Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 14. část

„Jmenuje se to tady El Harra, což znamená horko, protože tu bývá horko!“ hrál si Assad na průvodce a pakoval nás z auta. Stáli jsme v uličce s hlinitou silnicí mezi nízkými hranatými pouštními domečky uplácanými z bláta a kamení, a z vrátek toho nejbližšího vykukoval chumel dětí, převážně holčiček, a mohly jim oči vypadnout.

„Tady se navečeříme.“ 

„Tady se navečeříme, běžte dovnitř.“ A my museli absolvovat ten rituál, který byl nevyhnutelný, ale více než nepohodlný, trapný a ponižující. Museli jsme si rozšněrovat vysoké vojenské boty a před vstupem do společenské místnosti domu se zout, což nám trvalo minimálně pět minut. Vešli jsme do té obligátně prázdné místnosti – podlaha byla pokrytá červeným jekorem či jak se tady v Egyptě ta podlahová krytina jmenuje – a Rijád skočil k malému polštářku ležícímu pod oknem a chytl tam mohutného brouka tesaříka. Dal si ho do krabičky od cigaret a nedal mi ho pro bratrance, a tím, jak ihned něco zase chytl, mne opět dost popudil. Měl jsem mnohem lepší háček než on, a ta zvířata to přesto prostě nedovedou ocenit a mně se neukážou! Pak se objevili hostitelé – impozantní stařec s hlavou ovázanou hadrem do podoby malého turbanu, jeho žena – stařena s volně zavěšeným šátkem přes hlavu a v nádherně ručně vyšívaných dlouhých šatech. Skutečně nevypadala, že žije v patriarchální společnosti, spíše bych ji zařadil do kategorie stařenka–semetrika. Jiří točil na kameru a já fotil. Je výhodou digitálního fotoaparátu, že fotografovaným domorodcům rovnou na displeji ukážete, jak jim to na obrázku sluší, a oni ochotně pózují dál, tak jsem ukazoval, až jsem měl strach, že mi utrhnou monitor na foťáku. Jak vypadá na fotce totiž nezajímalo jen venkovského starce z oázy, ale i Assada, od kterého jsem se mezitím dozvěděl, že je doktor přírodních věd. Tak jsem se mu na revanš pochlubil, že já zas filozofie, a od té doby si z nás dělal Abdulhalim z obou prdel. Jak se totiž pomalu ukazovalo, tak Abdulhalim, byť to zásadně nedával najevo, byl v té naší angličtině schopen komunikovat jen o trochu hůř než Assad. Sedíme tedy ve společenské místnosti, jsme po dni v autě utrmácení, ale šťastní, že jsme v oáze, a že už vlastně jsou první hadi nachytaní. Byli jsme šťastní a hladoví.

Korálky pro štěstí

„Za chvíli bude večeře!“ viděl nám Assad do žaludku. Ostatní se bavili jak s hostiteli, tak s mladým místním, zjevně krasavcem. Takový vysmátý mužný týpek, něco jako býval Martin Dejdar zamlada. Po chvíli se ukázalo, že je to starcův syn. Pak stařena vyšla z místnosti a vrátila se s dvěma igelitkami. Z nich začala před sebe vyndávat nejrůznější rukodělné výrobky, košíčky pletené z rákosu, korálky, vyšívané obličejové masky a nakonec několikery vyšívané šaty podobné těm, co měla sama na sobě. Strašně bych si byl chtěl něco koupit, ale koupit ty šaty své staré mamince jsem nemohl – – byly tak dvakrát tak velké, než potřebuje – a nikomu jinému jsem je koupit nechtěl. Přesto bych byl rád alespoň něco koupil, tak jsem dal deset egyptských liber za korálky, které jsem si pověsil pro štěstí kolem krku.

Šaty

Jiří nejprve šaty zdlouhavě nafilmoval, pak ještě podrobněji prohlédl, promnul v rukou, přes Assada se zeptal, jak je dlouho vyšívala (prý jeden rok), pak je zvedl a několikrát přímo na stařeně poměřoval velikost a pak je bez jakéhokoliv varování koupil. Stály asi sto dolarů. Zpětným pohledem musím konstatovat, že se velikostí trefil a jeho přítelkyni padnou, ale v momentě, když je kupoval, jsem se domníval, že u něj jednoznačně zvítězil soucit. Šaty byly zabalené a onen místní Adonis najednou přinesl do místnosti nízký stolek, jaký jsme viděli už u Assada doma. Arabi na něm jedí ve společenské místnosti, sedí kolem dokola a na stolku je všechno jídlo ve společných miskách. Jedlíci si nabírají každé sousto zvlášť. Pak – ještě s pomocí stařeny – nanosili několik misek a talířků, a večeře byla před námi. Jako obligátně to byly nějaké fazole, jakési bezmasé lečo, arabský chleba, zelenina, nakládané okurky a citrusy, a k tomu jako zlatý hřeb několik čtvrtek kuřete. Jiří je vegetarián – pragmatik, to jest doma nejí maso a jídlo si hlídá, ale když je na túře, tak nedělá fóry. Uchopil kuřecí čtvrtku, já druhou, chleba jsem si dali napůl a žrali jsme jak zvířata. Kromě několika fazolí a pár soust chleba ještě u umělého jezera v poledne, jsme neměli ten den v ústech.

Písečná ryba

Když jsme dojedli, začali jsme – na tomhle výletě poprvé – řešit, jak to vlastně budeme dělat bez marihuany. Jiří i já jsme zvyklí zvečera trávu kouřit, a tady nejenže jsme žádnou neměli, ale ani jsme neměli nejmenší chuť nějaký hašiš či marihuanu shánět. Jsme tu, abychom lovili, ne fetovali! Takže jsme se dohodli, že si budeme, jako substituci jointa, podávat tabákovou cigaretu, které Jiří normálně nekouří. Vyvolali jsme tím jistou pozornost, tak jsem vysvětlil, proč to děláme a že jsme jako docela dost vyhulený. Assad to přeložil a od té doby byly žertíky na téma marihuana denním chlebem našich hostitelů. Po večeři jsme si dali čaj, společně jsme s Jirkou vykouřili asi tři cigarety, a že se jde ven. V tuhle chvíli už byli všichni, i Assad, dost unavení, takže se přestávalo hrát na hostitele a s námi se už nikdo moc nebavil, chlapi se prostě zvedli a šlo se. Před domem jsme měli zaparkovaná auta, popojeli jsme kamsi dva nebo tři kilometry, chlapi vytáhli svoje háčky a s baterkami vyrazili kamsi do tmy. Pod první palmou začal Rijád rýt v zemi a chytl scinka, ještěrku uzpůsobenou k životu v písku. Říká se jí písečná ryba, protože v písku bez nejmenšího přehánění plave. Už bylo jasné, kdo je kdo – od chytání je prostě on, proto ho nejspíše berou s sebou, i když je jen bratranec, ne bratr. Spolu s ním chytá Abdulhalim, který je ale – na rozdíl od Rijáda – městštější a dorozumí se s námi. Řidič je od toho, aby řídil Hiluxe, Rijádův kluk, aby dělal většinu fyzické práce, kterou je na něj možné hodit, a Assad to řídí a telefonuje. Telefonoval i zde, vesnice El Harra, byť na to opravdu nevypadá, je pokrytá signálem.

Zase usínání pod hvězdami

Terén u vesnice byl krkolomný, vysoké kopce písku, na nich křoviny s dlouhými trny, sem tam palma, a já ve tmě vůbec nic neviděl. Svítili jsme baterkami na písek, snažili se v jejich světle zahlédnout buď samo zvíře, nebo alespoň nějaké hadí stopy, ale nedařilo se. Pátrali jsme takhle asi hodinu, už nechytil nic ani Rijád, a celá parta se začala vracet zpět k autům. Když jsme k nim došli, začali Arabi vykládat z Hiluxe matrace a vařič, z čehož jsem pochopil, že se tu bude spát. Tak jsme si s Jiřím vzali bágle, odnesli si je sto metrů pod palmu k jednomu písčitému kopečku, a rozložili bivak. Jiří měl spoustu náročných turistických hi-tech vychytávek včetně jakési plachty – celty, do které se celý ve spacáku balil – i s báglem. Já zase byl vybaven stroze vojensky, ale kvalitně, takže když jsme se zavrtali do spacáků, bylo nám oběma dobře. Přestože foukala, jako každý večer tam na poušti, téměř vichřice a teplota mohla dosahovat dvanáct patnáct stupňů. Docela krkolomný skok od poledních čtyřiceti. Zase usínání pod hvězdami, zase jsem začal vzpomínat a zase jsem byl v tom podivném příběhu zabavených želv, který mne sem na Saharu dovedl.

Pokračování příště.

(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)