V rukou člověka se holub domácí stal jedním z absolutně nejtvárnějších druhů domestikovaných ptáků, který stále nabízí široké spektrum možností v rozšiřování tvarové, barevné, letové i povahové škály. Vůbec nejčastěji se odvážní holubáři pouští do zpestření barevného spektra na existujících plemenech, což bývá někdy mimořádně obtížné, jindy velmi snadné, obzvláště při přenášení dominantních znaků.
Někdy se však chovatel rozhoduje pro vyšší cíle a k těm vůbec nejnáročnějším patří tvorba nového plemene. Tento příspěvek je věnován jednomu z nejmladších plemen holubů – piešťanskému obru – užitkovému holubu vyšlechtěnému v 80. letech 20. století na Slovensku. Vznikal v období, kdy byly oficiálně vyzvedávány a všemožně podporovány užitkové vlastnosti v holubaření, situace se ovšem záhy změnila v podmínkách otevřené Evropy. Slovenské holubářství objevilo nesmírné množství zahraničních plemen, rozvíjelo chov menších národních plemen a v neposlední řadě se výrazně zaměřilo na chov kingů, mondénů a dalších vysoce konkurenčních plemen. Přesto mohutný užitkový holub z Piešťan všem tlakům odolal a na výstavách i v chovech našel své pevné místo.
Krátký pohled do krátké historie piešťanského obra sahá teprve k roku 1970, kdy začal piešťanský profesor Andrej Boďa s křížením několika velkých plemen holubů za účelem vytvoření velmi plodného, esteticky přitažlivého a přitom mohutnějšího holuba, který by produkoval velké množství osvalených, těžkých holoubat, a splňoval by i kritéria estetická. Jako základní kámen použil přítel Boďa mondéna, ke kterému připařoval nejen své oblíbené kingy, ale také římany. Podle holubářského odborníka prof. RNDr. Oskara Feriance, DrSc. byli ve šlechtění použiti také maďarští obři, hanácký voláč, moravský pštros a česká bagdeta. Jiní autoři uvádějí texany, giganty a některá další plemena, což vytváří nebývalou směsici vlastností a plemenných znaků, která sice přinesla požadovanou užitkovost, tvar a velikost, ale jen velmi obtížně se pak plemeno dařilo ustálit. Překvapivé vkřížení voláčů zvýšilo přítulnost a nebojácnost, ale dále neslo potíže ve zvýšené volatosti plemene a tendenci k opeřeným prstům, které se vracely v dalším křížení. Po desetiletém šlechtění se zapojilo do slibně se vyvíjejících aktivit více chovatelů, kteří ruku v ruce a za odborné podpory RNDr. Feriance přivedli tohoto holuba k uznávacímu řízení v Nitře v roce 1987. Plemeno bylo uznáno ve šťastně zvoleném rázu černého tygra (označen původně jako černý stříkaný), který mu zajišťoval přiměřenou atraktivnost v poměrně vytížené skupině užitkových holubů). Kresba tygra není ovšem u podobných užitkových plemen vůbec vzácná, jmenujme namátkou benešovského holuba, římana, kinga nebo mondéna a tak se očekávalo odlišení hmotnostní a tvarové, ke kterému sice došlo, ale časem se původní záměr velkého užitkového holuba nedařil udržovat ve všech chovech. Navíc již od prvopočátku kladený mimořádný důraz na kvalitu zbarvení tmavého tygra (tehdy ještě jiní holubi než tygři nebyli oficiálně uznáni, ač se vyskytovali), limitoval rozvoj výstavnictví a nadměrně ztěžoval výběr k výstavním účelům. Nepomáhalo ani, že se dalo vybírat z velkého množství holoubat. Chovatelé křížili tygry mezi sebou a takové páry často dávaly velmi světlé odchovy ve stříkaném rázu. Správné křížení holuba plnobarevného (černého) s tygrem bylo aplikováno jen omezeně. Pak se neustále hovořilo o náročnosti tygří kresby, přestože se jedná o faktor dominantně založený, nevázaný na pohlaví. Tygři pocházející z rodiny běloušů. Vlivem působení faktoru vybělují části per nebo celá pera, zpravidla na hlavě, krku a štítech, ale někdy i na dalších partiích, přičemž letky a ocasní pera by měly nést základní barvu. Bělení peří považuji v chovu holubů za nejběžnější fenomén, který je při vhodném párování zcela bezproblémovým prostředkem k dosažení žádoucího cíle. Šlechtitelská aktivita na ujednocení plemene dále pokračovala během 90. let 20. století, ale i ve století 21. Po nepochybném útlumu v chovech a výstavnictví, kdy se objevovalo velké množství holubů menších postav a nežádoucí kvality základního zbarvení (zašedlé), bylo v posledních pár letech vykročeno snad již konečně správným směrem.
Pozitivní cestou prošel barevný genofond plemene, který se podařilo z původní černé rozšířit o barvu červenou, modrou, ale uváděna je také hnědá, kterou jsem zatím neměl štěstí spatřit. Na některých výchozích plemenech je však přítomna, a tak není důvod se obávat, že by šlo o záměnu se zbarvením rozprostřeným či skupinovým šedohnědým. Obr se vyskytuje v těchto rázech jako plnobarevný, ale více v kresbě tmavého tygra, u které standardně vyžadujeme barevné rýdováky a ruční letky, ale také v kresbě světlého tygra a zcela nenáročné stříkané, která může mít tyto partie probělené, prohozené nebo zcela bílé. Díky povolení stříkané kresby, se nesprávně zbarvení tygři dají zařadit do skupiny stříkaných, takže cesta k pohodlnému rozvoji plemene je otevřena. Zatím se téměř neobjevuje ráz žlutý, který by dále rozšířil genetické možnosti, kterých máme v tomto plemeni před sebou téměř nekonečné množství, ačkoli žlutá byla součástí původního návrhu standardu a aktuálně je zanesena také v několika evropských vzornících, včetně slovenského. Barevný rejstřík zastřešují bílí holubi, kteří mají zbarvení očí klasické vikvové. Ostatní rázy je mají žluté až červené, obočnice nenáročně kopírují barvu okolního opeření. Pro úplnost dodávám, že vzorník uvádí i ráz pruhový, ale blíže nespecifikuje zbarvení, na kterém jsou pruhy přítomny. Z uznaných rázů je to teoreticky možné pouze na modrém nebo hnědém zbarvení, které již vzorník uvádí jinde.
Hmotnost řadíme z hlediska posuzování hned za celkový dojem, který by měl být elegantní, ale přitom není opomíjena žádoucí nadstandardní produkce holoubat. Současný trend sice povoluje nižší hmotnost než je hmotnost předepsaná, ale snaha je plemeno ujednotit i tvarově. Jen vyvážený jedinec s pěknou hlavou, širokou hrudí a standardní zadní partií může zaujmout nové chovatele. Typičnost částečně bojuje s požadavkem létavosti, dobrého pohybu a přítulnosti.
Problematickou délku zadní partie vzorník ponechává na termínu „přiměřeně dlouhá“. Délka byla z původních proporcí zvýšena na 44 až 48 cm, hmotnost u samců 900 g, holubic 800 gramů, u mladých zvířat sníženo u obou pohlaví o 50 gramů. Zkušenosti z poslední doby přinutily speciální klub k využití další tolerance hmotnosti směrem dolů o 50 gramů.
Jasné oživení dalšího šlechtění přineslo založení Klubu chovateľov piešťanských obrov v roce 2005, což se vzápětí projevilo zvyšující se úrovní, a to nejen na celostátních výstavách. Očekávat se dá velmi pěkné obeslání Evropské výstavy v Nitře v letošním roce, kde bych přál piešťanskému obru předvedení ve všech rázech a v uceleném typu. Velmi zdařilou kresbu piešťanského obra nalezneme v našem posledním vzorníku plemen holubů, patří k jedněm z nejlepších. Porozhlédneme-li se více po národních slovenských plemenech, pak nás určitě osloví komárenský kotrlák a slovenský voláč, kteří patří mezi nejkrásnější okrasné holuby vůbec.