Jak odchytit koně

Nedávno jsem se opět setkala s názorem, že dotyčná osoba nemůže mít koně na velké pastvině mezi koňmi, jelikož by jej pak nemohla chytit a tudíž by s ním nemohla pracovat. Přitom koně nemá na to, aby ho jen živila, ale i pracovat s ním chce. Tato situace otvírá hned několik otázek k zamyšlení – například je nutné pracovat s koněm tak, aby kůň napříště před člověkem utíkal? Lze dosáhnout toho, aby se na práci těšil? Nebo aspoň, aby pozitivně vnímal chvíli, kdy za ním člověk přijde a odvede jej z pastviny? Někdy i maličkosti mohou myšlení koně převrátit a obavy vyjádřené útěkem jsou vyměněny za pocit uspokojení, důvěru, zvědavost a ochotu ke spolupráci.

Jak upoutat zvědavost

Koně si již od hříběcího věku formují své postoje a vztahy k lidem. Chceme-li navázat kontakt s hříbětem, snadno upoutáme jeho zvědavost jen tím, že snížíme svou výšku (obr. 1a). Pokud hříbě k člověku přistoupí, nebo mu dovolí, aby přistoupil on, je zdvořilé se seznámit, tedy nechat se očichat (k tomu nabízíme koni hřbet ruky, obr. 1b) a poté se pokusit učinit hříběti kontakt s člověkem co nejpříjemnější - koně zpravidla milují drbání na místech, kam si stěží sami dosáhnou, to je na kohoutku, na krku, na zádech (obr. 1c). Přitom ale hříběti nikdy nedovolím chovat se nežádoucím způsobem nebo nebezpečně – chce-li odpovídat na drbání ožužláváním, odstrčím mu hlavu, má-li snahu o hříběcí hrátky, odeženu je pryč.

Když se nechce nechat chytit

Jiná situace je ovšem u koně, který má pádný důvod se nenechat chytit. Žádné zvíře nebude nadšené, když mu bude někdo drncat do hřbetu, škubat v hubě, kopat ho do boků. To je však obvyklý osud provozních koní, na nichž se běžně vozí noví adepti jezdectví. Než se člověk naučí koně ovládat, zpravidla se na něm dopustí mnoha jezdeckých chyb a nespravedlností, a pokud nemá dobré vedení, často ve svých zlozvycích zarytě setrvává. Někteří koně snášejí lidské pokusy s klidem a shovívavostí, avšak jiní negativními zkušenostmi zatrpknou a hledají způsoby, jakými se práci vyhnout. Koně mají poměrně jasnou představu o času a mají dobrou paměť na denní režim. Příchod člověka na pastvinu mimo dobu krmení (obr. 2a) dává tušit, že bude následovat práce – tmavá klisna má zkušenost, že pokud se nedá chytit, možná se práci vyhne a člověk raději odchytí jiného koně. Proto se ihned otáčí a odchází. Chci-li ale chytit právě tohoto koně, změním směr své chůze tak, aby moje kroky směřovaly k místu, k němuž se momentálně pohybuje i klisna (obr. 2b). Kůň na to zpravidla zareaguje tím, že změní směr tak, aby se přímky, po nichž se momentálně pohybujeme, před námi neprotnuly (obr. 2c). Na tento manévr je odpověď člověka jasná – ihned změnit směr tak, aby vznikl nový cílový bod, k němuž budou oba směřovat (obr. 2d). Následuje chůze k tomuto novému cílovému bodu (obr. 2e).

Přirozené koňské vlastnosti

Zde je nutné se zmínit o některých přirozených koňských vlastnostech. Kůň je v přírodě kořist – a jako lovené zvíře se chová. Má schopnost svými smysly obsáhnout prakticky celý prostor kolem sebe, kromě velmi úzkého prostoru přímo za sebou. Chce mít přehled o tom tvoru, který se rozhodl za ním vypravit. Proto svou trajektorii stáčí tak, aby na pronásledovatele viděl, čímž volí vždy delší trasu, než člověk, který ke „společnému cíli“, ležícímu někde před nosem koně, kráčí přímo. Proto se kůň vždy nachodí nebo naběhá víc než člověk, kterému k pohybu stačí jen různě rychlá chůze. K pronásledovateli se kůň otočí zády na delší dobu jen ve dvou případech – když zahajuje útěk přímo pryč, co mu síly stačí, nebo když tím tvorem, ke kterému se otáčí zády, lidskými měřítky pohrdá – vyjadřuje mu nerespektování. Pokud se dostaneme do této situace, je z ní jednoduché východisko – udělat krok do strany, čímž se opět dostáváme do pozice, kdy máme „kontrolu“„nad směrem, kam se kůň pohybuje. Z toho vyplývá jeden důležitý závěr: máme vždy možnost získat takový průsečík své a koňovy cesty, k němuž můžeme směřovat. Proto nyní následuje určitý „tanec“, jehož pravidla jsou jednoduchá – postarat se o to, aby člověk i kůň směřovali ke společnému cílovému bodu.
Když tedy kůň po první snaze odejít zjistí, že opět směřuje s člověkem do stejného bodu, zpravidla se pokusí o únik za použití rychlosti (obr. 3a), ale přitom se stále snaží mít přehled o pronásledovateli a stáčí se na kruh (obr. 3b), čímž člověku umožňuje pokračovat v pohybu pouze krokem. Je ale důležité, aby člověk ihned měnil směr podle koně tak, aby se ke koni stále stavěl bokem. Pokud nastane situace, že se ke koni člověk staví čelem, znamená to pro koně nátlak  – a výsledkem toho by bylo zrychlení koně, úprk a s tím spojené prodloužení doby odchytu. Pokud se kůň rozhodne zrušit postavení „bok po boku“ (obr. 3c), musí člověk také ihned změnit směr (obr. 3d) a pokračovat v pohybu „do společného cíle“, jen s tím rozdílem, že se ke koni se natáčí druhou stranou (obr. 3e). Na koně se snažím přitom nevyvíjet žádný zbytečný nátlak prudkými pohyby nebo „agresivním“ postavením těla. Po různě dlouhé době kůň na tuto „hru“ přistoupí. Pokud si dáte pozor na vaši „řeč těla“, můžete i sami začít měnit směr pohybu koně nebo poloměr kruhu, který kolem vás kůň obíhá, pouze stočením vlastní osy těla, kdy sám kůň začíná přebírat roli „druhého tanečníka“ (obr. 3f). I přesto je stále na koni, kolik prostoru a důvěry člověku dá. Pokud v tu chvíli požádáme koně o větší přiblížení nebo kontakt, než jaký je schopen v danou situaci akceptovat, vysloužíme si jen další prodloužení „tance“ způsobené změnou směru nebo tempa koně, na něž budeme muset reagovat.

Dobře načasovaná řeč těla „chytače“

A pak přijde moment, kdy kůň nazná, že bude akceptovat požadavek nechat se chytit. Zastaví, většinou se i olízne (obr. 3g) a v tu chvíli jako by přiroste do země, můžete se jej dotknout, můžete jej vzít za ohlávku nebo mu ohlávku nasadit, je váš (obr. 3h). To je nejlepší chvíle, kdy můžete koni říct, že si jej vážíte, máte jej rádi a nic zlého mu nehrozí. Třeba ho jen podrbat po hlavě a opět nechat jít se pást mezi ostatní koně.
Zde nafocený „odchyt“ trval zhruba čtvrt hodiny. Může trvat kratší, ale i mnohem delší dobu, v závislosti na odhodlání koně nenechat se chytit a dobře načasované řeči těla „chytače“. Neuvážený pohyb ke koni v době, kdy ještě není kůň ochoten dotek člověka akceptovat, může celou situaci posunout úplně na začátek. Je to ale jeden z funkčních způsobů, jak odchytit koně, s nímž z nějakého důvodu potřebujete momentálně manipulovat. Pokud však před vámi bude takto prchat váš vlastní kůň, je zcela jistě na zvážení, zda místo vylepšení techniky odchytu nepotřebujete změnit způsob práce s koněm.