Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (10.)

„Psi ztělesňují naše pouto s rájem. Neznají zášť ani žárlivost ani nespokojenost.“ Milan Kundera Při vší úctě a obdivu k dílu Milana Kundery si se zmíněným citátem dovolím polemizovat. Respektive s jeho druhou větou; tu první bez výhrad „podepisuji“. Psi zcela určitě mohou pociťovat zášť, nepochybně znají žárlivost a někteří – kvůli nevšímavosti svých vlastních pánů-poznali i co je nespokojenost.

V basecampech (základních táborech) dog–trekkingových závodů, tedy v místě startu a cíle, se vždy shromáždí velký počet psů. Určitě pro vás nebude žádnou novinkou fakt, že pes, který se stýká s dalšími cizími psy (na závodech, kynologických cvičištích, výstavách, ale i v běžném životě) musí být (měl by být) optimálně socializován.

Škola jménem hra

Alfou a omegou správné socializace je hra. Hry mezi psy jsou jediným, avšak nesmírně důležitým faktorem chování, který my lidé nikdy psa nemůžeme sami naučit. Styk s jinými psy bývá bohužel často z nezkušené (bezdůvodné) úzkostlivosti majitelů psů opomíjen, přitom však má zásadní význam pro hladké a diplomatické soužití různorodého psího národa. Pro plnohodnotný psí život je nezbytné, abychom hravost svého psa nechali vybít ve hrách s jinými, cizími psy. Každý pes má sice v sobě uloženy dědičné detaily psí etikety a psího chování (zděděného po svých předcích-vlcích), stejně jako my máme založeny potřebné dokumenty a informace v přihrádkách psacího stolu a v šanonech. Pouze hra s jinými psy však dovolí jedinci zděděný rejstřík otevřít, rozvíjet a posilovat.
Pokud chováme psy ve smečce, vypadne příslušná informace „ze šanonu“ sama. Soužití a pravidla hierarchie ve psí smečce upevní ve štěněcí hlavičce správné chování pro celý život. Pokud však chováme v rodině pouze jediného psa, je tomu jinak. Rozumný majitel musí štěněti a mladému psu poskytnout mnoho příležitostí ke společnému dovádění s nejrůznějšími cizími psy. Pokud tak neučiní, dočká se u svého hýčkaného miláčka všech projevů špatně socializovaného psa. Při setkání s cizími „pobratimy“ bude jeho psík vztekle štěkat, bude se na vodítku vzpínat jako splašený mustang a nabit vnitřní agresivitou, bude chtít potencionálního soupeře napadnout. V konečném výsledku je irelevantní, zda z pocitu agresivní nadvlády, či z pocitu strachu a ohrožení, který má rovněž agresivní průvodní jevy. Popsaný fakt má jedinou příčinu: psík se nenaučil hrát si s příslušníky svého rodu.
Složité psí hry vedou k neustálému poměřování sil, které je pro psy nesmírně důležité, neboť odpovídá tvorbě složité hierarchie vlčích smeček. Hry však na druhé straně negují skutečnou agresivitu. Repertoár her je složen z neustálého pronásledování, honiček, chytání a zadržování partnera, ovšem bez opravdového zákusu. To, co my lidé považujeme za hravé chování, je ve skutečnosti testováním druhého partnera a neustálou hrou na lovce a kořist. Hra je kořením psího života, která formuje a rozvíjí psí osobnost. Pokud hru s kolegy svému psu nedopřejeme, ochuzujeme ho o jednu z rozhodujících částí jeho života a v podstatě (možná nechtěně) znásilňujeme jeho ego.
Naučit se správně si hrát je pro psa nesmírně důležité. Musí se naučit celý repertoár mimiky, gest a zvukových projevů. Když byl některý hmat při hře příliš tvrdý, postižený psík vyjekne, silnější pes ustane, a oba partneři opět stojí ve vyčkávavé pozici. Pak opět mohou hry znovu vypuknout. Jestliže budeme pozorně sledovat divadlo psích her, naučíme se lépe rozumět psí řeči. Psí jazyk pochází z řeči vlků, je jeho „dialektem“. Tak poznáme, že kousnutí do kořene ocasu je výhodným chvatem k zadržení partnera. Když jej pes použije v plném běhu, napadený musí nutně upadnout, poněvadž pozbyl své „kormidlo“. Olizování koutku tlamy kamaráda je vlčím usmiřováním (pocházejícím z žebrání o potravu vlčat). Budeme mít možnost sledovat rituál vzájemného „šlechtění“ – jemné okusování srsti, olizování uší a vzájemného očichávání. Pochopíme, že výrazová forma našeho psíka vůči jedinci téhož druhu, kterou zjednodušeně považujeme za hru, je především vzájemnou komunikací, která má zásadní funkci původního chování ve smečce, kterou my lidé, svou neznalostí, nepochopením nebo domestikací potlačujeme či dokonce odstraňujeme.

Psí školky

V současné době již existují „psí školky“, kde se štěňata a mladí psi mohou vydovádět a naučit se psí etiketě a diplomacii pod dozorem zkušených psích trenérů. Je to jistě dobrou a výhodnou příležitostí i pro vašeho mladého pejska. (Nebuďme však nemístně důvěřiví a kvalitu „psí školky“ si důkladně ověřme. Své dítě bychom také jistojistě nesvěřili kdekomu bez kontroly a důvěry.)

Špatné zkušenosti

Bohužel, ať už se věnujeme svému psu jakkoliv pečlivě, a i když jsme mu umožnili dokonalou socializaci, čeká na nás ještě další ošemetné úskalí. Nebuďme ani nemístnými idealisty, ani nenapravitelnými optimisty: i když máme dokonale socializovaného psa, nic nám nezabrání v setkání (a případným konfliktům) se psy nesocializovanými. A pokud jsou jejich pánečkové a paničky „důsledně“ nezodpovědní, můžeme tak narazit na neovladatelné psy – bez náhubku – a pěkně „na volno“, bez vodítka. To nám nejen při tréninku dog–trekkingu může docela zkomplikovat život, připravit perné chvíle a někdy i zranění našeho psího kamaráda (a ostatně i nás samých). Především se musíme naučit předvídat a předcházet nepříjemným situacím (křišťálová koule ani návštěva kartářky nám rozhodně nepomůže) a vidět „za dvě zatáčky“ dopředu.

Pozor: nebezpeční „takykynologové“

Naštěstí mnozí „takykynologové“ mnohdy svým vzhledem vysílají varovné signály …
Pozor: na křehké dívenky a subtilní dámy, které jsou vláčeny mohutnými psy! Byl jsem svědkem útoku boxera na pudlíka. Boxer vláčel na vodítku svou paničku (asi šestnáctiletou dívku) vleže po zemi dobrých patnáct metrů. Dívka si ovšem vysloužila můj obdiv: vodítko nepustila (drama mělo happy end – pudlík vlétl brankou do zahrady a branku malý hošík včas přibouchl). Často potkávám před jistým brněnským supermarketem atraktivní štíhlou dámu v nejlepších letech ve slušivém kostýmku s brazilskou filou na pevném řetízku. Dáma je elegantní a pěstěná – až na chronicky odřená kolínka. Její fila reaguje na každého psa v okolí takřka nepříčetně a madam používá svých kolen jako brzdících „podvozků“.
Pozor: na notorické „telefonisty“. Pokud spatříte člověka (na pohlaví v tomto případě nesejde) se psem „na volno“ a s mobilním telefonem u ucha, buďte ostražití. Vášniví telefonisté sledují mnohem pozorněji tok vedeného hovoru, než-li svého psa. Následná omluva a vysvětlení: „tohle můj pes ještě nikdy neudělal“, vám nebude nic platná. (Často tuto větu slyším z úst jednoho majitele hovawarta. Jeho miláček to na mě a moje psy „ještě neudělal“ už aspoň dvacetkrát.) Je lépe raději včas změnit směr vaší chůze.
Pozor: na zamilované. Láska kvete v každém věku a v každé roční době (takže s jarem nic nekončí). Zamilovaný páreček se věnuje především sám sobě a pes je tam jaksi navíc (ostatně jeho venčení možná bylo vhodnou záminkou). Pokud je to socializovaný pes – diplomat, nic se neděje. Pokud však ne, je problém na světě.
Pozor: na venkovská stavení. Zejména ta s otevřenými branami a vraty. Při tréninku dog-trekkingu procházíte krajinou, putujete podhorskými a horskými oblastmi. Na vaší cestě se nevyhnete cestám kolem usedlostí. Vždy zbystřete pozornost. Nikdy nevíte ze které branky se na vás vyřítí „obranářské“ psisko. (Je však s podivem, že většina venkovských „pesanů“ s respektem reaguje na energický povel (zařvání) fuj a zmiz! Asi mají s lidmi svoje zkušenosti …)
Pozor: na rvačky. Především se vždy snažte jim předejít. Pokud se pustí do křížku dva dobře socializovaní psi, není to zpravidla nic nebezpečného. Stejně jako u vlků jde spíše o ritualizované měření sil. I když to na člověka může působit dost drsně, obejde se klání obvykle bez zranění. Pokud však není jeden pes, nebo oba psi dobře socializováni, jde do tuhého. Dobře míněné rady, které naleznete v některých odborných kynologických publikacích, které nabádají, jak ukončit psí rvačku, vám budou většinou k ničemu. Doporučují například hodit zápasící psy do bazénu se studenou vodou, či je rozehnat proudem vody ze zahradní hadice. Ve vyprahlém červencovém lese, rady celkem na nic. Navíc přítomnost pánečků zvyšuje odvahu zápolících psů (vůdce smečky je přece nablízku a pomůže). Jak spolehlivě roztrhnout a ukončit psí rvačku, to poradit nedovedu. Je třeba vyjít z momentální situace. Vždy dávejte pozor na ruce, psi vnímají především boj a dokáží (i když neúmyslně) citelně zranit.
Pozor: na přeskokové chování. Máte-li dva psy, které napadne cizí pes, může dojít k tzv. přeskokovému chování-mohou se napadnout i vaši psi, kteří se jinak milují. Je to instinktivní reakce, která je vyvolána vzrušením, vydrážděním a přílivem adrenalinu.
Takže pro dnešek snad již bylo „strašení“ až dost. Předcházející řádky neberte jako námět k horroru. Jak už bylo řečeno, jde o to, naučit se předvídat, předcházet a vyvarovat se nepříjemným situacím a pokud možno uchránit naše psy špatných a stresových zkušeností i nepříjemných zranění.