„Přirozený“ chov versus „nepřirozený“ chov?

Nebojte se! Nebudu vás přemlouvat, abyste chovali koně celoročně venku. Nebudu také kritizovat „klasické metody“. Myslím si, že už takových článků bylo napsáno tolik, že už by se vám další ani nechtěly číst. Chtěla bych prostřednictvím tohoto článku jen vyjádřit svůj osobní názor. Protože jsem si už zkusila a viděla ve světě koní dva extrémy, myslím si, že by nebylo špatné o nich napsat. Zcela jistě vím, že nejsem sama, ale když se o něčem nepíše, tak si to spousta lidí ani neuvědomuje.

Neuvědomujeme si, že dnešní svět koní je tvořen dvěma extrémy (často mám pocit, že se v očích milovníků koní nazývají dobro a zlo). Chci se s vámi rozejít po zlaté střední cestě, po cestě „harmonie“, a to hlavně kvůli koním. Než se však vydáme na cestu, potřebujeme vlastnit jednu velice důležitou věc – starý dobrý selský rozum.

Ustájení

Máme koně a chceme, aby byl zdravý a spokojený. Musíme tedy přizpůsobit něco koni, ale něco zase nám. Je dobré mít koně přirozeně ustájeného celoročně venku, tak aby dýchal svěží vzduch, měl dobrou imunitu, byl otužilý, v kondici, stále se pohyboval atd. O druhé straně mince se ale už tolik nepíše. V přírodě se stáda stále přesunují, ale my často vlastníme pouze kus „pole“. Někdy si nemůžeme si dovolit, aby nám kůň rozoral celou pastvinu, protože:
1. nebude mít co žrát – všechna tráva bude spasena a ušlapána dříve, než stačí vyrůst,
2. vytvoří se velice špatný a nebezpečný terén (ještě jsem neslyšela, že by divocí koně běhali v půl metrové vrstvě bahna).
A co je pak přirozené? Mít tak obrovskou pastvinu, kterou můžeme patřičně upravit a rozdělit na menší úseky. Potom můžeme koně chovat tímto způsobem.
Koně se začali chovat ve stáji z mnoha důvodů. Velkým důvodem byla i menší časová náročnost. I celoroční chov na pastvině je pořádná zodpovědnost – musíte stále uklízet trus, starat se o přísun vody, přístřešek, porost, ohrazení, bezpečnost, a mimo jiné i o odčervení, protože koně jsou ustájeni na jednom místě, na kterém se časem mohou rozmnožit nebezpeční parazité.

Kopyta

Věčná debata. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit následující. Koně bez podkov – to je opravdu ta nejzdravější a nejlepší cesta, ale má své „ale“! Pokud se chcete stát tyranem zvířat stačí málo: koni zvyklému na podkování podkovy sundat a ihned si s ním vyjet, nejlépe na vyjížďku po kamenité cestě. Teď vážně, takový přístup nemá se zdravým chovem koně nic společného.Vede ke vzniku otlaků, abscesů, ke kulhání atd. Pokud chcete držet koně naboso a jezdecky ho využívat, tak potřebujete několik věcí:
1. správně strouhat kopyta koně a pečovat o ně, aby byla zdravá, pevná a pružná (k tomu je zapotřebí mimo jiné také co nejdelší pobyt mimo podestýlku plnou čpavku),
2. přizpůsobit terén pastviny terénu po kterém jezdíte (pokud žijete v místě, kde je plno kamení, měli byste mít také kamenitá místa ve výběhu, aby si mohla kopyta na terén zvykat)
3. používat botičky (obr. 1).

Malá historická poznámka: Koně se začali kovat údajně ve středověku, kdy se začala stavět sídla na skalách, kde nebyly pastviny. Koně se zde museli ustájit a jejich kopyta začala být křehká (hlavně vlivem působení amoniaku a změnou – přestěhování z pastvin do stájí). Problém se „zakryl“, ale neřešil. Zkrátka vznikly podkovy. Negativní působení podkov se samozřejmě nezkoumalo – vždyť umírali kojenci a lidé neměli léky, přístroje, znalosti. Byl to jiný život.

Využití koně

Sportovní koně musí být stále čistí, nejlépe s hladkou a nepříliš dlouhou a hustou srstí. Někteří proto musí být z zimě stříháni a dekováni. Žijí zavření v boxech, aby se nezranili. Lidé, kteří „vidí do duší koní“, do takových stájí neradi chodí. Ale to jsem zase odbočila. Sportovní koně zkrátka nemají dostatečné „vybavení“ k tomu, aby mohli být v zimě dlouhodobě venku. Jsou náchylnější, obvykle mají sníženou imunitu a jejich využití je někdy na úkor zdraví a psychické pohody. To se dá ale samozřejmě změnit. Můžeme nechat koně zdravého a špinavého a oželit každodenní čištění, které koni odstraňuje potřebný zimní „kožich“. Je to možná lepší řešení, než se později trápit s nemocným a smutným jedincem.

Strava

Nejdůležitější část chovu koně. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Opravdu je moudré se tohoto rčení držet. Kůň potřebuje kvalitní seno, dostatek čisté vody a možnost pravidelně stravu přijímat. Dnes je krmení koní opravdu často „kamenem úrazu“. Výsledkem špatného krmení může být: kolika, COPD (dušnost), problémy se zuby, problémy s páteří nebo s dýcháním (pokud kůň nežere v přirozeném postoji – tzn. se skloněnou hlavou), problémy s nervovou soustavou (důsledkem nedostatku potravy – kůň se nemůže pást nebo nemá celodenní přístup k senu, mohou být různé zlozvyky, nepřiměřená dávka může způsobovat nedostatek nebo přebytek energie) a další. Pokud cítíte místo sena houby, raději seno vyhoďte do hnoje a nedovolte, aby plísně skončily v plících a střevech vašeho koně. Svému dítěti, kamarádovi nebo rodičům také přece nepodáte plesnivý jogurt. Kůň je sice zvíře, ale tvoří ho stejné orgány jako nás. Víte, proč se kdysi seno skladovalo výhradně do seníků, do kterých se lezlo po žebříku? Protože už kdysi lidé věděli, že špatně uskladněné seno, které leží na zemi, rychle zplesniví.

Na závěr

Kdo pozorně četl, už jistě odhalil tajemství tohoto článku. Nebyly v něm žádné recepty, ale jedno jediné kouzlo: chovejte, prosím, koně tak, abyste mu na očích viděli radost, na srsti zdraví a v duši spokojenost. To je ta zlatá střední cesta vedená zdravým selským rozumem.