Ostrovní turistika

Před několika lety jsme já a moje partnerka Jindřiška navštívili řecký ostrov Zakynthos. Nádherná příroda, klid a pohoda, olivovníky, pinie, cypřiše. Protože jsem člověk zvídavý (navíc chovatel ptáků, pěstitel zajímavých rostlin a sběratel motýlů a brouků), brzy mě přestane bavit ležení na pláži, takže vyrážím na výpravy do okolí. Zde pozoruji ptáky, hmyz a plazy.

Z každého ostrova něco „propašuji“ 

Zkoumám místní faunu a flóru a zvyky místních domorodců. Přiznávám se, že z každého ostrova „propašuji“ uloveného motýla nebo brouka a sazenice rostlin, které na osmdesát procent zakoření i u nás. Na zimu je ovšem nutno přenést je v květináči do místnosti a na jaře zase „letnit“ venku. Něco si zapíšu, něco zapamatuji, něco vyfotografuji a potom to doma porovnávám v různých atlasech s fotografiemi a ilustracemi. Partnerka také není „válecí plážový maniak“, takže okruhy ostrovem nebo plavba okolo pobřeží jsou naší běžnou náplní dovolené. Zakynthos byl důvod, proč jsme se rozhodli provozovat tzv. „ostrovní turistiku“, při které každý rok navštívíme několik řeckých ostrovů. Na jednom jsme ubytováni a na další vyplouváme na výlety. Vždy přitom pozorujeme živočichy a rostliny na tom kterém ostrově, protože podle nás je každý řecký ostrov jiný. Zatím jsme navštívili Zakynthos, Kefalonii, Lefkadu, Santorini, Thirasii a některé menší ostrovy kolem nich.

Zakynthos

Na Zakynthosu, který je nazýván „zelený ostrov“ nebo „ostrov vůní“, jsou v přístavištích běžní rackové bělohlaví a všudypřítomní jsou vrabci domácí, kteří mají rozdílné velikosti náprsenky a tmavší zbarvení hlavy. Možná se u některých jedinců jedná o křížence s vrabcem pokřovním, který se též v této oblasti vyskytuje. Sbírají zbytky a drobečky i na okrajích taveren. Vždy jsou v blízkosti lidí. Lidská obydlí jim poskytují snadný přístup k potravě a dostatek vody, neboť Řekové milují své rostliny coby ozdoby obydlí a často je zalévají. Takže ptáci se koupají v mokrých listech nebo v loužích na chodnících. Uprostřed Agios Sostis na Zakynthosu létali i budníčci menší, kteří se nijak nebáli lidí. Jednoho jsem zachránil z tlamy místní toulavé kočky. V údolí u Laganasu jsem pozoroval i stehlíky, zvonohlíky, kosy, zvonky, drozda brávníka, bramborníčka černohlavého a balkánské hrdličky, na domech běžně hnízdí vlaštovky a jiřičky. Vrabci využívají i koruny palem a střechy hospodářských budov. Viděl jsem i sýkory koňadru a modřinku a strnada cvrčivého a viničného. Datlovití mi zůstali utajeni. Z motýlů zde létají pěkní exempláři otakárka fenyklového a zvláště ovocného, který má ostruhy o jeden centimetr delší než náš. Také okáči, vřetenušky, dlouhozobky svízelové, žluťásci, bělásci a modrásci jsou zde běžní, stejně jako cikády, které vám dokáží „zpříjemnit“ noc i den svým neunavným hlasitým vrzáním. Pod světlem u vchodu do pokoje nás každou noc vítal gekon zední a při vycházkách nám často pod nohama zašustil scink nebo ještěrka. Hada jsme nespatřili ani jednoho. Na nejvyšším vrcholu Zakynthosu Oros Vrahionas je rezervace, kde žije stádečko asi deseti zdivočelých poníků a kozy bezoárové. Ve skalnatých údolích je k vidění sojka, vrána, káně a poštolka. V noci jsme několikrát zaslechli houkání sýčka.
Na Kefalonii byla fauna stejná, jen s tím rozdílem, že zde poletovali motýli ostruháci jižní, kteří mají rozpětí křídel až deset centimetrů a jsou skutečnými klenoty místní přírody. Mají tmavě červenou barvu se žlutými lemy křídel, s dvěmi ostruhami na každém křídle a modrými skvrnami nad nimi. Pokoušel jsem se jednoho polapit, ale zmizel mi v porostu opuncií, kde se v záplavě trnů motýli těžko chytají.

Santorini

Na Santorini, kde nejsou žádné lesní porosty a zem je bez jediného vodního zdroje, jsem viděl opět jen vrabce, hrdličky, budníčka, vlaštovky a jiřičky. Z hmyzu byl k vidění pouze jeden exemplář motýla (otakárek fenyklový) na vrcholu Profitis Ilias, a jedna asi dvanáct centimetrů dlouhá hnědá kobylka, podobná naší kobylce zelené, která nám vlétla do pokoje a přistála na barevných šatech mojí partnerky. Zeleň je zde jen v lidských sídlech, kde si domorodci váží každého plevele a zalévají ho odsolenou mořskou vodou. Jediné stromy na ostrově (mimo těch u domů místních obyvatel) jsou dva olivovníky u kláštera Pyrgos, jeden nejstarší „svatojánský chléb“ u kláštera Episkopi a asi pět tisíc eukalyptů (blahovičníků), které věnovala australská vláda tomuto ostrovu po ničivém zemětřesení v roce 1956. Ty jsou ovšem vysázeny jen v řadách okolo silnic a netvoří žádné háje ani lesy. Co mě ovšem zaujalo první den po prohlídce střediska Kamari, bylo množství ptáků v klecích na zdejších domech. Téměř na každém „supermarketu“, jak místní vzletně nazývají každý krámek o rozloze asi pětkrát pět metrů nebo taverně, byla zavěšená klec s krmítkem a napáječkou a v nich sortiment různých druhů ptáků. Stehlík, kanár, andulky, zvonohlík mozambický, agapornis fišeri, pár korel či rozel pestrých – všude ptáci. „Tady se budu cítit dobře“, říkal jsem si. Průvodkyně to však uvedla na pravou míru. Tamní obyvatelé nejsou bůhvíjací milovníci ptactva, ale mají je v držení jen proto, že Santorini trpí častými zemětřeseními a ptáci cítí blížící se nebezpečí dříve než lidé. Andulkami a korelami zásobuje zdejší zájemce jeden chovatel, který v několika voliérách v rozlehlé zahradě chová různé barvy těchto papoušků. V dalších dnech jsme narazili i na odchovnu kanárů, kde na odlehlém statku jedna stará Řekyně, v typicky černém šátku a šatech, chovala v celkem nuzných podmínkách několik desítek párů převážně červených kanárů společně se stehlíky a zvonohlíky. Bohužel jsme nemohli fotografovat kvůli stmívání a také špatné dostupnosti objektu.

Lefkada

Na ostrově Lefkada, kde roste mnoho olivovníků, pinií, jalovců, cypřišů, tamaryšků, fíkovníků, citrusů, palem, bambusů a jiných rostlin, je počet druhů ptáků poměrně shodný s ostatními ostrovy. Navíc zde byly straky, které jsou menší než naše, mají zřetelně kratší ocas a bílá na břiše je nahrazena krémově šedou barvou. Také nejsou tak drzé jako naše české a většinou se skrývají v hustých korunách stromů, kde je prozradí jen jejich nezaměnitelný křik. Nikdy jsem je neviděl procházet se bezstarostně po trávníku v blízkosti lidí. Další ptáci – směs zdivočelých domácích holubů, hrdličky, vlaštovky, jiřičky, kosi, drozdi, a opět budníček. V údolí na jižním konci ostrova s bohatou zelení žil větší počet stehlíků a rehek zahradní. V ojedinělém malém močálu blízko potoka se procházel párek konipasů lučních. Co mě však zaujalo, bylo chování místních vrabců. Okolo dvacáté hodiny přilétali v menších hejnkách (o čtyřech až osmi kusech) na stále stejné místo na úzké pláži k večerní koupeli. Při té příležitosti normálně pili i mořskou vodu. Asi mají organismus přizpůsoben na přijímání většího množství soli ve vodě nebo má mořská voda jiné účinky než dříve doporučovaná kuchyňská sůl, která se měla podávat ptákům v množství jedna kávová lžička na jeden litr vody. Později byla odborníky zatracována jako velice škodlivá pro zdraví ptáků. Další překvapení mi připravilo hejno asi dvaceti vrabců ve městě Vasiliki, kteří na břehu moře hodovali na docela slušné hromádce zahnívajících, asi tři až pět centimetrů dlouhých rybiček.
Čas od času některý jedinec s rybičkou v zobáku odletěl do nedalekého háje. Krmil tam mladé?
Poslední příjemné překvapení nás na Lefkadě čekalo při výletu do kláštera Faneromeni, který je na rozdíl od mnoha ostatních řeckých památek vzorně udržován. Vzrostlé stromy, spousta zeleně, příjemný chládek. Na lavičkách posedávají řečtí ZZ Top, jak nazývám tamní mnichy s bohatými vousy, kteří jsou ne nepodobní legendární texaské kapele. A co víc! Na pravé straně za vstupem do kláštera se nachází jakási klášterní mini zoo. Jediné takové zařízení na ostrově. Je to malý areálek s udržovanou zelení, se třemi voliérami s roztodivným osazenstvem, s jedním výběhem a hezkým jezírkem s barevnými karasy a lekníny. První malou voliéru na pravé straně obývá sojka lesní, burunduk páskovaný a leguán zelený. Za ní se na ploše asi dvě stě metrů čtverečních pase párek daňků, kamerunské kozy, čínské labutí husy, zakrslé holanďanky chocholaté a bažant stříbrný. Druhá obdélníková voliéra (velká asi pětkrát šest metrů) je zarostlá keři, ozdobená silnými větvemi a její součást tvoří i malá vodní nádrž. Zde je umístěn párek domácích holubů (čejka chocholatá), hrdličky divoké, kos, stehlíci, zvonci, zvonohlíci, hýlové mexičtí, červení kanáři, zebřičky (jen bílé), pěnice černohlavá, špačci šedohlaví a černohlaví, kachnička mandarinská a bažant Swinhoeův.
Dominantu celé „klášterní zoo“ tvoří šestihranná voliéra s papoušky o průměru asi pět metrů. Uprostřed je umístěn silný kmen olivovníku, na němž jsou u stropu zavěšeny budky různých tvarů. Na podlaze po celém obvodu voliéry stojí asi jeden metr vysoké kmenové budky s rozličnými otvory. Až potud je vše v pořádku. Zajímavé je však osazenstvo voliéry. S papírem, tužkou a fotoaparátem jsem stál asi půl hodiny u tohoto neobvyklého zařízení, abych dal dohromady počty druhů a kusů. Tak tedy: 1,1 papoušek patagonský, 1,1 kouřový (+ 3 vylétlá mláďata), 1,1 pyrura hnědouchý, 1,1 rozela penant, 1,1 rozela pestrá (+ 2 mláďata), 1,1 alexandr malý zelený, 1,1 alexandr čínský vousatý, 4 kusy korela bílá a perlová (+ 2 mláďata) 1,1 pap. zpěvavý (lutino a přírodní), 1,1 kakariki rudočelý (žlutý a zelený), 1,1 andulka (modrobílá straka), 1,1 neoféma modrohlavá přírodní, 1 aymara pruhovaný a hejnko (asi 15–20 kusů) agapornisů růžohrdlých a škraboškových + jejich kříženci. Docela šílená kombinace. Co mě ale zaujalo nejvíce bylo to, že v tomto zařízení hnízdili v budce na zemi patagonci, o dvě budky vedle alexandři malí, vedle papoušci zpěvaví a nahoře pod střechou agapornisové. Ke krmení měli na zemi volně naházenou nějakou dlouhozrnou černou slunečnici a směs mně neznámých místních semen, proso jsem nezaznamenal. Na větvičkách byly napíchané mrkve, půlky meruněk a nektarinek, na zemi pohozené trsy trávy a bodláků a čerstvé větvičky olivovníku. Fotografování šlo obtížně, protože otvory v pletivu byly malé a když jsem se zaměřil na nějakého papouška, kvůli velkému pohybu ptáků ve voliéře jsem ho málokdy „zachytil“. Chtěl jsem se dozvědět víc o tomto chovu, ale i přes mojí intenzivní samouku řečtiny jsou moje jazykové schopnosti přece jen menší, než jaké měla naše šaramantní průvodkyně Helena. I poprosil jsem ji, aby kontaktovala mnicha, který se o ptáky stará. Nebyl moc hovorný, ale průvodkyně z něj přeci jen dostala, že se jmenuje Dionýsos, ptáky tady má asi deset let a jen jedenkrát měl mezi nimi konflikt, když mu patagonci roztrhali andulky. Jinak se ptáci snášejí dobře, ale některé páry ještě nikdy nezahnízdily. Ptáky prodává do obchodu v Athénách a tam nakupuje i chybějící kusy pro vytvoření párů. Názvy semen nedokázala přeložit ani Helena. Fotografovat se nenechal, ale deset euro, kterými jsem ho chtěl uplatit, ihned zmizelo v jeho dlani, prý je to příspěvek na zvelebení kláštera.

Ať žije Řecko!

Řecko je krásná země se svéráznými pohostinnými lidmi a spoustou nádherných ostrovů, z nichž je opravdu každý jiný. Když už člověka nezajímá všechno od kamínků a mušliček na pláži až po rostliny, ptáky a plazy, měl by alespoň ochutnat některou místní specialitu a víno v taverně. A pozor na slunce, opalovací krém s tím nejvyšším faktorem je nutností. My tento rok plánujeme Rhodos, Naxos nebo Kos. Ať žije Řecko.