Sežere na co přijde
Nevyhne se tomu asi nikdo. Snad každý majitel psa se setkal s problémem, že jeho pes strkal čumák až příliš blízko k různým, slušně řečeno, „nechutnostem“. A to někdy tak blízko, že neváhal ochutnat to, co jemu tak nádherně voní. Dalo by se obecně a zjednodušeně říci, že psům voní to, to nám lidem naopak páchne, a utíkají od takových zápachů, které my lidé nezřídka vyhledáváme.
Štěňata, stejně jako děti, neustále něco prozkoumávají a nestačí jim pouze zkušenost jiných. Chtějí si to vyzkoušet na vlastní kůži. Aby se však nestalo něco, co nikdy nechceme – abychom běhali po doktorech nebo přišli o své milé, je nutné je mít neustále na očích a dokolečka vysvětlovat, dovolovat či zakazovat, co je správné a co špatné. Tedy vychovávat. Sápání se po různých odpadcích, mršinách, výkalech, ale i po něčem, z našeho pohledu tak obyčejném, jako jsou kameny či klacky, je u štěňat bohužel něco zcela normálního, běžného a očekávatelného. Přesto to neznamená, že i když budeme sebevíc otrlí, že štěněti ochutnávky u popelnic, na okrajích rybníků či cest dovolíme. Stejně tak kousání a polykání klacků, kamínků a hlíny nesmíme tolerovat. Neuhlídané kousky většinou štěněti neublíží, ale je nutné psa učit co je k jídlu a co ne, jaké jsou „pravidla slušného chování“, a že stejně jako není normální se venčit v bytě, není normální zbaštit vše, co jej zrovna napadne.
Aby se nám to nevymklo z kontroly a pes i s přibývajícím věkem neustále žral vše, co mu na procházce cvrnkne do nosu, musíme štěně hned od prvních dnů učit významu slova „fuj“. Je důležité jej mít všude a vždy na očích a dokud ještě není příliš rychlé a příliš samostatné, neustále mu ostrým a rychle reagujícím slovem „fuj“ dávat najevo, co se může a co nesmí brát do tlamičky. Ovšem slovo „fuj“ zůstane jen slovem, pokud pes nechápe jeho význam, anebo se naučí, jak se splnění tohoto příkazu beztrestně vyhnout. Proto vždy musíte trvat na tom, že se to žrát nesmí a že se to tedy žrát nebude. I zde je důslednost nadevše, má-li pes brzy pochopit nejen co se může a co ne, ale také význam slova „fuj“, pokud je touha něco ochutnat tak výrazná, že zapomene na dobré vychování.
Den D, okamžik O
Jestliže se stane, že pes nějaký odpadek začne požírat, musíte okamžitě jednat. Tedy buď slovně trvat na tom, ať okamžitě předmět vyplivne, anebo psovi zbytek násilně a bez ohledů vytáhnout z tlamy a slovně u toho psa hubovat. Slovo „fuj“ musí být vysloveno opravdu velmi výrazně, protože musí být silnější než touha tu „dobrotu“ sežrat. Je vhodné u toho psa táhnout na vodítku (za obojek) kolmo vzhůru, aby předními tlapkami nestál na zemi. Každopádně toto je moment, kdy se rozhoduje, kdo určí, jak striktní význam má slovo „fuj“. Ideální je, můžete-li psa v momentě požírání odpadků držet, aby nezačal i s odpadkem v tlamě utíkat. Pes na volno a mimo dosah svého majitele, požírající něco co nemá, to je nejhorší a nejčastější moment k řešení. Když pes někde něco najde a začne pojídat, zpravidla není na dosah majitele. Toto platí pro odrostlejší štěňata a psy, kteří již vědí, že toto chování není správné, ale hledají možnosti, jak svého páníčka převézt. Mladší štěňata žerou vše zajímavé bez ohledu na to, kde se majitel zrovna nachází. Ještě zatím nechápou, jaký vliv na jeho chování pániček chce mít. Doporučuji doslova vyhledávat místa, kde se nacházejí odpadky a „nevoňavé“ věci. Zde veďte psa zásadně na vodítku a buďte maximálně ve střehu ať nepromarníte moment, kdy pes neodolá a po nějaké té „dobrotě“ se natáhne. V nejvhodnější chvíli, kdy už už chce nechutnost vzít do tlamičky, tak rázně (ale přiměřeně k váze psa) škubněte vodítkem, proneste zakazovací „fuj“ a dál dělejte že se nic neděje, pokud pes odpadek hned pustil nebo ani nestihl vzít do tlamičky. Obdobnou situaci můžete narafičit i s viditelnými kousky párků, které kamarád mimo zrak psa, ale na domluveném místě (abyste byli připraveni vhodně reagovat), rozhází na zem.
Je velmi důležité psovi vštípit, že vždy trváte na tom, co řeknete. Tedy pokud jednou pronesete povel „fuj“, pes v žádném případě nesmí dál v klidu stát a žvýkat a žvýkat. Pes musí pochopit, že když jednou řeknete „fuj“, a on to co má v tlamě hned nepustí nebo s danou činností nepřestane – platí to třeba i pro válení se a další nevhodné chování, bude opravdu zle. Proto raději hned přestane, aby předešel vašemu hněvu. Jak už tu jednou zaznělo, velmi brzy pes zjistí, že není-li na vodítku, nemáte nad ním moc, protože má mnohem rychlejší nohy a jeho mrštné kličky v běhu převezou ruce každého člověka. Proto je vhodné se snažit psovi vštípit myšlenku, že neustoupíte a že trest za neuposlechnutí jej nikdy nemine. Tedy beztrestnost pojídání odpadků neexistuje. Jenže jak toho docílit, nemáte-li psa na vodítku?! Velmi záleží na tom, jakou člověk má u psa autoritu, na jakém (uzavřeném či neuzavřeném) místě pes je, jak je pes dominantní a jakou doposud měl celkovou výchovu (přísnou či benevolentní). Nutné je nejen okamžitě jednat, ale také zvolit to nejvhodnější řešení, které připadá v úvahu. Jestliže hromově pronesené slovo „fuj“ nemá vůbec žádný vliv, okamžitě musíte jednat jinak. Jestli po pronesení slova pes přestane žvýkat a začne očividně „přemýšlet“, okamžitě znovu proneste povel „fuj“. Nastane-li moment, že pes věc pustí a stojí dál, ihned změňte svůj postoj a bravurním hereckým výkonem začněte psa slovně nadměrně mile chválit a volat k sobě. Ať už žral cokoliv, je na místě výrazná pochvala (byť se budete vnitřně ještě vztekat), protože pes poslechl a musí být za to pochválen. Bude-li v tomto případě postup majitele jiný, pes příště odpadek raději sežere a pak uteče, protože chování páníčka bude stejně „naštvané“. A co když povel „fuj“ vůbec nepomáhá? Ihned musí přijít něco horšího. Pokud máte v kapse řetízkový obojek, kterému se také, coby výchovnému prostředku, říká „vrhací řetízek“, bez nejmenších rozpaků jej použijte a hoďte ho po psovi. Ať už hození řetízku postačí či nikoli, rychlým rázným krokem se rozejděte směrem ke psovi. Pokud pes pustil to, co měl v tlamě, beze slova jej chyťte nebo neutrálním hlasem přivolejte a na vodítku se psem odejděte pryč. Pár minut se s ním vůbec nebavte a nevěnujte mu žádnou pozornost. Úplně poslední možností je, že nezabírá nic. Pak už nepomůže nic jiného, než vaše vytrvalost. Pořád jít s naštvaným výrazem za psem, beze slova a bez ohledu na to, zda „to“ pes již sežral nebo ještě nosí v tlamě, dokud psa nedostihnete. Většina psů to nakonec vzdá a zastaví. Trest a hubování přijít musí, pokud jste při naštvaném pronásledování na psa nevolali ať zastaví nebo přijde k vám. Pokud jste se neovládli a při pronásledování na psa volali, rozhodně jej nesmíte nakonec trestat. Jen mlčky připnout na vodítko a naštvaně z místa odejít. Může nastat situace, s ohledem na prostředí (blízko silnice apod.), že nemůžete psa pronásledovat a potrestat ho za činnost, kterou dělal. Pak nezbývá, než psa přivolat. Bohužel v tomto případě není možný žádný trest či nadávání, protože by se to vztahovalo k přivolání, které pes splnil. Pokud byste psa po přivolání trestali, z vašeho pohledu za požírání nechutností, pes by příště neuposlechl ani na přivolání a byli byste odkázání pouze na rozhodnutí, kdy se uráčí přijít. Úplně krajní možností je varianta, kdy bude platit pravidlo „nic nevidím“. Může totiž nastat situace, kdy budete s maximální jistotou přesvědčeni, že pes na „fuj“ nezareaguje a s ohledem na místo či děj kolem nebude možné psa chytit ani potrestat. V tomto případě, i přes rozporuplnost pocitů, je často nejlepší reakce odcházet, neohlížet se, psa přivolat, připnout na vodítko a odejít pryč. Přestože se jedná o „nevýchovu“, může paradoxně zachránit život psa tím, že se nebude ve strachu před trestem vrhat pod jedoucí auta na blízké silnici. Tím spíš je pak nutné vyhledávat a navozovat situace, kdy pes bude mít možnost sbírat odpadky na vhodných místech, pod přímým vlivem majitele. A naopak, jestliže ještě nemáte psa vychovaného natolik, aby si odpadků nevšímal nebo slovo „fuj“ ještě není dostatečně protrénováno, nepouštějte ho z vodítka na „kritických“ místech.
Výcvik je snažší, když pes ví, jaké je jeho místo
Výchova, stejně jako výcvik je vždy snažší, když pes ví, jaké je jeho místo ve smečce, kdo je výše postavený, kdo „má vždycky pravdu“, a že poslouchat se musí. Funguje to tak v každé smečce, tím myslím i smečky, kde lidé vůbec nefigurují. Instinkt vede chování správným směrem, pokud podněty a „akce – reakce“ jsou pro psa vždy snadno pochopitelné a stále se stejně opakující – tedy předvídatelné. To musí platit i ze strany chování člověka. Pokud je toto pravidlo psovi zřejmé, problémy se žraním odpadků a nevoňavých věcí se zmenší na minimum, a po dosažení dospělosti většinou téměř zcela zaniknou. Jestliže je striktně nebo alespoň průměrně štěně vychováváno, pochopí pravidla, za kterými si majitel stojí a poměrně brzy dospěje k tomu, že je jednodušší si najít jinou zábavu a počkat na krmení z misky. Některému psovi pochopení této skutečnosti trvá dva či tři měsíce, jiný potřebuje k pochopení celé období dospívání. Často je to dáno i příslušností k plemeni a „nenažraností“ daného jedince. Je to problém velmi individuální a při výběru štěněte málo předvídatelný. Nikdo vám neřekne, zda se s ním budete potýkat po celý život psa nebo jen v období štěněčího věku a dospívání.
