Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (9.)

Pozor na upíry! Nesmím usnout, budu vzhůru, čekám, čekám noční můru. MŮRO, napřed projdi pouští a tam prolez každé houští, ať rozední se dříve, než se ke mně dostaneš! Nespím, oči nezavírám, Čekám, čekám na upíra: UPÍRE, Napřed musíš projít pouští a tam prolézt každé houští, ať rozední se dříve, než se ke mně dostaneš! AMEN.

Tak toto zaříkání proti upírovi a noční můře německého anonyma ze 17. století nám proti „upírům“, kteří nás ohrožují při dog-trekkingu, rozhodně nepomůže. Na jejich potření nám bohužel nebude stačit ani lahvička se svěcenou vodou, ani zaostřený dřevěný kolík. Na „upíry“ budou krátké i stroužky česneku (ty však můžeme v batohu ponechat, protože nám při konzumaci nepochybně zvednou kondici a urychlí regeneraci sil). Skutečností zůstává, že všechna zaříkávadla se minou účinkem: při cestách evropskými divočinami (avšak i lesíky, parky a zahradami) se s našimi psy nevyhneme střetnutí s „upíry“. Těmito pijáky psí i lidské krve jsou, jak jistě tušíte, klíšťata.

Klíšťata

Tyto bezobratlé potvůrky jsou parazitičtí příbuzní pavouků. Klíšťata disponují důmyslným senzorickým systémem, který je informuje o přicházejícím potencionálním hostiteli. Ve zvláštních jamkách kutikuly (kůže) má klíště chomáček chloupků citlivých na vlhkost a pachy, a na posledním článku obou předních nohou má speciální detektory. Když nepatrné klíště detekuje potencionální „kořist“, vyleze na nejbližší stéblo trávy nebo jiné vegetace a máváním předními nožkami dostane své tělo do správné pozice, aby se mohlo přichytit na oběť, která se pohybuje kolem. Když je bezpečně na těle hostitele, pronikne klíště ozubenými klepítky ústního ústrojí do kůže a vstrčí do ranky svůj upíří „nos“, který se odborně jmenuje hypostom. Zoubky na hypostomu mu pomáhají udržet se na místě. Svrchním žlábkem hypostomu stéká krev do úst klíštěte. „Upírek“ disponuje ve svých slinách látkami, které zabraňují srážení krve. Klíště tak může zůstat na místě zachyceno a může hodovat i několik dní: během hostiny neuvěřitelně tloustne a zvětšuje svůj objem. Každý upír může potvrdit, že krev je velmi výživná potravina. Protože je však k dispozici pouze občas, přecpou se klíšťata chutné stravy naráz až k prasknutí. (Během sedmi až osmi dnů, kdy se samice klíštěte oddává lukulským hodům, může ve svém trávicím traktu uskladnit až dvěstěkrát více hmoty, než je její vlastní tělesná hmotnost: od 2 mg až po 400 mg.) Když se klíště do sytosti nasaje, odpadne ze svého hostitele a naklade vajíčka.
V našich krajinách žije několik druhů klíšťat, např. klíště obecné, klíště lužní, piják stepní … Druhy je možné odlišit mikroskopickým vyšetřením (což pro nás kynology je asi bezvýznamnou informací). Dospělé klíště je velké dva až čtyři milimetry před nasátím, po nasátí sedm až deset milimetrů. Při invazním výskytu klíšťat (které je v posledních letech obvyklé), může větší počet klíšťat vysát našemu psovi poměrně značné množství krve.

Klíště obecné

Naše nejběžnější klíště obecné – napadá tři typy hostitelů. Larvy cizopasí na drobných hlodavcích (např. na myších), které po nasátí opouštějí. Nymfy se přichytí na větších savcích (např. na ježcích, zajících, veverkách …) a dospělá klíšťata na větších zvířatech – např. srnčí a černé zvěři, na psech nebo na člověku. Celý vývoj klíštěte trvá dva až dvacet čtyři měsíců. Dospělá klíšťata žijí asi devatenáct měsíců a samička stihne za život naklást dva tisíce až osm tisíc vajíček. Z nakladených vajíček se po dvou až sedmi týdnech líhnou larvy se třemi páry končetin, které dokáží za pět dní po vylíhnutí napadnout hostitele. Po nasátí odpadnou a vyvíjejí se šest až devadesát dní mimo hostitele. Pak se přemění v osminohou nymfu, která je po čtyřech dnech schopna znovu sát. Až se nasaje nymfa, odpadne a prodělává další vývoj, který trvá sedmnáct až sto dní.

Rizika

Klíšťata bohužel nejsou pouze obtížná, ale i nebezpečná: nejenže sají krev, ale zároveň do ranky vylučují toxické látky, které zabraňují srážení krve, a především mohou klíšťata přenášet i různé nákazy. Mezi nejnebezpečnější patří encefalitida, lymská nemoc (borelióza), tyfus a klíšťový tyfus. V posledních letech Evropu skutečně sužuje klíšťová encefalitida. (Klíšťový zánět mozku má v počátečním období choroby podobné příznaky jako obyčejná chřipka, teprve později se projevují závažné neurologické problémy.) Za posledních třicet let se její výskyt zvýšil o 400 % a loni bylo touto nemocí nakaženo 10 000 lidí. Přitom podle zjištění mezinárodního týmu vědců je např. v České republice a v Rakousku stále očkováno pouze 11 % populace. (Podle odborníků jsou u nás nejvíce ohroženi lidé z jižních a středních Čech.) Odborníci se domnívají, že příčinou množství nakažených klíšťat jsou především změny klimatu, v jejichž důsledku klíšťata déle přežívají.
Bojovat proti klíšťatům můžeme různě: po návratu z lesa nebo při večerním bivaku vždy dobře prohlédneme psa (i sebe), nepřisátá klíšťata pochytáme a usmrtíme. Klíšťata napadají u psů hlavně hlavu, hruď a břišní partie. Jako prevence jsou doporučovány různé spreje, spoty a protihmyzové obojky (z vlastní zkušenosti však musím přiznat, že při invazním výskytu klíšťat, který je v posledních letech obvyklý, nejsou jejich účinky ani zdaleka stoprocentní). Zapitá klíšťata musíme odstranit. Dříve bylo doporučováno zakápnout před odstraněním zapité klíště např. éterem, benzínem či olejem. Vědci dokázali, že však tento postup rozhodně není vhodný – dusící se klíště totiž vypustí do ranky veškeré toxické látky i bakterie. Klíště můžeme odstranit různě – pinzetou, kleštičkami i speciální „tužtičkou“ zakoupenou v kynologických potřebách. Mně se za ta léta nejvíce osvědčuje „krokodýlek“ (klipsna) pro elektrikáře, s jehož pomocí dokážu klíšťata psům odstranit z těch nejnemožnějších a citlivých míst – například z očních víček. Samozřejmě je třeba, aby nám naši pejsci naprosto důvěřovali (tento fakt se hodí takřka při všech manipulacích s našimi psy).
I když je to pouze malá útěcha, vězte, že na naší planetě jsou místa, kde je nákaza klíšťové encefalitidy ještě mnohem nebezpečnější než v českých a evropských luzích, horách, lesích a hájích: nejnebezpečnější ohnisko číhá na Dálném východě – v Rusku – v Ussurijském kraji v horách Sichote – Aliň. (Ale i tam přežil legendární cestovatel V. K. Arseňjev a jeho průvodce Dersu Uzala, jakožto i národy Goldů, Nanajců, Udehejců i Rusů. O zvířatech a ptácích nemluvě!).

Post skriptum

Přestože jsme se v našem dílu seriálu soustředili zejména na problém: klíšťata versus psi, nezapomínejme, že tyto potvůrky mohou být velmi nebezpečné i lidem. Nebezpečí rozhodně nepodceňujme, během túry i při návratu z ní se důkladně zkontrolujme. Při případných zdravotních potížích neprodleně vyhledejme lékařskou pomoc: včasná léčba závažných onemocnění je pochopitelně nejúčinnější a nejméně problematická.