Jak funguje kůň Část 38.: Reflexy, paměť, učení a výcvik koní
Dnešním dílem bych chtěla ukončit náš poměrně dlouhý seriál o tom, jak funguje kůň. Samozřejmě jsme neprobrali úplně všechny části a zákoutí koňského těla, nezmínila jsem se například o vylučovací, pohlavní či endokrinní soustavě (hormony), vynechala jsem některé smysly či systémy, z hlediska jezdeckého využití koně jsme se však seznámili s tím nejdůležitějším. Poslední díl bude věnován učení: protože každý, kdo chce s koněm pracovat, musí být schopen ho aspoň do jisté míry učit novým věcem. A aby se mu to dařilo, je dobré, když ví, o co se tu vlastně jedná.
Koně jsou savci a jako savci mají velmi dobře a různorodě vyvinuté reakce na různé podněty, které se mohou sdružovat či kombinovat do velmi složitých „souborů“, kterým říkáme chování. Chování zvířete se skládá z jednoduchých vrozených reflexů, jde přes složité vrozené reflexy, instinkty, komplikované projevy, které lze nazvat myšlení, až po velmi složitý proces zvaný učení.
Na druhé straně je zde komplikovaný a citlivý proces rozvoje nervosvalové koordinace, který nás zajímá, pokud chceme na koni jezdit, nechat si táhnout vozíček nebo třeba „jen“ pracovat na ruce. U koní jde totiž především o to, jak co nejlépe rozvíjet jejich přirozený pohyb a naučit je provádět i pohyby nepřirozené, leč pro člověka příjemné či výhodné.
Ať už s koněm „hrajeme Parelliho hry“ nebo s ním třeba trénujeme skoky před parkurovou sezónou, popřípadě ho v rámci rehabilitace po nemoci učíme znovu se správně hýbat, vždy ho učíme novému chování a novým pohybovým vzorcům = nové nervosvalové koordinaci.
Reflexy
Reflex je základním funkčním prvkem nervové soustavy. Je to neměnná reakce organismu na působení vnitřního nebo vnějšího prostředí. Není řízený vůlí, je to „automatická“ reakce, která se objevuje už u bezobratlých živočichů.
Podstatou každého reflexu je tzv. reflexní oblouk: podnět podráždí některý s mnoha druhů receptorů, ten vyšle vzruch po dostředivém nervu do patřičného centra v míše nebo mozku, odtud se vyšle po odstředivé nervu vzruch do výkonného orgánu, kterým jsou kosterní nebo hladké svaly. Reflexy lze rozdělit podle mnoha kritérií. Nás však bude z hlediska učení a výcviku koně zajímat dělení na reflexy nepodmíněné (vrozené) a podmíněné (získané).
Vrozené (nepodmíněné) reflexy jsou automatické reakce, kdy za odpovídajících podmínek tělo na jeden podnět zareaguje vždy stejně. Jsou to geneticky založené nervové dráhy, které trvale spojují dané receptory s výkonným orgánem. Patří mezi ně obranné reflexy, např. známé ucuknutí od bolestivého stimulu. Vrozené jsou také velmi složité reflexy postojové, čili snaha udržet rovnováhu. Pokud například kůň omylem šlápne do díry, reflexně zapojí do činnosti takové svaly, aby stihl rychle končetinu „vytáhnout a postavit“ nebo aby „padající“ těžiště podložil další končetinou. Protože do těchto reflexů se zapojuje celá řada vnějších a vnitřních receptorů i proprioreceptorů, využívají se právě při rehabilitaci, kdy se použije určitých stimulů, které zcela automaticky spustí nebo podpoří požadovaný způsob pohybu, který je třeba u koně po nemoci či úrazu obnovit a upevnit.
Získané (podmíněné) reflexy jsou na rozdíl od vrozených dočasné a vytvářejí se zkušenostmi, učením. Vznikají tak, že k nepodmíněnému podnětu, který vyvolá vrozený reflex, se přidá nový, podmíněný podnět a toto spojování se opakuje tak dlouho, až onen nový podnět vyvolá sám o sobě požadovanou reakci. Aby se nový získaný reflex upevnil, udržel a nevymizel, je třeba opakovaně celý proces procvičovat a také později je dobré ho koni dle potřeby znovu připomenout. Někdy může vycházet nový získaný reflex z jiného získaného, již dobře zafixovaného reflexu. Získané reflexy využívají dvou typů vrozených reflexů: potravového a obranného. Ve výcviku jsou získanými reflexy správné reakce koně na pomůcky jezdce či cvičitele; pokud tedy byla při jejich učení splněná základní podmínka vzniku získaného reflexu: Podmíněný (nový) podnět musí předcházet podnětu nepodmíněnému (vrozenému nebo již naučenému). Známé pravidlo ve výcviku, že je třeba začít od „nulového tlaku“ je vlastně princip budování získaného reflexu. Nejdřív je třeba říct slovo „jdi“, až pak se bičem dotknout nebo klepnout (někdy až šlehnout) koně po zádi, což vyvolá vrozený obranný reflex = uhnutí od podnětu. Opakováním obou signálů v tomto pořadí se kůň naučí, že už slovo „jdi“ znamená, že má pohnout tělem požadovaným směrem - ještě dříve, než přijde fyzický kontakt (obr. 1).
Vrozené chování
Základem vrozeného chování jsou vrozené reflexy. Pokud se objevují v určitém charakteristickém sledu, mluvíme o instinktu. Je to stereotypní, nutkavé a přitom účelné chování („potřeba“), které není výsledkem učení ani zkušenosti, kůň ho provede hned napoprvé téměř dokonale a pak už vždycky stejně. Pro koně je například charakteristické instinktivní sdružování se do stád, neustálá potřeba něco okusovat nebo v případě nebezpečí „bezmyšlenkovitě“ utíkat. Pokud kůň při pastvě uslyší podezřelý zvuk nebo zahlédne podezřelou věc, instinktivně zvedne hlavu, otočí ji směrem k podezřelému podnětu, sleduje ho, poslouchá, větří. Říkáme tomu orientační instinkt a právě on dokáže znepříjemnit život nejednomu jezdci. Kůň tak automaticky reaguje například na nečekané zatížení hřbetu, na bolest na těle (šporny, cuknutí za otěže), nebo na náhlé pohyby jezdce. Jedním z cílů výcviku koně ze země i ze sedla je potlačit tento instinkt a pomoci jiných podmíněných reflexů koně naučit na tyto podněty reagovat uvolněně, čili snížit hlavu, uvolnit svaly obličeje a krku (obr. 2).
Velmi důležitou součástí vrozeného chování koní (a samozřejmě nejen koní) jsou emoce. Patří sem například strach, zlost, radost a smutek (tyto byly u zvířat prokázané). Pomáhají „spouštět“ instinktivní chování, například díky strachu kůň uteče od podezřelého předmětu či tvora. Šikovný cvičitel bude pracovat i s emocemi koně, bude podporovat ty kladné, udržovat dobrou náladu během výcviku, využívat a vyvolávat radost a nadšení koně.
S tím úzce souvisejí motivace. Motivace usměrní reakci či chování koně na daný podnět určitým směrem, umožní mu zvolit jednu z možných reakcí na podnět. U kladných motivací je to odměna, čili vyvolání libých pocitů, u záporných motivací se jedná o trest, čili vyvolání nelibých pocitů. Pracují tedy s emocemi. Kladné motivace na rozdíl od záporných zvyšují sebevědomí koně a podporují u něho další vrozenou vlastnost: snahu prozkoumávat okolí (jinými slovy zvědavost) (obr. 3), která má jednu podmínku: kůň musí vědět, že mu nehrozí nebezpečí. Díky tomu bude kladně motivovaný kůň ochotný zkoušet a hledat nejlepší reakce na nové pomůcky a signály, protože bude hnán vidinou příjemného prožitku (odměny) a nebude se bát ani při chybném splnění úkolu trestu či jiných nepříjemných pocitů, který by zažíval při výcviku postaveném na záporné motivaci. Z tohoto důvodu jsou mnohem vhodnější výcvikové metody založené na podávání pamlsků než na principech „napojení“ v kruhové ohradě.
Získané formy chování
Jedná se o reakce na podněty, které koni nejsou vrozené, ale které si „vypěstoval“ až během života. Jejich podstatou je vznik podmíněných (získaných) reflexů, ale může se jednat i o velmi složité chování, kterému říkáme myšlení.
V této souvislosti musíme počítat s dalšími „vyššími“ schopnostmi nervové soustavy koní: v první řadě je to paměť. Ta zachovává a znovu si vybavuje určitou smyslovou informaci a umožní ji později využít při „sestavování“ nových reakcí na určitý podnět podle konkrétní potřeby. To, jakou má zvíře paměť a jak s danou informací naloží, ovlivňuje jeho inteligence. Obecně se definuje jako soubor schopností, který zvířeti umožní rychle pochopit situaci a zaujmout nejvýhodnější situaci a přizpůsobit se jí.
A jsme u posledního, zato nesmírně důležitého pojmu, o který nám vlastně celou dobu jde: učení. Je to výsledek veškeré získané reflexní činnosti nervového systému. Domestikovaní koně se neustále učí i takové věci, které jsou na hony daleké jejich přirozenému a vrozenému chování. A dokážou je zvládat velmi dobře! Mluvíme o výchově či výcviku, který má právě velmi často za úkol potlačovat vrozené reakce, protože ty jsou pro člověka neužitečné, nevýhodné či dokonce nebezpečné, a podporovat reakce, které by naopak mohly koni v přirozených životních podmínkách velmi ublížit (například naučená reakce stát klidně, když se mu na hřbet sápe jezdec, nebo bez váhání projít po vyvýšeném, neznámém či pohybujícím se povrchu, vejít do uzavřeného nebo výrazně zúženého prostoru apod.).
Výcvik a výchova koní
Při výcviku se kůň učí takovým reakcím a pohybům, které člověk při jeho využívání potřebuje. Jiné požadavky bude mít na své čtyřnohé svěřence dostihový trenér, drezurní cvičitel, honák pracující s dobytkem či představitel přirozené komunikace vystupující na různých koňských „show“.
Přesto budou, nebo by měli, všichni postupovat ve dvou základních krocích:
1. koně prostřednictvím vytvoření nových získaných reflexů naučí rozumět svým signálům, čili jim zafixují nové získané reflexy (na určitý povel ustoupení, zpomalení, zrychlení, uvolnění se apod.). Vytvářejí si tak společnou řeč, ujasňují pravidla komunikace. Ideálně by to měla být komunikace vzájemná, protože i člověk by se měl přitom učit poznávat signály, které k němu vysílá kůň a vhodným způsobem na ně reagovat.
2. Pomoci těchto reflexů zdokonalují pohybové vzorce koně, čili jeho nervosvalovou koordinaci. Učí ho, aby se hýbal lépe, snadněji, elegantněji, přesněji, nebo třeba rychleji, silněji, energičtěji apod. Kůň se učí korektně používat své tělo i za nepřirozených situací podle konkrétních, někdy zcela nesmyslných požadavků člověka. A přitom se stále zpřesňuje, zjemňuje a zdokonaluje vzájemná komunikace. Body 1 i 2 se tak neustále jakoby ve spirále doplňují a navzájem vylepšují.
Stejnými principy se řídí i práce s koněm během rekonvalescence po úrazu či nemoci. Využitím vrozených i získaných reflexů, přirozených i naučených reakcí na různé signály se mění a upevňuje pohyb koně tak, aby byl z hlediska jeho zdraví a přirozenosti korektní. Pouze tak lze odstranit patologické spazmy svalů, blokády kloubů, křivé držení, odlehčování či přetěžování jednotlivých částí těla, které může vést k předčasnému opotřebování celého organismu nebo dalšímu prohlubování nemoci.
Od výchovy narozeného hříbátka, nasazování první ohlávky, zvedání nožek či zavírání do omezeného prostoru boxu, přes učení koně chodit na vodítku, pohybovat se korektně na lonži, nosit jezdce a podávat různé výkony pod sedlem, na ruce či v zápřahu až po rehabilitaci a nápravu patologických stavů – to vše je vlastně učení založené na využívání vrozeného chování, a vše podléhá přísným pravidlům daných samotnou přírodou. Dokud si lidé budou myslet, že si s koněm jenom „hrají“ nebo že ho musí „zlomit“, budou páchat stále další a další škody na koňské duši i těle. A přitom stačí málo – oprostit se od falešných ideálů či pocitů nadřazenosti a řídit se pravidly procesů učení, která jsou stejná pro všechny savce – tedy i člověka.
