčinou snížení výkonnosti, která se projeví například zhoršením pohybu (většinou je kůň ztuhlejší a není ochoten prodloužit kroky), uspěchaným skákáním nebo naopak shazováním překážek či odmítáním skákat. Rozhodně není dobré přehlížet ani nepříjemné chování při sedlání, neochotné či rozčílené reakce na pomůcky jezdce, nebo lehounké kulhání či nepravidelné chody, zakopávání, švihání ocasem apod. – to vše mohou být snahy koně říct svému jezdci, že sedlo, které musí denně nosit, ho tlačí nebo mu způsobuje nepohodlí.

Kde má sedlo své místo na hřbetě koně?

Každý ví, že sedlo má ležet za kohoutkem – ten tvoří prvních asi 10 hrudních obratlů (z celkových 18), které mají velmi vysoké trnové výběžky. V tomto místě je páteř velmi stabilní a její ohýbání nahoru a dolů i do stran je minimální. Za kohoutkem se však trnové výběžky obratlů snižují a páteř získává na pohyblivosti. Nejvýraznější pohyb má pak hřbet na přechodu hrudní páteře v bederní. Trnové výběžky 1.–14. hrudního obratle jsou skloněné dozadu, 15. trn je kolmý a další trny jsou skloněné dopředu. Páteř tak má tvar i vlastnosti klenby, která zvyšuje její schopnost nést trup s těžkými vnitřnostmi zavěšený mezi čtyřmi končetinami - a na tom trupu i jezdce. Zároveň je na této úrovni i těžiště koně; uvádí se, že se nachází uprostřed hrudníku přibližně pod 12.–14. hrudním obratlem. Ze všech těchto informací vyplývá, že bude nejvhodnější, pokud bude jezdec sedět právě v této části koňského hřbetu, čili přibližně mezi 11.–15. hrudním obratlem. Bude tak svojí přítomností minimálně narušovat pohyb koně a jeho rovnováhu a páteř ho bude schopná nejlépe nést. Na tomto místě by také mělo být nejhlubší místo posedlí. Samozřejmě sedlo bude delší, dopředu by mělo zasahovat ke konci kohoutku (přibližně 9. hrudní obratel) a směrem dozadu by nemělo přesáhnout 18. hrudní obratel, čili nemělo by ležet na bedrech (obr. 1).

Sedlo příliš vepředu

Sedla jsou konstruovaná tak, že odpovídají anatomii koně, pokud leží na správném místě.
Při sedlání je vhodné na koně pokládat sedlo společně s podsedlovou dečkou. Položíme ho nad kohoutek a suneme pomalu dozadu, až se „usadí“ na správném místě, kde bude nejstabilnější. Přesné místo bude záviset na tvaru hřbetu konkrétního koně i na tvaru a typu sedla. Vždy se však kostra sedla dostane až za lopatky koně, sklouzne do jakési prohlubně, která se za nimi nachází (obr. 2). Pokud na lopatkách zůstanou bočnice, což je případ především u skokových sedel, ničemu to nevadí. Jsou měkké, poddajné a přizpůsobí se pohybu lopatek, nijak ho neomezí (obr. 3). Sedlo se nemá na koni houpat zezadu dopředu ani do stran. Proto je dobré, když před zapnutím podbřišníku ještě překontrolujeme jeho stabilitu: pohneme s ním do všech stran, zda skutečně ještě někam nesklouzne a zda všude rovnoměrně přiléhá na hřbet koně. Při zapínání podbřišníku zkontrolujeme i jeho polohu: má obepínat hrudník asi na dlaň za loktem, těsně před místem, kde se začíná rozšiřovat břicho.
Velkým nešvarem mnoha jezdců je sedlat příliš dopředu. Sedlo pak nesedí jen na hrudním koši, ale i na lopatkách. Tlačí zde na lopatkové svaly, ovlivní pohyb předních nohou, koně „tísní“ a může mu způsobit bolest, když jeho vrcholky lopatek s každým krokem narážejí do tvrdé kostry sedla. I to nejkvalitnější sedlo nasedlané příliš dopředu přestane naléhat na tělo koně celou plochou. Vytvoří most, kdy se přední konec vzepře o lopatky a zadní se zatlačí do hřbetu. Váha jezdce se tak rozloží jenom do čtyř bodů a ne po celé ploše polštářů. Dříve nebo později se dostaví ztuhnutí a bolesti hřbetu koně.
Samozřejmě nesprávné nasedlání ovlivní i jezdce. Ten se totiž dostává mimo optimální pozici. Protože takto položenému sedlu se zvedá přední rozsocha, jezdce to sune dozadu a vzniká nefunkční „záchodový“ sed. Jezdec ztrácí stabilitu a má především v lehkém sedu tendenci „bušit zadkem do hřbetu koně“ – se všemi závažnými zdravotními následky na koňskou páteř i svaly.

Příliš úzké sedlo

Sedlo má být dostatečně široké, aby poskytlo páteři volnost. Jeho komora se má klenout asi 2,5 cm nad páteří i kohoutkem (obr. 4). Jiná rada říká, že mezi sedlem a páteří má být jezdec schopen kdykoli prostrčit bič. Pokud je tento prostor těsný a sedlo dosedá na páteř a/nebo kohoutek, může ho velmi těžce otlačit. Tato informace není pro většinu jezdců žádnou novinkou. Dokonce bych řekla, že mnozí jsou tak posedlí strachem z otlačení kohoutku, že přejdou k opačnému extrému: mezera mezi sedlem a páteří koně je hodně vysoká. Na tom by nebylo nic hrozného, pominu-li zhoršenou stabilitu sedla nebo nedostatečný kontakt pro jízdárenskou práci, pokud by se k tomu příliš často nepřidružovala skutečnost, že takto „vysoká“ komora bývá příliš úzká. A to už je problém – a vážný!
S tímto problémem se lze častěji setkat u koní, kteří mají výrazný, vysoký kohoutek. Jejich majitelé jim proto kupují sedla s úzkou komorou, protože ta skutečně způsobí, že sedlo „nesjede až dolů“, ale zůstane „viset“ na půl cesty a mezi ním a páteří pak lze vidět krásný prostor. Bohužel – ten prostor je jen nad páteří, nikoli po jejich stranách! Každý potenciální kupec sedla by si proto měl pamatovat: Šířka komory není ovlivněná pouze výškou kohoutku, ale také šířkou hřbetu. Velikost komory totiž závisí také na šířce plecí a poloze lopatek. Sedlo s úzkou komorou sice leží tak, že kohoutek má dost místa, ale zato bolestivě tlačí na lopatky, především na jejich vrcholky. Úzké sedlo může významně ovlivnit tři důležité svaly, na kterých leží: nejdelší hřbetní, nejširší hřbetní a pokud je sedlo nadměrně utažené, aby se nehýbalo, pak i hluboký prsní sval. Následkem bývá ztuhnutí koně, svázané pohyby končetin (především předních) a neochota se ohýbat. Sedlo koně tísní při každém pohybu a to skutečně není dobrý základ harmonické spolupráce.
To, že má sedlo úzkou komoru, můžeme poznat často už na první pohled. Přestože je na správném místě za kohoutkem, je nestabilní, jeho přední rozsocha je skoro stejně jako zadní nebo dokonce výš. Dobrým ukazatelem je jezdit na čisté bílé tenké dečce: po asi 20 minutách ježdění ji pak zkontrolujeme a kde jsou tmavé skvrny, tam bude tlak sedla příliš velký. Pokud se kůň pod sedlem zpotil, můžeme vyhodnotit, jak rovnoměrně mokrá je jeho dečka. Pokud jsou na ní suché fleky, je pravděpodobné, že v těchto místech je velký tlak, který „uzavřel“ potní žlázy v kůži. Bílé skvrny a mozoly, které se tvoří následkem dlouhodobého působení tlaku na kůži, už jsou známkou skutečně velké nevšímavosti jezdce.
Pokud jste majitelem koně s výrazným kohoutkem, musíte dbát na to, aby komora byla nejen vysoká, ale i dostatečně široká. Pro takové koně bývá dobré koupit sedlo s vykrojenou komorou, u níž nejvyšší část kohoutku už neleží pod sedlem a nehrozí nebezpečí, že ho otlačí.
Další možností jsou vyšší polštáře v přední části a na přechodnou dobu (například kůň zhubnul po zimě apod.) mohou posloužit i dečky vykrojené v přední části.
Problém s úzkým sedlem ale nemusí být nutně spojený s malou komorou. Poslední dobou je velmi módní podkládat i korektní a padnoucí sedla různými beránky, gelovkami, „korekčními“ či protiskluzovými dečkami. To s sebou přináší ve velké většině případů jen problémy. Tlusté dečky výrazně zhorší stabilitu sedla a zužují komoru, jako když si do akorát padnoucích bot vezmete silné vlněné ponožky. Některé speciální podložky a dečky mohou na krátkou dobu vyrovnat nedostatky sedla, ale pro dlouhodobější využití jsou naprosto nevhodným řešením.

A ještě problém krátkých koní …

Nakonec se jen lehce zmíním o jednom problému, který sice není tak častý, ale může výrazně znepříjemnit život koním malým nebo s krátkým hřbetem. Často se totiž stává, že pokud chce velký jezdec jezdit na malém či krátkém koni a koupí mu „normální“ sedlo, aby se do něho vešel, zadní hrana sedla bude zasahovat až k bedrům koně. Klasickým příkladem jsou westernově ježdění arabi nebo poníci. Koně s krátkým hřbetem potřebují krátké sedlo, aby je bolestivě netlačilo do beder a nepřekáželo pohybu jejich hřbetu (to může mít vážné zdravotní následky pro jejich páteř). Bohužel někdy je nutné přistoupit k ušití sedla na míru, protože kombinace velký jezdec + malý kůň není právě konfekční.

Pozn.:

obr. 2: Hrudní páteř koně. Čísla znázorňují pořadí hrudního obratle. Prvních asi 10 hrudních obratlů tvoří kohoutek, přibližně 15. hrudní obratel je kolmý, na úrovni 12.–14. obratle má kůň těžiště, za 18. obratlem je hřbet nejpohyblivější. Červená čára znázorňuje správnou polohu sedla (čili jeho kostry, polštářů), která vepředu nezasahuje k lopatkám a vzadu neleží až na bedrech.