Český stavák a německý stavák dnes

Český stavák (dále jen ČS) a německý stavák (dále jen NS) jsou v současnosti uvedeni v evropském seznamu plemen EE, i přes nepochybný společný český původ, jako dvě samostatná plemena. Do roku 2005 byl na evropském seznamu uveden jen německý stavák (Stellerkröpfer) a český stavák, ze kterého byla všechna příbuzná plemena voláčů vyšlechtěna, byl paradoxně mimo seznam, jako nějaké lokální plemeno.

Patří k našim nejstarším plemenům

A to i přesto, že patří k našim nejstarším plemenům a zároveň je i u nás bezkonkurenčně nejpopulárnějším a nejrozšířenějším plemenem holubů. Ale to, co uznání předcházelo, vyvolalo právem nevoli nejen Klubu chovatelů českých staváků, ale i drtivé většiny jeho chovatelů. Vinu na tom nesou nerozdílně jednak někteří dlouholetí holubářští funkcionáři ČSCH v ÚOK a v komisi posuzovatelů a zejména český dlouholetý oficiální zástupce v evropské chovatelské organizaci. V případě ČS výše uvedení funkcionáři jednali dokonce proti názoru největšího chovatelského klubu u nás, což není jinde, v chovatelsky vyspělém světě, samozřejmě vůbec možné. To také, mimo jiné, vedlo i k faktickému rozkolu v našem holubářství a ke vzniku nové, na ČSCH nezávislé organizace. Po odchodu poštovních holubářů ze struktury svazu už druhé.

Vyšlechtěn nejpozději v 1.pol.20.století

Je nepopiratelné, že ČS byl vyšlechtěn nejpozději v první polovině devatenáctého století na historickém území Čech a Moravy (v rámci tehdejšího Rakousko–Uherska) a položil i základ pro později vzniklá podobná plemena voláčů, jako jsou německý stavák (Stellerkröpfer), štajgr (Steigerkröpfer), chocholatý stavák (Starwitzer Flügelsteller) a polský (hladkohlavý) stavák. V USA pak American Bohemian Pouter, existující v sedlaté kresbě s kapkou. K výše uvedeným plemenům, vzniklým z ČS můžeme přiřadit i vymizelá plemena, jako byli polabský kolčavák, žatecký stavák (tleskač) a také chebská straka. Autorství staváka nám neupírá ani zahraniční holubářská literatura, včetně německé. V historii tedy panuje poměrná shoda. Jiná otázka ovšem je, jak si v různých zemích a regionech chovatelé vykládali zdánlivě „stejný“ standard a co to znamenalo pro šlechtění. A právě tento rozdílný výklad a přístup ke šlechtění vlastně vedl ke vzniku všech výše uvedených plemen. Už Vojtěch Mrštík, tehdejší uznávaná autorita, ve své monografii „Český stavák“ z roku 1946 píše ke standardům u nás a v Německu chovaných staváků toto: „Standardy, vypracované v Německu, se značně lišily od standardů našich, jmenovitě pokud se týká celkového tělesného typu, barvy očí a obočnic, a též i tím, že se v nich uznávali pouze staváci jednobarevní, a to černí, červení, bílí a žlutí. Ostatní krásné kresby českého staváka Němci neznali a nepovažovali je za standardní“.

Rozdílné šlechtění

Ale nebyl to jen rozdílný přístup ke „stejnému“ standardu v různých regionech, co způsobilo rozdílné šlechtění a postupné odlišení od původního ČS. Byl to také rozdílný způsob posuzování. Přestože, u nás už desítky let platí detailní bodový systém se stobodovou stupnicí srážek za vady standardu, který platí na příklad i ve Slovenské republice a Polsku, v Německu je to zcela jinak. Zatímco náš bodový systém umožňuje i holubovi, který má pět malých vad po jednom bodu srážky získat 95 bodů a i titul „šampión“, v sousedním Německu by byl holub s pěti malými vadami zcela mimo hru o vysoké ohodnocení. Co to pro dosavadní i budoucí vývoj znamená? U nás se můžeme detailně zabývat při posuzování barvou, leskem a svitem opeření, u černých a červených ČS dokonce zvlášť na voleti a zvlášť na ostatních částech těla (a chovatelé to zejména na speciálních výstavách právem vyžadují), ale v sousedním Německu jim na to na oceňovacím lístku už ani nezbývá místo. Takže takové podrobnosti, jako je barva a zejména lesk a svit opeření prostě většinou při posuzování téměř ignorují.

Srážení bodů

Má to i jednu kladnou stránku. Posuzovatele to nutí hledat dvě až tři podstatné vady a ostatní prostě pominout. U ČS to ovšem nejde. Na rozdíl od většiny světových plemen (na příklad king, pávík, kariér, anglický voláč apod.), u kterých se srážejí body za vady nejvýše ve čtyřech až pěti pozicích a ostatní se mohou zcela pominout, u ČS se srážejí body ve všech dvaceti pozicích, s výjimkou pernatých ozdob.
V Evropě je jen málo plemen holubů, u kterých je v takovém protikladu velká domácí popularita s minimálním zájmem v zahraničí (kromě Slovenska), jako je tomu u ČS. Tímto neobvyklým rozporem se zabývali naši přední chovatelé staváků už před válkou. Už ve třicátých letech minulého století byly na světových drůbežnických výstavách v Londýně a v Lipsku představeny poměrně reprezentativní kolekce ČS a snad se (zejména po stránce barevnosti) i líbily. Ale bohužel, nic nenásledovalo. Kritici, převážně z řad „nestavačkářů“, rádi dodnes uvádějí jediný argument, že tehdejší ČS v zahraničí nezaujali pro menší volatost holubic a slabší klecovou drezúru. Také já jsem měl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let k tomuto názoru velmi blízko. Dnes je jasné, že těch faktorů, které ovlivňují tuzemské i zahraniční rozšíření různých plemen (nejen ČS), je mnohem více. Mimo jiné také tradiční neochota většiny chovatelů ČS kvalitní chovný materiál do zahraničí vůbec prodat.

Odlišný vývoj

Je nesporné, že díky tradicím a omezeným komunikačním možnostem se voláči v 18. a v 19. století vyvíjeli v různých regionech odlišně. Na Pyrenejském poloostrově se patrně ještě pod arabským vlivem vyvinula plemena voláčů se svěšenou („pytlovitou“) volatostí. Ve Velké Británii a na západním pobřeží vyspělejší a bohaté části koloniální Evropy vznikla plemena voláčů s kulovitou volatostí se vzpřímenými postavami, zaměřená především pro výstavní účely a voliérový chov s omezením letových možností. Ve střední, méně zámožné a především zemědělské Evropě pak vznikali voláči střední velikosti s převážně hruškovitou volatostí. Pro tyto středoevropské voláče měla tehdejší německá holubářská literatura název „polní“ nebo „selský“ voláč (Feldkröpfer, Bauernkröpfer). Byli zde voláči chováni volně a především na venkově, kde museli soupeřit s nevolatými plemeny v „užitkovosti“ a polaření. To samozřejmě bylo určující i pro tělesné tvary, které musely být uzpůsobeny obratnému letu a pohybu v členitém polním terénu. Příliš volatí holubi se stávali snadnou kořistí pernatých dravců. Tím zároveň docházelo i k negativní selekci na volatost.

Vše se začalo podřizovat úspěšnosti holubů na výstavách

S rozvojem výstavnictví v první čtvrtině minulého století se postupně měnil i přístup chovatelů ke šlechtění, zejména voláčů. Vše se začalo podřizovat úspěšnosti holubů na výstavách, což bylo i předpokladem ekonomické úspěšnosti chovu. Postupně se zvyšoval důraz na předvýstavní přípravu a klecovou drezúru holubů. A právě ve dvacátých a třicátých letech minulého století začal odlišný vývoj ČS v českých chovech a v chovech v Německu a v „sudetském“ pohraničí v ČSR. Zatím, co naši chovatelé se přednostně věnovali zdokonalování barvy, lesku a svitu opeření, zbarvení obočnic a tvaru hlavy a zobáku, němečtí chovatelé na obou stranách hranic se více soustředili na volatost, postavy a čistě bílé zbarvení perlového oka. Na nutnosti udržet zvláštní letové vlastnosti u ČS, jako je stavění, bušení křídly a orlování, se v té době ještě obě strany shodovaly. Přestože už v té době existovaly v obou zemích speciální kluby staváků, nebyla mezi nimi žádná spolupráce. Němci sice uznávali pro ČS „český původ“, ale staváky dál šlechtili podle svých představ. To ovšem v německém holubářství není nic nového. Podobně bylo po válce v Německu přistupováno k brněnskému voláči, české čejce a v současnosti i k moravskému pštrosovi. A zřejmě to čeká i další česká plemena holubů. Možná měla být nastolena otázka dvou plemen staváků už po válce, a mnohé by se vyřešilo dříve. Pokud někdo očekává, že když u nás změníme standard našeho plemene holubů (nebo vydáme nový), tak že Němci podle toho upraví jejich standard, je velmi naivní.

Zakořeněný mýtus

Na tomto místě bych chtěl upozornit na zakořeněný mýtus, kterému dodnes věří i někteří odborníci, přestože se o opaku mohou sami snadno přesvědčit. Je to tvrzení, že standard staváků byl a je na obou stranách hranic naprosto shodný a že jde o „stejné“ plemeno. Tento nesmysl byl zneužit i při likvidačním jednání standardové komise EE o (ne)uznání ČS za samostatné plemeno. A Němcům to samozřejmě nevadilo, protože oni se nikdy neobtěžovali používat pro staváka přívlastek „český“. Pro ně to vždycky byl a je „stavák“ (Stellerkröpfer). A nic na tom nemění ani to, že si do svého standardu uvedou původ v českých zemích. To se také dá jen těžko vyvrátit. Ostatně český původ Němci přisuzují ve svém vzorníku tradičně i štajgrovi, který se u nás nikdy ve významnějším množství nevyskytoval! Zřejmě jen v severozápadních Čechách ojediněle v chovech sudetských Němců.

Pohlcení bývalého klubu NDR bavorským klubem

Standard byl rozdílný už před první světovou válkou a nemohlo tomu ani být jinak, protože obě strany na něm nijak nespolupracovaly. Ještě složitější to bylo po druhé světové válce. Válka a následná léta ještě více narušila vzájemnou komunikaci, a tak byl po válce jiný standard v NSR, jiný v NDR a jiný u nás. Rozdíly nebyly tehdy ještě příliš velké, ale rozhodně větší, než na příklad mezi některými plemeny rejdičů nebo mezi benešovským a münstrlandským polním holubem. A také mezi českou, saskou a duryňskou čejkou. V sedmdesátých letech, kdy v obou německých státech generačně odezněl vliv k nám nepříliš přátelských „sudetských“ chovatelů, nastal další vývoj situace, standardy nevyjímaje. V obou tehdejších německých státech se situace kolem staváků vyvíjela odlišně.
V bývalé NDR v sedmdesátých letech nastoupila nová generace chovatelů staváků v čele s posuzovateli M. Beutelem a H. Brantinem a v té době začalo pozvolné sbližování s naším klubem. Nešlo ani tak o mírné přiblížení jejich standardu našemu, ale spíše o ochotu se na jejich staváka dívat z našeho úhlu pohledu. Už to byl tehdy obrovský pokrok. V té době jsem tam byl staváky několikrát posuzovat a školit a oni dokonce vyžadovali posouzení na náš oceňovací lístek s podrobným zdůvodněním vad, což bylo na „německé“ poměry neslýchané. Slibná spolupráce bohužel paradoxně a nečekaně skončila po pádu berlínské zdi na slučovacím německém sjezdu chovatelů staváků v roce 1990 v bavorském Geiselwindu. Přesněji řečeno, skončilo to pohlcením bývalého klubu NDR vlivnějším bavorským klubem. A mě si k tomu ještě přizvali, abych o tu „globalizaci“ podle německých not náhodou nepřišel!

„Alles über Rassetauben“

V bývalé NSR byla situace v sedmdesátých a osmdesátých letech odlišná. Rovněž i tam došlo ke generační výměně a bavorští chovatelé, kteří hráli v chovu staváků v NSR prim, začali navazovat s námi kontakty (oni, na rozdíl od nás, tehdy mohli) a jezdili k nám nakupovat ČS do svých chovů. Šlo jim především o zlepšení barvy, lesku a obočnic. Hnacím motorem a později i hlavním poradcem chovu se stal Ernest Mensinger z Geiselwindu, který pocházel z Karlovarska. Vlastnil v Bavorsku ZOO–park, jehož součástí byly i expozice holubů. Mohl si tak dovolit chovat i více než dva tisíce párů staváků a nechal si ode mě zpracovat v němčině historii chovu ČS a jeho šlechtění (odkaz na tuto práci je i v několikadílné encyklopedii o holubech „Alles über Rassetauben“ díl třetí, která vyšla v roce 2002 v Německu). Mensinger a další chovatelé NSR začali od nás dovážet především sedlaté a lysé ČS ke křížení. A protože v Německu i jinde v západní Evropě už probíhala „modernizační mánie“ téměř všech plemen středních voláčů s hruškovitou volatostí a jemu se zdál pokrok v křížení ČS s jeho „štelery“ příliš pomalý, započal s masivním křížením s brněnským voláčem. Tato dvě česká plemena jsou rozdílná snad ve všech znacích a jediná „shoda“ je v tom, že jde v obou případech o voláče. Spíše jsem očekával, že Němci použijí k modernizaci spíše štajgry, tak jak to udělali už dříve u jiných plemen voláčů (chocholatý stavák, slezský voláč, duryňský voláč, atd.). Ale Mensinger byl v Německu vlivný člověk a přes moje varování (a varovali ho i někteří němečtí odborníci, na příklad Ch. Reichenbach) tento šlechtitelský postup prosadil a jeho kříženci byli úspěšní na německých výstavách i komerčně. Pod Mensingerovou taktovkou se prosazoval v SRN subtilnější typ vzpřímeného holuba s vysokou nohou. Požadavek subtilnosti byl zřejmě důvodem, proč Němci příkře odmítali modernizaci štajgrem. Chovatelé z NDR po sloučení s bavorským klubem dobře věděli o úspěšnosti bavorských kříženců brněnských voláčů a „štelerů“ na výstavách v SRN, a protože jim Mensinger i mnoho holubů „do začátku“ daroval, rychle upustili od českého směru šlechtění. V posledních letech někteří chovatelé staváků z bývalé NDR uvažují o návratu k původnímu ČS.

Dvě různá plemena

Je samozřejmé, že bavorští chovatelé všechny změny, vyplývající z nevhodného křížení s BV postupně promítli do standardu, protože současný německý stavák se tomu původnímu našemu ČS dosti vzdálil. Že se jedná o dvě různá plemena staváků bylo hned od počátku devadesátých let jasné odborníkům na staváky na obou stranách hranic. Dokonce i tehdejší předseda ÚOK holubů Leo Lukovský, který neměl ke klubu chovatelů ČS nijak vřelý vztah, po návštěvě norimberské výstavy v roce 1995 musel v „Chovateli“ konstatovat, že jde o dvě různá plemena. Jen dlouholetý český zástupce v evropské organizaci to chtěl vidět jinak a dlouhodobě „krmil“ členy standardové komise, z nichž většina měla o ČS jen mlhavé představy, vlastní teorií o „stejnosti“ standardů i plemen. To je nejen vrcholné ignorantství, ale i výsledek nedůstojného postavení klubů v archaické hierarchii ČSCH, která nemá v kulturním světě s vyspělým chovatelstvím obdobu.
Uznání ČS a NS jako dvou samostatných plemen odstranilo dlouholetý spor mezi našimi a německými chovateli v názorech na další vývoj plemene. Rozdílných znaků mezi oběma plemeny je dnes celá řada a je už jen věcí německých chovatelů, kam budou další vývoj NS směrovat. Pro naše chovatele se dosavadní šlechtitelské cíle v podstatě nemění. Stávající „nový“ standard ČS, který byl evropskou standartovou komisí vytvořen a schválen za účelem zařazení ČS (a prakticky i uznání) na seznam evropských plemen, bere klub jako dočasný a v nejbližších letech se k jeho zhodnocení a úpravě ještě vrátí. Jisté je, že kdyby český „zástupce“ v evropské organizaci postupoval v intencích klubu (a nikoliv svévolně), byl by standard, který klub po roce 2000 v němčině vypracoval, schválen evropskou standartovou komisí „bez mrknutí oka“. A také by se tím hodně peněz svazu i klubu ušetřilo.