Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 16. část

Ranní slunce nás vytáhlo ze spacáků v rovných šest a vše bylo optimistické. Jak jsme zjistili, leželi jsme na dohled od vesnických domků a chlapi spali u aut přímo na polní cestě. Nekompromisně jsme je vzbudili s tím, že teď se bude pít iontový nápoj. Kamarád nám koupil na cestu dvě kilové plechovky, takže jsme měli obrovskou zásobu, a rozhodli jsme se, že naučíme Araby životosprávě sportovců. Nápoj jim chutnal, ale musím připustit, že je to nijak nezrychlilo.

Hned po čaji se šlo chytat zhruba do míst, kde jsme lovili už v noci. Teď to byla skutečně jiná, optimističtější práce, protože bylo vidět a já si zase vyhledával kameny a kusy palmové kůry, co se místy válely. Hodinu jsem nechytl nic a slunce popolezlo tak vysoko, že jsem se začal strašně potit. Rozhlédl jsem se. Ostatní se mi beznadějně ztratili, já stál uprostřed trnitých kopečků sám, nebyl jsem schopen najít a chytit ani slepýše, a jen hýkající osel o kus dál pod palmou mi dělal společnost.

Zase nic! Zase Rijád!

Vylezl jsem na jeden z kopců, zjistil z výšky, kde se parta právě pohybuje, a došel za nimi. Našli mezi dvěma kopečky stopu zmije, dostopovali ji až k saxaulovému křovisku na vrchu kopce, a teď tam hada hledali. To křoví mohlo mít patnáctkrát patnáct metrů, nemělo to, alespoň pro mne, smysl – had mohl být kdekoliv a bez nějakého šestého či sedmého smyslu jsem neměl nejmenší šanci ho v křoví najít. Tak jsem si sedl, napil se vody z lahve a zapálil si cigaretu. Než jsem ji dokouřil, rozlehl se zpoza kopečku řev, tak jsem vyběhl právě včas k tomu, kdy Rijád vynášel z křoví na písčitou plochu v chytačce rohatou zmiji. Velkou, silnou, s mohutnými rohy. Chytačka je cosi jako prodloužená kovová ruka, kleště s dlouhým držákem, kterými je možné jedovatého hady třeba vytáhnout z křoví. To háčkem nejde. Zapojil jsem se do nadšeného nadhánění hada, ale nebylo mi dobře po těle. Zase nic! Zase Rijád!
To dopoledne už nechytl nic dalšího ani on, natož já. Zato jsme potkali ještě jednoho osla, pak chlapce, co nám dal čerstvě natrhané fíky, a nakonec Adonise, který nás byl zjevně za vesnicí hledat. Zavedl nás k místu, kde prýští ze země jejich místní artézský vrt, ze kterého celá El Harra žije. Jezírko se silně železitou červenou vodou mělo snad padesát stupňů, tak jsme se neošplíchli. Když slunce dostoupilo poledne, zašla celá naše parta do stínu fíkovníků už těsně u vesnice a Abdulhalim zničehonic vykouzlil z kousků palmové kůry oheň a z tašky džezvu, nalili jsme do ní vodu z lahví, které si všichni nesli, a najednou bylo kafe. Bodlo. „Teď k němu půjdeme na oběd!“ ukázal Assad na Adonise, a vysvětlil mi, že tábořit, snídat a večeřet budeme venku, za oázou, ale na poledne budeme na oběd a siestu přes popolední vedro jezdit právě k Adonisovi. Bydlel kousek od místa, kde jsme měli auta a kde jsme přenocovali, a oběd byl úplně stejný jako večeře u jeho otce den předtím.
Ani nepočkali na čaj, po obědě naši Arabi prostě ve společenské místnosti Adonisova domu usnuli. Nevěděli jsme, co dělat rozumnějšího, a tak jsme vytuhli s nimi. Probudili jsme se v půl čtvrté odpoledne.

Setřásání užovek

„Tady necháme Astru!“ zmínil se Assad, když jsme se probudili, a my zavětřili – znamenalo to, že po stovkách kilometrů po asfaltu konečně jedeme do pořádného terénu! Přesedli jsme si do Hiluxe, k nám přisedl i Adonis, jako že nám bude ukazovat cestu, a ukázalo se, že se tam kupodivu vejde i osm lidí. Trochu jsem se bál, jak se my čtyři na korbě budeme po sobě válet na výmolech v terénu, ale co – jsme na výpravě, proč bychom se po sobě neváleli!
Řidič sjel z polní cesty od oázy na písek – nebyl zdaleka tak rovný jako u umělého jezera, naopak samý výmol, a my na korbě létali jak nudle v bandasce – a asi čtyřicetikilometrovou rychlostí, na ten terén docela rychle, nás vezl kamsi do pouště. Kolem nás to vypadalo, alespoň podle toho, co bylo vidět zpoza plachty – Hilux měl samozřejmě korbu zaplachtovanou, jako na obrázcích z Google Earth, které jsme si prohlíželi doma u počítače. Akorát tam to méně drncalo …
Na obzoru se objevily hory – spíše kopce, ale v placaté poušti strměly více než divoce – a před nimi několik skupin stromů. Právě k těm jsme, jak se ukázalo, jeli. Bylo to vždy pár stromků a keřů, trocha zeleně, a pak další stromy. Když byly na dosah, Hilux zastavil a my celí rozlámaní vylezli ven. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, byla to maličká oázka kolem artézské studně a nebyla stará, tak dvacet pětadvacet let. Tolik mohlo být stromům, rostoucím v jejím středu. Ten byl tvořen obdélníkovým jezírkem – tak čtyřikrát osm metrů – do kterého studna ústila. Kolem jezírka, na jeho březích, které tvořily kopce vytěženého písku, rostly neduživé stromky, a v jeho nejbližším okolí se jich tyčilo ještě několik skupinek. Mezi nimi rostla řídká tráva, a do jednoho směru vedlo od jezírka koryto. Do toho každý den z jezírka motorovým čerpadlem, stojícím pod rákosovou stříškou u jednoho břehu (protějšího, než jsme zastavili), čerpají vodu, co se ze studny nahromadila přes noc. Ta proteče korytem a zavlaží políčka, kolem toho koryta více či méně pořádně vybudovaná, i malé ostrůvky s ovocnými stromy – citrusy – a vinnou révou.
Vytahali jsme z Hiluxe vařič, ešus a vodu, a udělali čaj. Blížil se večer, ale ještě bylo vidět. „Tady už zůstaneme. Je tu hodně hadů, stahují se za vodou.“ vysvětloval Assad. „No jen aby, už jsem dost nasranej …,“ mručel jsem. „Neboj, dneska si chytneš hada!“ utěšoval mne. „Až se setmí, půjdeme chytat.“ „V noci jen tak koukáte, jestli toho hada neuvidíte, nebo jak je hledáte?“ ptal se Jiří. „Chodíme s baterkou a koukáme, jestli je neuvidíme – v noci jsou venku.“ poučoval ho Assad. Ještě než se setmělo, vzali jsme bágly a odnesli je o sto metrů dál od auta. Tráva oázky končila hned za pásmem zavlažovaných políček, za ní přicházely drobné trnité a částečně uschlé saxauly, které potřebují minimum vody a přežijí i v podmínkách okraje oázky skromných na vodu. To byl pás polopouště, který oázku o průměru sotva dvě stě metrů lemoval. Za pásem saxaulů začínala poušť, která se táhla do nekonečna. Odnesli jsme tedy bágly až do pouště (později se ukázalo, že to byla hloupost) a rozložili bivak, pak jsme se vrátili k autu a dopili čajík. Adonis na chvíli zmizel a vrátil se s čerstvě utrženým hroznem vína – chutnalo skvěle. Pak byla tma. Vyrazili jsme.
Terén byl mimořádně obtížný, plný hlubokých výmolů, které se musely obcházet, a zarostlý bodavými nízkými keříky saxaulů, do kterých bylo kvůli trnům problematické šlápnout i v našich armádních superbotách. Rojnice, kterou jsem začínali, se brzy rozpadla, a my s Jiřím jsme se opožďovali za Araby hned po pár minutách. Já si svítil opět US Army baterkou, která svítí jak divá, technokrat Jiří však byl vybaven hi–tech diodovou baterkou a ve tmě zářil jak jedoucí auto s xenonovými reflektory. Takže byl na dálku vidět a já si nepřipadal osaměle, i když jsem zůstal na desítky metrů v té polopoušti sám. Jiří byl pořád vidět, a Arabi s normálními baterkami se v dálce občas mihli také.

První zmije byla chycená

Velké okamžiky, kvůli kterým člověk přináší oběti, na které se dlouho a náročně připravuje a na které se nesmírně těší, nakonec když nastanou, vypadávají až bolestně prostě a nedramaticky. Chodil jsem polopouští asi hodinu, prosvítil a prohledal jsem desítky saxaulových keříků, až tam najednou ležela. Neviděl jsem její stopy – ty jsem si dohledal až později – nejprve jsem rovnou zahlédl ji. Ležela zahrabaná pod milimetrovou vrstvičku písku, jen jako by jím byla pocukrovaná. Ležela, a ve tmě číhala, až kolem poběží nějaký malý saveček, myška nebo ještěrka. Tak zmije rohaté loví – pasivně, čekáním. Ležela, a z písku koukaly dva čertí růžky. Protože to byla moje první zmije, tak to musela být ta lepší, rohatá forma – vždyť z bezrohé bych neměl takovou radost!
Ležela, já na ni svítil a věděl, že teď nesmím udělat chybu, protože jestli mi tahle zmije uteče, tak si to neodpustím do smrti. A tak jsem začal hulákat na Araby, aby přišli, a přitom jsem na zmiji svítil a věděl, že by bylo fakt lepší ji chytat ve dvou a ať proboha chvilku počká … Až se objevil Rijád s háčkem, já zmiji nabral a vyhodil svým háčkem od keře na písek, Rijád jí přimáčkl hlavičku a chytil ji, já bleskově vybalil z brašny plátěný pytlík – maminka mi jich na cestu našila osm, za což jí tímto děkuji, podržel ho otevřený, Rijád tam hada hodil a má první zmije byla chycená.

Začala neklidná noc

Objal jsem ho, on mne, pak se objevil Assad a objal mne taky: „Já ti říkal, že tady chytneš hada!“ a ještě mne objal mohutný řidič Hiluxe a jen tak z legrace mne nadzvedl nad zem a chvíli držel. Vraceli jsem se k autům, mě pro ten večer jedna zmije stačila a chlapi viděli, že si potřebuju na chvíli sednout a dát si cigáro. Vtom se objevil i Jiří, který celý historický okamžik neviděl a byl kdesi v dálce ve tmě. Vyčinil jsem mu, že se někde fláká, místo aby točil, jak se mi daří lov, ale nemyslel jsem to až zas tak vážně, důležité bylo, že moje zmije byla v pytlíku. On (pravdivě) oponoval, že potmě by stejně nic nenatočil, a tak jsem mu slíbil, že chytnu ráno ještě nějakou za účelem natáčení. „A když ne, tak pustíme tu, co už máš, a můžeš jí chytit ještě jednou pro kameru!“ Pojedli jsme obligátní večeři, to jest pro nás sedm plus Adonise, který se tam ještě pořád záhadně poflakoval, se otevřely dvě plechovičky fazolí a k tomu chleba. A čaj a kafe, které když se dost osladí, tak je to energetická bomba, tak jsme si nestěžovali.
Po večeři jsme se rozloučili a vyrazili k báglům, že půjdeme spát. Zvedal se vítr. Nad námi bylo nebe s hvězdami nerušenými žádnými světelnými polucemi města, a kdesi v dáli ve tmě pouště bylo tušit hradbu kopců. Šli jsme s baterkami, má první zmije rohatá byla v pytlíku v autě, a já byl šťastný jak blecha. Zalezli jsme do spacáků a začala neklidná noc. Nejprve mne vzbudilo, jak se Jiří štrachá v báglu – měl hodně tenký spacák a tu noc zle foukalo, tak ho vzbudila zima a on si bral z báglu na sebe všechno oblečení, co měl. Pak jsem zavřel oči a skoro ihned mne probudila prudká bolest v prstě. Zní to neuvěřitelně, ale přilezl ke mně velký brouk tesařík – možná jsem se ho dotkl prstem, jak mne pošimral – a kousl mne do prstu. Rozhodl jsem se, že mu to nedaruji, a začal jsem hledat smrtičku, čímž jsem zase vzbudil Jiřího. Pak jsem brouka usmrtil a sotva jsem zavřel oči, zdáli zabručel motor – náš Hilux odjížděl. Nevěděl jsem proč a nač, a bylo mi to jedno, zase jsem se pokoušel usnout. A sotva se zadařilo, tak mne vzbudil měchýř. Zblblý z rozespalosti jsem vylezl ze spacáku, ušel dvacet metrů bos, vymočil se, podíval se na nádherné hvězdy pouště nad hlavou, a jak jsem je spatřil, tak mi došlo, že opravdu v poušti stojím, v poušti plné rohatých zmijí, škorpionů a trnitých saxaulů, a já v ní stojím dvacet metrů od spacáku bos. Cesta zpět byla krušná, ale nic mne nekouslo, já zase zalezl do pytle a konečně tvrdě usnul. A byl jsem zase v Praze, ve svém nekončícím příběhu se zabavenými želvami, a bylo jaro 2006.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)