Má můj kůň vše, co potřebuje? To je otázka, která se jistě majiteli koně občas zrodí v hlavě (dobrým stimulantem této myšlenky jsou přecpané regály prodejen jezdeckých potřeb, v nichž se právě probíráte, pročítáte popisky výživových doplňků, či hladíte rukou nový kartáč, v němž by dle prodejce měly rychle zmizet přebytečné chlupy v období línání). Přesto je stále u nás ještě množství koní, jimž je upírána základní potřeba, tryskající ze samotné podstaty koně jako živočišného druhu.
Různé chování koně i výcvikové problémy či postupy často vysvětlíme jednoduše tím, že prohlásíme: kůň je zvíře stádové. Přesto mnoha jinak dobře opečovávaným koním stádo chybí.
Žít ve společnosti, navazovat vztahy, upevňovat je a využívat výhod, které poskytuje pospolitý život – to je koňská přirozenost. Ať už máme koně celodenně v ohradě nebo jsou přes noc drženi v samostatných boxech a do ohrad chodí jen přes den, vytvoří se ve stádě určitý systém vztahů, v němž každý má své určité místo, přičemž celé stádo využívá smysly jednotlivců k ochraně všech. Svou roli hraje i skladba stáda.
Přírodě nejbližší je systém používaný v některých chovech, kde plemenný hřebec má kolem sebe několik kobyl stejného plemene a jejich jedinou povinností je každoročně zplodit hříbata, která se při odstavu ze stáda odeberou. Takový život má jen velmi málo hřebců, většina plemeníků je držena v izolaci od jiných koní, do výběhu chodí samostatně, se svými stájovými kolegy mají kontakt jen přes mříže boxu. Pokud mají štěstí, sdílí výběh ve společnosti jiných hřebců nebo valachů – zde je však nutný větší prostor pro případ, kdyby došlo k šarvátce mezi dvěma „pány“, aby měl slabší možnost uniknout dostatečně daleko od útočníka. V opačném případě by mohlo velmi pravděpodobně dojít k vážnému zranění nebo i k úhynu některého z koní. I proto je lepší pro hřebce, který se nemá stát plemeníkem, když ho nechá majitel vykastrovat. Jako valach má mnohem více možností méně konfliktního zařazení do stáda.
Přirozenému uspořádání stáda je blízké smíšené stádo valachů a klisen. Pokud máme možnost sledovat takové hodně velké stádo (desítky koní) na hodně velkém prostoru (desítky hektarů), rozdrobí se nám do menších stádeček, ve kterých budou valaši trávit čas pokusy udržet si pohromadě malé stádečko svých „vlastních“ klisen. Méně konfliktní je nakonec rozdělení stád na „pánské“ a „dámské“, kde jsou samostatně valaši (případně hřebci) a zvlášť klisny.
Přítomnost stáda plní pro koně roli ochrany před nebezpečím zvenčí (predátoři), a dává mu také možnost naplnění sociálních vazeb a kontaktů. Aby se dalo mluvit o stádě, měli by být přítomni nejméně tři koně – lépe však čtyři, neboť koně mívají tendenci najít si ve stádě důvěrnějšího druha a při lichém počtu zůstává jeden osamocen, byť v rámci stáda. Co ale, když stádo chybí? Ve variantě pouze dva koně spolu se rozvíjí nadměrná závislost. Pokud chce člověk vyvíjet nějakou činnost pouze s jedním z těchto koní, budou oba rozdělení koně neklidní. Pouhé hlasité řehtání odděleného koně dává tušit, jaký stres taková situace pro koně představuje, a se stresem se táhnou i další zdravotní problémy. Dlouhodobá nepřirozená izolace od ostatních koní může být také do budoucna překážkou začlenění koní do stáda, pokud si jeden kůň bude hlídat druhého a bránit ho proti všemu kolem. Takové nebezpečí číhá i na hříbě, které se narodí v izolaci od ostatních koní a má dlouhou dobu kontakt jen s vlastní matkou. Částečně lze počáteční handicap odstranit okamžitým převozem po odstavu na hříbárnu, kde si hříbě musí najít nové uspořádání života mezi vrstevníky, avšak chování takového hříběte se již liší od hříbat, která navazují vztahy ve stádě pod matkou.
A pak jsou koně, kteří žijí z vůle člověka sami. Samota představuje pro koně hrozbu, ztrátu bezpečí stáda. Kdo hlídá, zatímco kůň spí? Kdo mu bude pečovat o srst? Kdo nahradí v parném létě partnera, který stojí vedle a šviháním ocasů si vzájemně odhánějí mouchy? Je-li kůň sám, je sám na všechno, včetně takových drobných detailů, které mohou být velmi otravné a deptající.
Těžko se hledá omluva nebo rozumný důvod pro držení koně o samotě. Kůň společnost potřebuje. Může mu být tímto společníkem člověk? Jeden z důvodů, se kterými jsem se při držení koně o samotě setkala, je skutečnost, že kůň se neobyčejně naváže na člověka, který se mu věnuje. Je to pochopitelná reakce od zvířete, pro něž člověk v takové situaci představuje jediné vytržení ze samoty. Má však smysl překrucovat sociální chování koně za tuto cenu? Nepochybuji o tom, že člověk může být koni dobrým společníkem, ale pro „splynutí duší“ není vůbec nutné, aby byl tím jediným. Když se dívám na momentku dvou souputnic, není těžké si představit, že kobylka rozumí tomu, co jí právě kamarádka povídá, že naslouchá jejímu hlasu a její koňská mysl je soustředěna na společnou cestu. Jejich vztahu nikterak nebrání fakt, že ještě před hodinou byla kobyla na výběhu se svým stádem, a až lidské požadavky na ni skončí, opět se ke stádu vrátí. Spokojený klid kobyly bude pokračovat i potom, kdy lidé od výběhu odejdou, a společnost jí budou dělat jen koně. Jaká jistota však zůstane koni, kterému je člověk jediným společníkem?
Někdy se člověk snaží nahradit společnost koni přítomností jiného živého tvora, nejčastěji ovečky nebo kozy. Kůň ve své opuštěnosti může přilnout i k takovému zvířeti, ale udělal by to, pokud by mu byl poskytnut koňský společník? Zde poskytuje praxe z anglického venkova zápornou odpověď natolik samozřejmě, že když chtěl S.C. Lewis vyjádřit vzájemnou netečnost, vypsal ji slovy: „ … měl pocit, že tyto bytosti s ním jednoduše sdílejí planetu, podobně jako ovce a koně sdílejí výběh a nedbají jedni o druhé.“
Ze samoty pramení problémy nejen pro koně, ale i pro jejich majitele. Zejména u mladých koní držených v izolaci se mohou vytvořit nežádoucí vzorce chování, kterým by přirozená výchova stáda vůbec nedala vzniknout. Náprava po dlouhodobé izolaci od jiných koní může být problematická až nemožná pro koně, kterému nikdy nebylo umožněno se ve společnosti koní doopravdy stát koněm.