Bernský salašnický pes
Význam standardu Určující pro hodnocení čistokrevného psa je standard, kterým je míněn co nejpřesnější popis vnějšího vzhledu rasy. Takový standa...
Určující pro hodnocení čistokrevného psa je standard, kterým je míněn co nejpřesnější popis vnějšího vzhledu rasy. Takový standard stanovuje spolek pro chov čistokrevných psů v té zemi, v níž rasa vznikla. U bernského salašnického psa je to Švýcarská kynologická společnost (SKG - Schweizerische Kynologische Gesellschaft).
Zvláštní postavu, pohyby, ba dokonce ani barevné odstíny však nelze nikdy zachytit slovy tak přesně, aby si je všichni přesně stejně vykládali. Posuzování psa zůstává proto i přes standard více či méně otázkou osobního názoru rozhodčího. Proto se vždy mohou objevit rozdíly při posuzování psů dvěma různými rozhodčími. S tím musí počítat každý, kdo vystavuje psa, a kdo se nedokáže vyrovnat občas i s horším ohodnocením, než očekával, ten by raději vůbec psa vystavovat neměl. Pro skutečného přítele psů je stejně jeho pes vždycky ten nejkrásnější a nejlepší a tímto přesvědčením nemůže otřást úsudek žádného rozhodčího.
Správně sepsaný standard však není jen červenou nití pro rozhodčí, nýbrž měl by poskytnout i laikovi představu, jak by měl vypadat čistokrevný pes té které rasy. I on může s pomocí standardu posoudit, zda pes, kterého si chce koupit, vůbec odpovídá charakteristickým znakům rasy, a kde vykazuje chyby.
První věty standardu bernského salašnického psa popisují jeho celkový vzhled a to jako dlouhosrstého, tříbarevného psa střední velikosti, harmonické tělesné stavby, ale přitom silné kostry a dobře pohyblivého. Je zde i záměrně zdůrazněno, že již tímto vzhledem musí reprezentovat vyrovnaného pracovního psa. I když se tato charakteristika může zdát dosti povšechná, tak toto plemeno správně a výstižně popisuje. Požadavek střední velikosti je zdůrazněn v údajích o výšce, kde vedle hraničních výšek 64-70 cm u psů a 58-66 cm u fen jsou uvedeny i velikosti ideální 66-68 u psů a 60-63 u fen. Již toto označení vystihuje cíl, ke kterému se musíme v chovu snažit přiblížit.
Krátký, ale nesmírně důležitý je odstavec standardu týkající se charakteru a povahy, jak správně zdůrazňuje i dr. Räber, je třeba si více cenit psa či feny sice s určitými funkčně a zdravotně bezvýznamnými vadami exteriéru, ale s dobrou povahou. I když požadovaný prototyp povahových vlastností je vyjádřen jen jednou větou, je to vyjádření zcela vyčerpávající.
Charakter a povaha: jistý, pozorný, bdělý a nebojácný v každodenních situacích, dobromyslný a přítulný v chování vůči důvěrně známým osobám, sebejistý a přátelský vůči cizím lidem; střední temperament, dobrá ovladatelnost.
Pozornost povaze
Psi chovaní u nás většinou zdaleka nemají tolik práce jako na švýcarském statku, o to více je nutné jim věnovat pozornosti. Bernský salašnický pes potřebuje pro svůj zdárný vývoj naprostou svobodu, které nezneužívá, a pevné spojení s člověkem. Naprosto se nehodí pro chov v kotci, hlídání osamělých objektů, kam ho majitel přijde jenom nakrmit a podobně. Svým charakterem selského a především rodinného psa je pevně spojen s lidmi a potřebuje jejich blízkost. Jen v případě splnění tohoto požadavku plně rozvine své vynikající vlastnosti, v opačném případě se jeho povaha silně negativně deformuje. Potřebuje svobodu a volnost v rámci svého teritoria, což už samozřejmě nemusí být velký selský dvůr, ale zahrádka či dvorek rodinného domu. S ohledem na tyto skutečnosti bychom měli i vybírat štěňata. Seznámit se dobře s prostředím, ve kterém u chovatele vyrůstají, poznat povahu matky a je-li to možné i otce. A raději počkat a poohlédnout se jinde, než si brát štěně ze špatných podmínek, které ohrožují jeho povahu od prvních dnů jeho života.
Margret Bärtschi, hlavní poradkyně chovu švýcarského klubu upozorňuje, že k charakterovým vlastnostem psa je třeba přihlížet neustále. Psi dnes žijí v malých rodinných domcích, v městských bytech, chybí jim velkorysý životní prostor, který skýtal selský statek. Je to vlastně zázrak a potvrzení kvalit bernského salašnického psa, že se tento bývalý král selských dvorů dokázal tak přizpůsobit.
Na druhé straně však existují jedinci, kteří se adaptovat nedovedou a se změněnými podmínkami se nevyrovnají. Proto je v chovu tak důležitý výběr s ohledem na charakter zvířat. Ve Švýcarsku se při bonitaci uskutečňuje i zkouška povahy, která sice dodnes vyvolává vášnivé diskuse, ale, dle poradkyně chovu je nutné ji považovat za velké štěstí pro celé plemeno. Pozitivní vlastnosti dobrých zástupců se tak dostávají do popředí a nabývají významu. Existuje jednota názorů v tom, že tímto výběrem nemá být podporována ostrost, ale spíše ty vlastnosti, které z bernského psa činí moderního přítele a společníka člověka. Tedy dobrá vazba na pána, zdravá zvědavost, samostatnost, nebojácnost, jistota a milá povaha. Je povinností chovatelů i v dalších zemích vést chov tak, aby tento mimořádný pes se dále rozvíjel a zůstal i v moderní civilizaci díky svým prastarým vlastnostem spolehlivým a nenahraditelným průvodcem člověka. Právě u povahy musí být silněji, než u všech exteriérových znaků podporováno ideální proti normálnímu. Při hodnocení charakteru u chovných zvířat je třeba klást maximální nároky. Samozřejmě, každý dobrý pes je svým způsobem "osobnost" a různí jedinci nereagují na různé podněty stejně. Přes individuální charakterové rozdíly však existují dvě vlastnosti, které musejí být u bernského salašnického psa považovány za netypické a neměly by být za žádných okolností tolerovány či omlouvány. Jsou to bojácnost a agresivita.
Správně založený bernský salašnický pes vyzařuje klid a jistotu. Takového jedince s dobrou povahou poznáme už podle toho, jak stojí ve skupině lidí či v posuzovacím kruhu na výstavě: pevně, na všech čtyřech nohách s volně zvednutou hlavou, hledí se zájmem kolem sebe, přátelsky vrtí ocasem, nechá na sebe sahat, reaguje dobromyslně a přátelsky.
Zde je třeba uvést ještě jednu poznámku. Ocas je u bernských salašnických psů snad ještě více než u jiných plemen barometrem nálady. Obzvláště psi nosí rádi v afektu ocas vysoko zdvižený. To patří, stejně jako napřímení celého těla k jakémusi "vychloubačnému chování", pes vypadá větší a chce to ukázat. Tento postoj nemá nic společného se špatným držením ocasu a tento " vysoko nesený ocas", má být tolerován .
Standard samozřejmě poskytuje prostor pro různé konstituční typy. Všichni psy nemohou vypadat stejně, jsou to živé bytosti a ne konfekční výrobky a sympatická na nich je i určitá variabilita bílých znaků, samozřejmě v tolerancích, které standard poskytuje. Bylo by zpozdilé, usilovat o to, aby všichni psy měli bílé znaky stejné. Z hlediska celkového posouzení psa není vždy snadné stavět do jedné řady chyby v kresbě se závažnými nedostatky exteriéru, zdraví nebo povahy. Není na škodu si připomenout opět jednu pasáž z pera Alberta Heima. „Má snad být chov zaměřen na určité velikosti barevné kresby a přísnou barevnou symetrii ? Ne, třikrát ne! Mnohem milejší nám je, když se jeden pes liší od druhého, jeden má trochu více, druhý trochu méně bílé barvy. ideálem nikdy nesmí být stejnost všech.
Nepěstujme krásu až do nudy. Jistá pestrost v rámci jednotného zákona musí zůstat. Hlavní věcí je dobrá stavba a krásné provedení typu.“
Při hodnocení vnějšího vzhledu bernského salašnického psa je třeba také brát v úvahu, že se jedná o pomaleji rostoucí plemeno. I když podstatné aspekty vzhledu, jako například poměr dálky a výšky těla, síla stavby kostí a podobně jsou určeny již po roce, trvá zpravidla dva roky, než je pes dokonale zformovaný a definitivně " hotový".
A ještě něco. Psi, kteří mají nějakou chybu jsou pořád ještě bernskými salašnickými psy, i když "nižší" kvality z pohledu standardu. I takový pes nám však může přinést mnoho radosti a být dobrým společníkem. Koneckonců ne všichni majitelé psa chtějí vystavovat či odchovávat štěňata.
