Jsou to papoušci střední až menší postavy, tedy velikosti našeho drozda až kavky. Žijí velmi společensky i v době hnízdění v pralese, ve stepích a vystupují také do značně vysokých hor. Létají velmi čile a výborně šplhají, na zemi jsou však těžkopádní. Některé druhy jsou stěhovavé. Velmi pronikavě křičí až zaléhá v uších.
Zpočátku po dovozu jsou velmi divocí do doby, než si zvyknou na nové prostředí. Jelikož jsou velkými ničiteli dřeva, doporučuji vybudovat celokovové voliéry. Měly by být nejméně 3 m dlouhé, 1 m široké a 2 m vysoké. Zde musím ještě zdůraztnit slovo „nejméně“. Protože nesnášejí zimu, měly by být venkovní voliéry propojené s vnitřní ubikací, kde by byla možnost přitápění. K úspěšnému uvykání nových ptáků přispívá také častý kontakt s chovatelem. Ten by měl všude pracovat klidně a laskavými slovy papoušky oslovovat. Zde je určitá souvislost se značnou nesnášenlivostí arating, kteří by se proto měli chovat výhradně po páru. Při velké pečlivosti chovatele se ale stanou důvěřiví, vezmou slunečnici nebo něco zeleného z ruky. Někdy se naučí napodobovat pár slov. Na úspěšný průběh aklimatizace má nesporně velký vliv i způsob krmení. V přírodě se aratingové živí různými semeny, ovocem i plody. Nově získaní aratingové škraboškoví (ale i jiné druhy tohoto rodu) jsou dosti vybíraví při konzumaci potravy, která je pro ně méně známá. Je proto třeba papoušky na krmivo a jeho složení pomalu zvykat.
Jak jsem již uvedl, jsou pro chovatele aratingů nutné prostorné zahradní voliéry. Hnízdní budky mohou být zhotovené jak ze silnějších prken (doporučuji tvrdé dřevo), tak také z upravených kmenů např. dubu, buku apod. Vnitřní průměr budky by měl být asi 30×30 cm, vnitřní výška 80 až 100 cm, vletový otvor 10 až 15 cm. Na dno budky je třeba nasypat hrubší piliny smíchané s rašelinou a jemnou lesní hlínou. Stejně tak lze použít na krátké kousky nastříhané slabé snítky např. břízy. Někdy se setkáme s doporučením používat na krátké kousky nastříhanou slámu, ale to já nedoporučuji. Pokud vlastníme pár, kde sameček se samičkou dokonale harmonují, měli bychom jim co nejdříve zavěsit na klidném místě, nejlépe ve vnitřní voliéře, hnízdní budku. V tomto prostoru, jak jsem již naznačil, nesmí být příliš chladno. Bylo vypozorováno, že k hnízdění může docházet v různých ročních obdobích, tedy nejen v časném nebo pozdním jaru, ale také na podzim nebo dokonce v zimě. V chovné místnosti by měla být udržována teplota nejméně 15 stupňů Celsia. Důležité je časté větrání a dodržování světelného dne řízeným přisvěcováním. V období přezimování postačí, budeme-li v místnosti udržovat teplotu okolo 5 stupňů Celsia.
Po krátkém toku samečka a intenzivním krmení samičky, dochází k páření a snůšce vajíček. Snůška čítá 3 až 4, ale i 6 vajíček, která jsou snášena v rozmezí 3 až 4 dnů. Po snesení třetího vejce začíná doba inkubace. Zpočátku zahřívá snůšku jen samička, později, po 10 až 14 dnech, se střídá se samečkem. Mláďata se líhnou asi za 30 dnů a jsou porostlá hustým chmýřím. Již druhý den se hlásí o potravu. Jejich kůže je zbarvena do růžova. Je-li péče rodičů dobrá, mladí rostou rychle a již za 59 až 67 dnů opouštějí budku, do které se ani na noc již nevracejí. Po uplynutí dalších tří týdnů jsou mladí soběstační a měli by být od rodičů odděleni. V tomto stupni vývoje (ale může to být úplně jinak) dochází někdy ke škubání peří. Příčin může být víc a je nesnadné je určit. Intenzita je také velice různá. U téhož páru se opakuje někdy i v dalších hnízděních. Také byly zaznamenány případy, že rodiče škubali mladé jen krátce v hnízdě a potom už to skončilo. Chovatelům je škubání, k jejich k malé radosti, dobře známé a také vědí, že většinou se ho nepodaří zastavit ani po použití různých léčiv nebo přípravků. Naproti tomu někdy pomohou zvýšené dávky větví ovocných stromů (pozor, aby nebyly chemicky ošetřeny) nebo vrb, černého bezu, pelyňku černobýlu, jeřábu, olše, lípy, buku, dubu, smrku i borovice, které často měníme za čerstvé. Ještě můžeme vyzkoušet rostlinu vratič, lebedu, merlík, polozralá travní semena aj. Tato naše činnost může zvýšit zájem a aktivitu papušků do té míry, že mají dostatek „práce“ a se škubáním přestanou, prostě nebudou mít dlouhou chvíli.