Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 15. část

Byl začátek roku 2006 a já studoval ochranářské předpisy jak české, tak evropské. A brodil jsem se do neuvěřitelné bizarnosti, které jsem nerozuměl a nechápal, veškerá studia však ukazovala, že kolem CITES a zvířat vůbec je tolik bizarní byrokracie, že jsem si to nedovedl předtím ani představit.

Doporučení číslo 39

Například orgán Rady Evropy, výbor Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská konvence), přijal v roce devadesát tři Doporučení číslo 39. Dočteme se v něm: želva Mauremys caspica byla rozdělena do dvou nových druhů: Mauremys caspica a Mauremys leprosa (dříve Mauremys caspica leprosa).
Dalších pět bodů se týká podobného dělení jednotlivých druhů zmijí a užovek a pak se dočteme, že ryba Discus defloratus již není uznávána jako samostatně existující druh a že ryby za tu deflorovanou dříve považované ve skutečnosti patří k jiným druhům rodu Discus.

Patafyzické doporučení

Patafyzické doporučení stran názvů želv a rušení ryb je uměním pro umění. Směrnice o tom, jaký pánové odhlasovali název želvy, může sloužit jen a jen byrokratům, jinak ani želvám, ani jejich ochranářům či chovatelům není k ničemu. A nepoužijí jej samozřejmě ani vědci, kteří budou užívat ve svých pracích názvosloví momentálně nejuznávanějšího vědeckého pracoviště. Takže o nic nejde a úřednická zhovadilost může v tomto směru volně metastázovat. Ovšem když jsem po návratu studoval obdobné české normy, pochopil jsem, že na tom nejsme o mnoho lépe. Například vyhláška ministerstva zemědělství číslo 75 / 1996 Sbírky stanoví nebezpečné druhy zvířat, k jejichž chovu je potřeba povolení od veterinářů. Podle vyhlášky jsou nebezpečnými všechny druhy řádu ptakořitní – třeba ježura, mravenečník velký a lenochodi, všechny šelmy a chobotnatci. Zvláště pikantní je, že dle vyhlášky jsou nebezpečné i žáby – všechny druhy rohatek a všechny druhy žab z čeledi Dendrobatidae. Rohatky logicky proto, že jsou velké a koušou. Dendrobatky zase proto, že mezi nimi jsou i takzvané šípové žáby, ze kterých Indiáni vyrábějí šípové jedy. Stejně tak je v seznamu každý (i nejedovatý) had delší tří metrů a zcela bizarně sice skutečně kousavá, ale výhradně vodní želva kajmanka … To je ten druh, který mám léta doma, a jak jsem se najednou dozvěděl, tak bez potřebného povolení. Tak jsem si experimentálně požádal o registraci. O povolení na chov nebezpečné želvy.

Na veterinární správě mě přijali vlídně

Na městské veterinární správě mě přijali vlídně. Formulář žádosti poslali mailem, já s vyplněným formulářem naklusal, podepsal žádost o kontrolu chovu a v domluveném termínu s napětím očekával návštěvu veterinářky. Měla zkontrolovat, zda se želvě líbí v akváriu a zda ji netýrám. Než přišla, studoval jsem metodické pokyny Ústřední komise pro ochranu zvířat, jimiž by se měla paní doktorka při kontrole řídit. O kajmankách se tam dočteme, že nic nepotřebují, nicméně jsou nebezpečné. Co je podle doporučení nebezpečný druh zvířete? „Je to takový druh, který vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky, může ohrozit zdraví a život člověka, který se pak může dopustit týrání jedince tohoto druhu.“ Pokud rozumím, zvíře, které kouše, musí být preventivně chráněno před tím, aby se mu případně pokousaný chovatel nemstil.

Želvodělec

Paní doktorka byla milá, mladá a hezká a písemně zaprotokolovala, že jsem na želvu hodnej. Pak vystavila první papíry. Vystavila mi na želvu Evidenční list malého hospodářství. Moje letitá identitní krize byla vyřešena. Zemědělec je přece jen silné slovo, ale od její návštěvy se podloženě cítím být plazodělcem. Či želvodělcem, jestli vám to zní líp. Paní doktorka je moc sympatická. Chodí, jak do registrovaného malého želvodělství z titulu své funkce městské veterinářky musí, každý rok – od mé žádosti o registraci už byla Paželvu a to, zda jsem na ni hodnej, kontrolovat dvakrát. Je dobré, že se nebojí psů – při kontrole se k ní totiž lísala Kačenka, moje Argentinská doga. Má pětačtyřicet kilo, je to plemeno z kategorie „bojových“, ale na její držení mi české zákony, na rozdíl od nebezpečné želvy, žádné povolení nenařizují.

Nařízenou registraci mám jako jediný

Jediné, co nás může se stavem stran veterinárního povolování chovů nebezpečných zvířat smířit, je, že přestože znám několik desítek dlouholetých chovatelů želv, kteří kajmanky chovají, nařízenou registraci kajmanky mám skutečně jako jediný. Tuhle absurdní vyhlášku nikdo nedodržuje. To, co se ale dodržovat musí, co je vynucováno, je byrokracie ne veterinární, ale CITES. A to má ještě méně logiky než povolování nebezpečných želv. Ale o tom později.

Propuštění Štěpána

Pak, v únoru 2006, pustili Štěpána. Po čtyřech měsících, co ho podle mého názoru zcela nejen nespravedlivě, ale i protiprávně drželi na vazbě. Donutil jsem ho (zhubl tam o deset kilo, tak to šlo snadněji) přečíst všechny moje články o CITES a požádal ho ve vší vážnosti o mediální spolupráci, to jest – nechám na sebe napsat jednu jeho zásilku CITES želv, budu před úřady figurovat jako jejich dovozce, a jestli je opravdu ta byrokratická buzerace tak strašlivá, jak on popisuje, tak budu mít téma na pěkný článek o iracionalitě v ochraně přírody. Souhlasil a rovnou se smál mým pochybnostem, zda to na ten článek opravdu bude. „To bude na knihu!“ řičel smíchy. Jak se ukázalo o rok později, měl pravdu. Bylo to na tuto knihu. Ale o tom později, nyní zpět do pouště u oázy Baharia, do El Harry.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)