O skorcích psal ve Fauně nedávno pan Vít. A byl to článek, ve kterém popisoval i své vlastní zkušenosti. Takových článků rozhodně není převaha, proto si jich musíme považovat. V té době jsem také uvažoval o tom, že bych mohl zužitkovat nějaké své fotografie skorců, ale po zveřejnění článku pana Víta jsem tuto myšlenku odložil. Potom jsem se dozvěděl, že právě skorec vodní se stal ptákem roku 2009.
Tuto akci vyhlašuje Česká společnost ornitologická, aby upoutala pozornost veřejnosti na určitý ptačí druh a především pak na jeho ochranu v naší přírodě. Proto jsem svojí myšlenku na článek o skorcích zase oprášil a začal hledat svoje fotografie v archivu, což je spíše činnost podobná pompejským vykopávkám než modernímu vyhledávání. Už to tak je, co nadělám?
Pan Vít ve svém článku naznačuje jaká byla jeho cesta přes ornitologii ke znalci a velkému chovateli papoušků. Začal ornitologií a především kroužkováním ptáků. Jeho zmiňovaný přítel, Ing. Kadlec, býval vedoucím kroužkovací stanice Národního muzea a sám pan Vít v několika poválečných letech nejpilnějším kroužkovatelem. Čas však běží. Na některé údaje uváděné panem Vítem má dnešní doba trochu jiný pohled. I dnešní, tak zvané vědecké jméno se poněkud liší. Dnes je tento pták pojmenován Cinclus cinclus (Linnaeus, 1758). Tak zvané Nové české názvosloví potom uvádí, že druh má celkem dvanáct zeměpisných forem. Jedna z těchto dvanácti zeměpisných forem je v současnosti pojmenována Cinclus cinclus aquaticus a již Zdeněk Klůz ji ve svých ornitologických tabulkách jmenuje jako skorce vodního středoevropského. Pan Vít jej jmenuje Cinclus aquaticus. Vychází z dřívějších pramenů, které tuto formu považovaly za samostatný druh. Nominátní forma, tedy forma podle které Linné druh pojmenoval, nese dnes pojmenování Cinclus cinclus cinclus – skorec vodní severoevropský. Jenže on tak docela severoevropský není. Podél západního pobřeží Francie se forma vyskytuje, prý, až do poloviny Španělska. Jenže jaksi docela nesouhlasí mapky výskytu se slovním popisem. To je docela zajímavá věc. Jeden ze slovních popisů říká tohle: „U nás žije skorec vodní středoevropský (C. c. aquaticus), rozšířený v jižním a východním Španělsku, ve východní Francii a Belgii, v Alpách, Itálii a střední Evropě až po Karpaty a na celém Balkánském poloostrově; nalezneme jej na Sicílii a donedávna žil i na Kypru, kde však v roce 1945 vyhynul. Zbývající část kontinentální Evropy, tj. severozápad Pyrenejského poloostrova, jihozápadní a střední Francii, Korsiku a Sardinii, Skandinávii a severozápad Ruska, osídluje „černobřichý“ skorec vodní severoevropský (C. c. cinclus). Podívám-li se na mapku podle uznávaného autora posledních let Svenssona, nevidím skorce v jihozápadní a střední Francii, Belgii a na Sardinii. Podél francouzsko–španělské hranice je oblast jeho výskytu zakreslena jako souvislá. Co na to říci? Kdo nevěří, ať tam běží! Nás ve střední Evropě se to až tak netýká. Přesto bychom měli rozdíl mezi zbarvením obou forem skorců znát. Dají se rozeznat.
Nasbíral jsem za život docela slušné množství ornitologické literatury. Protože nechci jenom opisovat, dal jsem si tedy tu práci, abych si údaje o zeměpisných formách skorce vodního porovnal. A abych si to nějak srovnal s těmi mapkami. Každou nalezenou formu jsem si zapsal. Dospěl jsem k číslu dvacet a to nemusí být konečný počet. Abych se dostal k číslu dvanáct popisovaných forem, které uvádí naše literatura, musel bych mít práci Vaurieho, který některé evropské formy zredukoval. Takhle nevím které. Jenže do toho zasahoval nejen Vaurie, ale zřejmě i jiní autoři. Zajímavá je například knížka Ptáci hor jižní Palearktiky od ruského autora Bjemeho. V té chybí forma gularis a také leucogaster. Ta druhá forma asi proto, že její rozšíření nespadá pod zeměpisný pojem jižní Palearktika. Viděl jsem fotku skorce bělobřichého, černobílou, z Ťan–šanu. Naše literatura píše o tom, že Vaurie dělí zeměpisné formy skorce na 3 skupiny. A to:
1. skupina „uralensis“ – jedna forma.
2. skupina „leucogaster“ – tři formy ze střední Asie.
3. skupina „cinclus“ – osm forem z Evropy a Blízkého východu.
Všechny formy naše literatura nejmenuje. Kdyby se snad někdo chtěl dále pídit v této otázce, vyjmenovávám všechny formy o kterých jsem nalezl zmínku. Není to ovšem opravdu systematický seznam. Nalezl jsem tedy tyto popsané formy:
1. Cinclus cinclus cinclus (Linnaeus, 1758) – severní a jihozápadní Evropa
2. C. c. aquaticus Bechstein, 1803 – střední a jižní Evropa
3. C. c. meridionalis B. L. Brehm, 1856 – Jugoslávie (vypuštěna?)
4. C. c. orientalis Stresseman, 1919 – Karpaty (vypuštěna?)
5. C. c. olympicus Madarász, 1903 – Kypr (vyhynulá?)
6. C. c. hibernicus Hartert, 1910 – skorec vodní irský
7. C. c. gularis (Latham, 1801) – skorec vodní anglický
8. C. c. uralensis Serebrowski – Ural
9. C. c. caucasicus Madarász – Kavkaz
10. C. c. rufiventris Tristr. – Blízký východ
11. C. c. persicus With. – západní Zargas? (nepřeloženo z ruštiny)
12. C. c. baicalensis Dres. – Sibiř
13. C. c. caschmerinensis Gould – Himaláje
14. C. c. przewalskii Bianchi – východní Himaláje
15. C. c. minor Tristr. – Maroko, Alžír a Tunis
16. C. c. leucogaster ? – Ťan–šan
17. C. c. pyrenaicus Dresser, 1892 – Normandie, střed. Francie, Korsika, Sardinie (vypuštěna?)
18. C. c. atroventer Floericke, 1926 – sev. záp. Španělsko, Portugalsko (vypuštěna?)
19. C. c. amphitrion Neumann et Paludan, 1937 – severní Turecko (vypuštěna?)
20. C. c. triznae Zarudny, 1919 – Ťan–šan, Tarbagataj
Tento výčet různých forem se týká druhu skorec vodní. Čeleď skorcovitých – Cinclidae Sundevall, 1836 zahrnuje celkem pět druhů ptáků, které pak řadíme do jediného rodu Cinclus = skorec. Jsou to tyto druhy:
1. Cinclus cinclus (Linnaeus, 1758) = skorec vodní
2. C. pallasii Temminck, 1820 = skorec asijský
3. C. mexicanus Swainson, 1827 = skorec šedý
4. C. leucocephalus Tschudi, 1844 = skorec bělohlavý
5. C. schulzi Cabanis, 1882 = skorec rezavohrdlý
První druh obývá Evropu, severní Afriku, západní a střední část Asie. Druhý druh pak východní část Asie. Zbylé druhy jsou původem z amerických kontinentů.
Vraťme se však k našim evropským skorcům. Jsou to jediní pěvci, kteří sbírají svoji potravu pod vodou. Jediní pěvci, kteří umí plavat a potápět se. Jsou k tomu i náležitě vybaveni. Mají málo pneumatizovanou kostru a velmi husté opeření s prachovým peřím i na nažinách a mají zakryté ušní otvory. Mají rovněž uzávěrku nosních otvorů a dvojitá víčka, která slouží k ochraně oka pod vodou. Mazová kostrční žláza je velmi vyvinutá a skorci si s její pomocí peří hojně upravují, takže po vynoření z vody voda okamžitě z peří zteče. Protože se obvykle pohybují v silném proudu mají jen krátká křídla, avšak se silným záběrem a velikou sílu v nohách. To jsem poznal hned napoprvé, kdy jsem chytil svého prvního skorce. Bylo to takhle někdy v předjaří na Zbirožském potoce. Natáhnul jsem síť přes hladinu a netrvalo dlouho, než se skorec chytil. Ležel pokojně na hladině, ani nebyl do sítě příliš zamotaný. Voda měla hloubku nad štěrkovým dnem tak patnáct centimetrů. Jenže skorec se nohama držel sítě tak pevně, že jsem jej nemohl přemoci. Vyprostil jsem mu jednu nohu, o to více se držel druhou. Zanedlouho mě ve studené vodě zábly nohy v holinkách tak ukrutně, že jsem to psychicky nevydržel a nakonec síť roztrhnul, abych jej dostal ven. Krásná nová síť a hned napoprvé díra. Křídla mají velmi tuhé letky, takže let skorců je slyšet. Ač známý hluchoun, let skorce slyším. Skorce vidíte málokdy. Směr jeho letu je v převážné míře podél vody. Když se dostanete někde na břeh potoka, pak vás skorec vidí v takových případech dříve než vy jeho. Je nabíledni, že vás neletí přivítat, ale raději zmizí. A když jej to nutí letět na druhou stranu, letí vám za zády. V takovém případě pak zaslechnete to typické frrr, jak rychle kmitá křídly. Zjistit přítomnost skorců na konkrétním potoce jenom zrakem nebývá mnohdy dost účinné. Často sice vidíme jejich trus na z vody vyčnívajících kamenech, jenže nemůžeme odlišit trus jiných ptáků. Hlavně konipasů horských, kteří se s oblibou pohybují na březích a kamenech okolo vody a sbírají i hmyz v mělké vodě. Samozřejmě se konipas nepotápí. Jedině u vody sedící rybáři mohou pravidelněji vídávat skorce. A to třeba i na místech, kde by je ornitolog ani nehledal. Jeden takový rybář mi tvrdil, že skorce vídával na Berounce v Řevnicích, o čemž nenajdete v literatuře ani zmínku. Někdo by třeba mohl namítat, že asi skorce dost dobře neznal. Ale znal. Býval totiž hajným v Peci pod Sněžkou, což je stanoviště pro skorce typické, zatímco Berounka v Řevnicích rozhodně nikoliv. Jenže v blízkém okolí ústí do řeky několik potoků příhodného charakteru a na nich se skorci již pravidelně vyskytují. Na řeku pak létají jen na nějaké potravou bohaté místo. Jako do bufetu. Zbarvení skorce jsou vlastně dokonalé mimikry. Při pohledu shora tmavá barva splývá s barvou hladiny vody a odrazu dna, bílá náprsenka imituje čeření vody při pohledu zdola. Skorec může být napaden nejspíše nějakým pernatým dravcem, třeba krahujcem, ale bezpečným si nemůže být jistý ani pod vodou. Byl zaznamenán případ, kdy skorce ulovil pstruh. Arci to musel být macek, kterých u nás zas až tolik není.
Skorci žijí na potocích a horských řekách s čistou, proudící vodou a kamenitým dnem. Kameny bývají pod hladinou porostlé vodními rostlinami, často i nad vodou, jsou pro nás kluzké. V takovém prostředí se pak ukrývá množství vodního hmyzu a larev hmyzu, který jako dospělci vodu opouští. Třeba jepice a chrostíci. Stůl to musí být po celý rok dostatečně prostřený. Skorec je totiž stálým ptákem, který se ze svého domovského revíru stěhuje jen opravdu nerad. Samci třeba zůstávají po celý rok ve svých revírech i na úplném severu Evropy, někde v Laponsku, kde tedy v zimě panují opravdu ukrutné mrazy. Přesto tam musí zůstávat nějaká nezamrzlá, tekoucí voda. Já tam tedy nebyl, ale všichni to tvrdí, takže mi nezbývá než tomu věřit.
Skorci se fotografují docela dobře. V současné době pak obzvlášť. Současným digitálním fotoaparátem s patřičným teleobjektivem to jde vlastně samo. Nemusíte být až tak blízko. Svědčí o tom celá sbírka dobrých fotek skorců na internetu. Dříve to bylo o hodně horší. Když člověk fotil na diáky 6×6, musel se dostat k fotografovanému objektu dost blízko, nejlépe tak okolo dvou metrů. A to už byl u skorců problém. Oni totiž svoje hnízda staví nejraději někde nad vodní hladinou. Nejoblíbenější je skalní nebo lépe řečeno kamenný podklad, ke kterému lepí základ hnízda z mokrých vodních rostlin a mechů. Takže vy musíte být s fotoaparátem na opačném břehu. Na většinu jeho hnízd se můžete dívat tak dalekohledem, nemohli jste je fotografovat starým aparátem. A to nemluvím o tom, že další oblíbená stanoviště pro stavbu hnízda bývají pod mosty a můstky. Pod některými bývají naprosto pravidelně. Nebo i pod vodopádem, kam musí ptáci proletovat padající vodou. V okolí Ledče nad Sázavou byly nahrazeny staré dřevěné lesní můstky ocelovými. Ze spodní strany byla konstrukce svařena z profilů U a v koutech této konstrukce se stavělo skorcům asi nejlépe. Stačilo obejít pár takových můstků a podívat se odspodu. Hnízdo jste našli dříve, než jste vůbec skorce zahlédli. Jednou jsem našel hnízdo uvnitř betonových rour o průměru asi 160 cm, kterými byl veden potok pod lesní silničkou. Dvě roury byly trochu šikmo sestaveny, takže vznikla nahoře, poněkud stranou, mezera. Skorci tou rourou museli pravidelně proletovat. Jdete-li hledat skorce, počítejte s tím, že budete muset do vody. Budete potřebovat nahlédnout pod každý můstek a to nemůžete udělat, aniž byste se namočili. Suchou nohou to prostě nejde. Skorci hnízdí brzy na jaře. Když literatura hovoří u většiny ptáků o tom, že hnízdí v dubnu, potom skorci mají opravdu snůšku někdy začátkem dubna, zatímco u ostatních musíte zohlednit počasí. Třeba sýkory musí čekat, až bude opravdu dostatek všelijakých housenek, skorci však vědí, že ten jejich potok již nezamrzne a jejich hmyz se pod vodou hemží po celý rok. Mladé skorce jsem kroužkoval již koncem dubna, zatímco ti nadvodní ptáci ještě ani neměli dostavěná hnízda.
Skorci jsou opravdu věrní svému rodišti. To bylo prokázáno i jejich kroužkováním. Protože skorce spíše chytíte do sítě, než jej uvidíte vlastním okem, bylo jich u nás okroužkováno slušné množství. Atlas migrace ptáků uvádí, že bylo u nás okroužkováno do roku 2002 celkem 14 713 skorců. Z tohoto okroužkovaného množství bylo pak zpětně odchyceno 787 skorců. Na první pohled to vypadá jako málo, avšak oproti jiným ptákům je to poměrně dost. Ze 143 dospělých skorců kroužkovaných v hnízdní době jich bylo později nalezeno 87,4 % jen do jednoho kilometru od místa původního kroužkování. I mláďata se od rodiště příliš nevzdalují. Jen v podzimních měsících se skorci různě potulují, mladí si hledají své místo pro příští rok. Vůbec nejvzdálenějším přeletem u nás byl případ mladé samice kroužkované koncem října na Plzeňsku, aby byla potom 12. března kontrolována na Svitavsku, což je 218 km. Protože malé přemísťování skorců je všeobecně známé, vzbudil mezi ornitology neobyčejný rozruch případ skorců ze severního Polska. Hnízdil tam pár složený z příslušníků dvou subspecií. Samec byl Švýcar (spp. aquaticus) a vzdálil se od rodiště 1055 km, samice byla Švédka (spp. cinclus) narozená ještě k tomu za mořem, 830km daleko. Navíc se zjistilo, že po vyhnízdění přeletěla dvakrát Baltské moře, tedy do Švédska a zpět do Polska. Někde jsem zaznamenal zprávu, že i u nás byl již zastižen skorec severní formy.
Skorec je více než zajímavým ptákem a já jsem přesvědčen o tom, že u nás může být mnohem početnějším druhem, než si doposud myslíme. Třeba právě v okolí Prahy. Jenom většina z nás neumí přijít na kloub tomu, jak jej spolehlivěji zjistit. Někdy to chce vzít si na procházku sebou holinky. Nemusíte je mít stále na nohou, vždyť je dneska moderní nosit na zádech batoh. Do holinky v batohu se vejde i svačina. Tu bych však raději před obutím vyndal. Vyprovokovat takové nějaké vlastivědné procházky, o tom je právě akce pták roku. A nezapomeňte svoje objevy oznámit jiným, třeba se pak donesou až k těm, kteří o ně mají opravdový zájem. Tak vzhůru do přírody.