430. výročí založení Národního hřebčína Kladruby nad Labem

Přijedete-li do Kladrub ráno nebo v pozdním odpoledni, může se vám snadno stát, že budete muset zastavit auto při kraji silnice a kolem vás začne přecházet stádo ušlechtilých bělek s tmavými hříbátky. Právě vás míjí plemeno, které je jako jediné na světě živoucí národní kulturní památkou – starokladrubští koně!

Císařský hřebčín

Panství, na kterém se chov koní rozvíjel od 16. století, nejprve patřilo Pernštejnům a koně se zde chovali polodivoce, v tak zvané oboře. V této době se svět klaněl andaluským ušlechtilým koním-“ginettám“, které okouzlily i císaře Maxmiliána II. Ten obdržel v roce 1560 od českých stavů pardubické panství s kladrubskou oborou darem a nechal sem přivézt koně ze Španělska a z Itálie, na podkladě kterých vzniklo plemeno starokladrubský kůň. Jeho syn, císař Rudolf II., nebyl jen podivínem, ale především velkým estétem se smyslem pro vše krásné. Právě on založil proslulou Kunstkomoru, která skrývala mistrovská díla malířů a sochařů nebo přírodní rarity, a byl také milovníkem ušlechtilých koní. Proto roku 1579 povýšil koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín. Koně chovaní pro potřeby císařského dvora však nebyli jen bílí a vraní, jak jsme zvyklí dnes – naopak, čím atraktivnější zbarvení, tím výše byl kůň ceněn. Po pastvinách se proháněli kakerláci-krémově zbarvení koně s modrýma očima či albíni, strakoši, hermelíni nebo plaváci se zlatou srstí a černou hřívou. Tyto jedinečně zbarvené koně dnes můžeme obdivovat už jen na mistrovských plátnech Johana Georga Hamiltona (1672–1737) a Philipse Wouwermanna (1619–1668.) V roce 1729 byly Kladruby největším hřebčínem Karla VI., čítaly tři sta klisen a třicet plemeníků.

Doby černé

Avšak ani hřebčínu se nevyhnuly války a pohromy. Roku 1741 vtrhli do hřebčína Prusové a ukořistili přibližně tři sta koní, které odvedli povětšinou do Thraken. V roce 1756 museli být koně evakuováni před Prusy do Kopčan a do maďarského Enyedu. Osmnáctého června 1757 obsadil vyklizený hřebčín rakouský jezdecký pluk a začal zde oslavovat své vítězství. Oslavy však skončily pro hřebčín fatálně – hřebčín do základů vyhořel, v ohni zmizely i nesmírně cenné chovatelské dokumenty, popelem lehla i většina vesnice. Marie Terezie proto rozhodla o zrušení hřebčína, koně zůstali v Kopčanech a vypadalo to, že se již do svého domova nevrátí. Až v roce 1770 začalo svítat na lepší časy – Josef II. se rozhodl, že hřebčín obnoví a v rámci velkorysých úprav vznikla také anglická parková úprava v okolí hřebčína. Milovníkem koní byl i císařský pár František Josef I. a jeho milovaná manželka Alžběta (Sissi) – vynikající jezdkyně, kteří sem také zajížděli. Od roku 1799 se v Kladrubech zabydlel těžký karosiér (kůň určený pro tahání těžkých královských kočárů – karos), který se choval převážně v bílé, vrané a hnědé barvě. Bílé osmispřeží bylo výsadou císaře, vrané spřežení sloužilo vysokým císařským hodnostářům. V počínajícím 19. století se však zájem šlechty začal obracet k rychlejšímu koni – anglickému plnokrevníkovi. Zdálo se, že ušlechtilým kočárovým koním bylo odzvoněno … Přesto až do roku 1918 byla ve vídeňských panovnických stájích udržována dvě bílá a dvě vraná osmispřeží. Posledním oficiálním dvorním využitím vraníků byl pohřeb Františka Josefa I.

Kladrubáci? Zrušit!

Se vznikem samostatného Československa málem zanikli tito jedineční koně. Lidé si je totiž spojovali s nenáviděnou habsburskou monarchií a považovali je za přežitek, který není potřeba zachovávat. Nejlepší hřebci, kteří odcházeli na výcvik do Vídně a poté se vraceli do hřebčína, se po roce 1918 do Kladrub již nevrátili a chov byl vážně ohrožen. Bělouše se nakonec zachovat podařilo, dva páry sloužily dokonce T. G. Masarykovi a také pražskému primátorovi, ale s vraníky to bylo mnohem horší. Obecně byli považováni za méně ušlechtilé a harmonické a ačkoli zastali obrovský kus práce v zemědělství, náhle se zdáli nepotřební. V roce 1924 byl poslán plemeník Napoleone Sola v plné životní síle na jatka a zbytek koní byl buď rozprodán nebo utracen. Tato zoufalá situace však nedala spát muži, který celý život usiloval o zachování původních českých plemen (nejen koní.) Tím mužem byl PhDr. et MUDr. František Bílek, kterému se v roce 1940 podařilo sehnat deset posledních přeživších vraníků. Tři hřebci a sedm klisen (z toho však jen dvě čistokrevné) stáli na začátku regeneračního procesu. Díky vynikajícím znalostem genetiky a zařazení dalších plemen do regeneračního procesu (lipicáni, frízani, starokladrubští bělouši) se mu podařil v podstatě zázrak – vzkřísil vraníky. V podstatě se paradoxní záchranou starokladrubských koní stala 2. světová válka, kdy bylo zapotřebí se rychle soustředit na podstatnější problémy, než byli bělouši a vraníci … Když válka utichla, začali se v hřebčíně chovat převážně koně teplokrevní (angličtí plnokrevníci, čeští teplokrevníci, koně Kinští …) a stádo běloušů se tak ocitlo náhle v menšině …

Ať žijí polokrevníci!

Bělouši tedy zůstali (byť v menšině) chováni v Kladrubech, regenerovaný chov vraníků ve Slatiňanech, ale hlavní chovatelské úsilí patřilo jiným plemenům – anglickým plnokrevníkům, anglonormanům a clevelandům, později převládli angličtí polokrevníci. V Kladrubech byla zřízena i dostihová stáj, slávu černobílých čtverců šířili koně slavných jmen-například Festival, který několikrát úspěšně startoval ve Velké pardubické a v roce 1985 v tomto nejtěžším evropském překážkovém dostihu zvítězil. V sedle měl současného vynikajícího drivera čtyřspřeží Petra Vozába. Neméně slavný byl i trojnásobný vítěz Sagar (ten byl ale z ruského chovu) s Pavlem Liebichem v sedle, kteří ve Velké pardubické zvítězili hned třikrát! Na hřebčínských pastvinách tehdy byla vidět tři barevná stáda – ryzé a hnědé (tvořené polokrevníky) a v menší míře bílé (starokladrubské bělky.) Dnes je tomu však úplně jinak-mezi bělkami najdete pár hnědek a ryzek, které se však nechávají ve stádu běloušů kvůli kontrole vývinu hříbat. Když však stádo kráčí na pastvu nebo se vrací do stáje, bělky zcela samozřejmě zaujmou místa vpředu, jako by si byly vědomé svých výsad. A tyto výsady skutečně mají. Od roku 1995je Národní hřebčín Kladruby nad Labem i plemeno starokladrubských koní uznáno národní kulturní památkou. Jde o unikát, že i na hospodářské zvíře je nahlíženo jako na kulturní památku – to nemá ve světě obdoby!

Vzhůru na Velké jezdecké dny

V hřebčíně bývalo zvykem pořádat velice populární a slavné Velké jezdecké dny. Tato tradice bohužel byla na dlouhých dvanáct let přerušena a podařilo se ji obnovit až v roce 2003 „malým jezdeckým dnem“. Zájem návštěvníků však zcela předčil očekávání hřebčína, odpolední vystoupení sledovalo tři a půl tisíce diváků. V roce 2004 se proto na závodišti již konaly ty opravdové „Velké jezdecké dny“, na jejichž obnovení měla největší zásluhu bývalá ředitelka NH Ing. Lenka Gotthardová. Dopoledne jsou na nádvoří hřebčína předvedeni plemenní hřebci a klisny s hříbátky, odpoledne na závodišti následuje bohatý program. Před zraky diváků defilují nejrůznější druhy spřežení, obdivovat krásu starokladrubáků můžeme při voltiži, soutěžích spřežení, pushballu (koňské kopané) či při vystoupení učňů kladrubského učiliště. Bouřlivý potlesk sklízí nejen uherská pošta, ale i stádo klisen ve volnosti hnané čikoši …Vrcholem bývá jízda vícespřeží, jehož sepřažení a vedení je nesmírně náročné. Loni se podařilo Petru Vozábovi předvést spřežení dvaceti dvou koní a tento rekord je také zanesen v knize Rekordů a kuriozit ČR! Bělouši i vraníci se tedy opět hřejí na výsluní zájmu odborné i laické veřejnosti. Letos hřebčín slaví významné výročí – 430 let od založení, oslavy proběhnou 24. května. Více informací najdete na www.nhkladruby.cz.