Můj chov rozely žlutobřiché
Domovem rozely žlutobřiché je ostrov Tasmánie, kde obývá řídké lesy, vyskytuje se ale také v sídlištích, v parcích, zahrádkách a na farmách. První dovoz do Evropy se uskutečnil v roce 1860 a první odchov byl zaznamenán v roce 1882. Rozela žlutobřichá měří asi třicet šest centimetrů a patří do rodu Platycercus (rozely).
Pohlaví není snadné určit
Jedinci pocházející z teplejších a sušších lokalit mají zbarvení zářivější než ti, kteří žijí na chladnějším západním území. Pohlaví není snadné určit. Samičky bývají menší, mají menší hlavu a užší zobák než samci. Mláďata přebarví do šatu dospělosti za čtrnáct až patnáct měsíců.
Chov
Pro chov rozel žlutobřichých jsou žádoucí voliéry tři až čtyři metry dlouhé, případně i delší, protože jsou to hbití letci. Vnitřní ubikace není nutno vytápět, ptáci jsou velice odolní a neuškodí jim ani pokles teploty na mínus dvacet stupňů Celsia. Velice rádi se koupou. V zimních měsících však dávám menší nádoby s vodou, aby se nemohli koupat a nenachladili se. V době hnízdění se musí chovat po páru, protože jsou velice nesnášenliví, jak k příslušníkům svého druhu a rozelovitých vůbec, tak i vůči jiným druhům papoušků.
Potrava
Rozely žlutobřiché se v Austrálii živí semeny travin, keřů a stromů, především blahovičníků, dále květy, plody, ořechy, hmyzem a jeho larvami, jablky, třešněmi a malinami. Já podávám slunečnici, oves, pšenici, lesknici, proso, trochu nigru a semence. Olejnatá semena ve vyšších dávkách dávám především v zimních měsících a na začátku hnízdní sezóny. Dále vezmou jablka, tvrdé hrušky, mrkev, okurky, vlašské ořechy a zelené všeho druhu, především žabinec, pampelišku, salát, lebedu, šťovík, jitrocel, polozralý oves, pšenici, kukuřici, senegalské klasy. Základní druhy semen je nutné dávat v zimě a při odchovu naklíčené. Přitom je třeba dávat pozor, aby naklíčené zrniny nebyly zkysané. Při každém krmení naklíčená semena znovu proplachuji a trochu osuším. Z bobulí připomínám především rybíz, jeřabiny, šípky. Na oštipování potřebují dostatek čerstvých větví vrby, ovocných stromů (chemicky neošetřených).
Hnízdění
Na hnízdění potřebují budky 25×25×50, ale i 100 cm. Platí zásada, čím je budka hlubší, tím více klidu poskytuje sedící samici. Vletový otvor má průměr sedm centimetrů. Na dno budky dávám ztrouchnivělé dřevo, které si sedící samičky rozmělní. Snůška je čtyři až šest, ale i více vajíček, inkubace trvá dvacet dva dnů, někdy i déle. Asi čtrnáct dnů po prvním páření se objeví v hnízdě první vejce. Hnízdní období začíná obvykle od poloviny dubna do začátku května. Kontrola budky a hnízdění musí být prováděna velmi opatrně. Je lepší vyčkat, až samice hnízdo sama opustí, aby se vyprázdnila a nažrala. Několik dnů před předpokládaným líhnutím podávám vaječnou míchanici, připravenou z vařeného vejce, sucharu, piškotu, minerálií, to vše zvlhčené strouhanou mrkví. Ve stáří pěti týdnů vyletují mláďata z budky. Protože jsou zpočátku velmi divoká, umisťuji na pletivo protilehlých stran voliéry větve nebo látku. Tím zabráním při prudkém letu nárazu, poranění i případnému zabití. Samostatná jsou mláďata za tři až čtyři týdny. Dokrmuje je většinou samec, protože se některé samice připravují na druhé hnízdění. K tomu dochází tehdy, když první hnízdění začalo velice brzy a pár je ve vynikající kondici. Rozely žlutobřiché nepatří mezi zvláště oblíbené ptáky. Ačkoli jsou odolné a v chovu nenáročné, nehnízdí tak ochotně jako jiné příbuzné druhy například penanti, rozely pestré apod.
