Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (11.)

„Matka divoženka, otec netopýr.“ Těmito překvapivými slovy představila své rodiče čarodějnická učednice Saxana ve slavném českém filmu „Dívka na koštěti“. Což o to, takoví páni rodičové by se dog–trekařskému novici docela hodili – mamka divoženka se určitě v lese vyzná dokonale a schopnosti táty netopýra orientovat se v noční tmě také nejsou k zahození, zvláště, když se rozhodneme putovat přes noc non stop.

Pohyb v noci

Noční pochod přírodním (a hlavně neznámým) terénem není jednoduchý a rozhodně (pokud se nechceme ocitnout na pokraji psychických – a někdy i fyzických sil, či pobavit sovy svým věrohodným záchvatem hysterie) je dobré jej důkladně natrénovat. Záhy totiž (i s nejlepší čelovou svítilnou na zpoceném čele) zjistíte, že v noci je nejen každá kočka černá, ale že se i v lese každá z křižovatek sobě podobá jak vejce vejci.

Začněte ve známém terénu

Nácvik nočních pochodů začněte se svým pejskem určitě ve známém terénu s čelovou svítilnou (bude vaším světelným „mečem“ v bitvě s temnotou) a s náhradními bateriemi v kapse. Nebudete bloudit, zato uvyknete pohybu terénem, skrytým pod pláštěm noci. Za tmy je všechno jiné (a obtížnější); i pouhé kořeny, kameny, sutě, kluzký terén, vývraty, nízké větve křovin, trnité šlahouny ostružin číhající na vaše kalhoty (či lýtka), „žhavé“ polibky kopřiv … to všechno jsou překážky a nástrahy, které si za denního světla ani téměř neuvědomujete, a které překonáváte automaticky a mimochodem. Naučte se ve světelném kuželu svítilny bedlivě sledovat pohyby svého psa: na mnohé nástrahy terénu vás totiž včas bezděčně upozorní, neboť on se pohybuje za noční temnoty mnohem přirozeněji (jeho geny noční šelmy totiž ani za ta staletí soužití s člověkem tak docela nevyhasly; vlčí praotcové nad naším pejskem stále bdí jako strážní andělé).

Nepodceňujte přípravu

Teprve až zvládnete noční pohyb tak říkajíc „na domácím hřišti“, začněte trénovat v neznámém terénu. Doma si sami navrhněte podle mapy itinerář, rodinným příslušníkům raději neříkejte přesnou hodinu svého návratu (zamezíte tak planým poplachům na policii nebo předčasné hledání vaší závěti) a – můžete vyrazit.

Zpomalte!

Na ďábelské tempo (kterým možná ohromujete houbařky a houbaře za časného ranního sluníčka) určitě zapomeňte. Na nočním pochodu je nejnáročnější neustále „vybičovaná“ pozornost. Výrazné orientační body v noci zpravidla mizí a porovnání (rekognoskace) terénu s mapou je mnohem složitější (a často i nepřesnější). Jistotou jsou zpravidla vodní toky (máme-li to štěstí a naše cesta míří kolem nich). Ač se naše republika již léta pyšní nejlepším turistickým značením na světě – záhy poznáte, že v noci je to jiné. V bujně zarostlém terénu se značky hledají svízelně (a především se jednoduše přehlédnou). Navíc – stačí pár polomů, nějaká ta lesní těžbička a – budete pěkných pár stovek metrů v tápavé nejistotě – kam vlastně kráčíte?! (Nevěšte hlavu, tuto otázku si lidstvo klade odjakživa – a dosud se nedočkalo uspokojivé odpovědi …) Nejvíce pozorní buďte na lesních křižovatkách, odbočkách atd. Pravidlem je: pokud si nejste správným směrem jisti, vraťte se vždy na místo, kde jste naposledy viděli turistickou značku a znovu se pokuste správně se zorientovat. Improvizace je báječná v jazzu, při nočních pochodech je většinou „cestou do pekel“ …

Dva jsou víc než jeden

Při dog–trekkingových závodech se vždy vyplatí, když (pokud nezabivakujete a jdete non stop) přes noc spojíte své síly s přítelem nebo i náhodným „soupeřem“, se kterým jste se za šera šťastnou hrou náhod setkali. Řešení „rébusů křižovatek“ (kdy jeden čeká na místě a druhý hledá značku) je mnohem snazší a především – šetří psychiku. Noční pochody jsou bezesporu psychicky nesmírně náročné a – psychická podpora „spojenectví na stezce“ dává dog–trekařům pocit většího sebevědomí, jistoty, větší víru ve vlastní síly a určitě zvyšuje závodnickou morálku. Krize (a ty se při dog–trekkingu nevyhnou nikomu) se v tandemu lépe překonávají. (Psi za vás vše nevyřeší, ale často je vede neviditelná Ariadnina nit pachu těch, kteří kráčeli před vámi. Není to sice všelék, ale často se vyplatí důvěřovat jejich úžasným smyslům. Nezapomeňte: pes je velkočichač!)

Pozor na úraz!

Noční pochod vyžaduje zvýšenou opatrnost: nebezpečí úrazu ve tmě (a s narůstající fyzickou únavou) geometricky roste. Jeden špatný došlap – a ejhle: výron kotníku je na světě. Únava je prevít a otupuje obezřelost. K největším krizím většinou dochází v době, kdy noc ustupuje a krajina se zjasní nesmělým svítáním. V té době zákonitě ustupuje zjitřená pozornost, fyzická únava kulminuje a oči se klíží. Mikrospánek sice u dog–trekařů určitě není tak vražedný jako u řidičů, ale může přivodit nepříjemné zranění (anebo pouhou kolizi, která vám ovšem znemožní dorazit do cíle. Což by zcela určitě bylo – po tom „nočním utrpení“ – docela k vzteku!). Tak jako vždy a všude platí, nikdo učený z nebe nespadl. Zkrátka: noční pochody chtějí trénink a praxi. A ta se získává pouze učením, a – jak tvrdí jeden můj dobrý přítel: metodou napravovaných omylů.

Základ úspěchu: trénink!

Noční pochody můžeme pochopitelně trénovat po celý rok (v zimě – za sněhové nadílky – je v noci vidět skoro jako ve dne; nebezpečím však bývá kluzký terén). Za nejvýhodnější období nočního tréninku však osobně považuji pozdní jaro, léto a časný podzim. Slunečné a horké období totiž přece psi stejně prolenoší a prospí někde ve stínu, a teprve se soumrakem, s postupným ochlazením a svěží rosou – nabývají aktivity. Noc přináší po úmorném parném dni nejen úlevu, ale i plno nových vůní a lákavých pachů. Pejsci budou nadšeni … A nám se – za svitu svatojánských broučků – možná oživí vzpomínky na dětství, kdy jsme s nadšením četli pana Karafiáta. A hvězdy a měsíc – ve všech proměnách. Mnozí z nás možná pochopí, proč čínští a japonští básníci napsali stovky a tisíce básní o úplňku a dovedli umění – cukimi – (potěchu z měsíce) – k naprosté dokonalosti. Noční putování zbystří naše smysly a probudí v nás zbrusu novou vnímavost – postupně dokážeme vychutnat i rozeznat orchestr nočních zvuků (i malinkatý hmyz dokáže být „děsně“ hlučný), zjemníme svůj zanedbaný čich, zachytíme temné stíny srnčí zvěře v přítmí louky (tedy nikoliv bílá na bílé, jak propagovali malíři Mondrian a Kandinski, nýbrž temná na temné), nevyděsí nás štěkot rozhněvaného srnce a možná časem rozeznáme volání kalouse od puštíka … Poznáme tisíc nových věcí a prožijeme se svým psem tisíc nových zážitků a netušených dobrodružství …

Pozdrav mistra Busona

Měsíc a jeho měkký svit bude věrným pomocníkem našich nočních pochodů; navíc nám vždy spolehlivě a štědře připraví úžasnou podívanou. Na kouzlo měsíce byly napsány statisíce básní. Toto haiku vám posílá japonský mistr Buson:
Tah divokých husí
a nad obrysem hor
měsíc – má pečeť.

P.S.

Před pátou hodinou ranní jsme se 26. června 2005 s malamuty Framem a Mishou vraceli po nočním tréninkovém putování, v nohou a tlapkách poctivých třicet kilometrů. Odemkl jsem zahradní branku – a byli jsme doma. Nakrmil jsem pejsky, napil se vody a ze zahradního domku vynesl karimatku a spacák. Ustlal jsem si v trávě a psi ulehli ke mně, každý z jedné strany. Nastal čas odpočinku – oči se nám zavřely a dřímota nás přemohla téměř okamžitě. V pět hodin a dvaapadesát minut nás ze spánku vytrhl hlasitý svist mohutných křídel. Přes tyrkysovou oblohu nízko přeletoval klín devíti bělostných labutí. Letící bělostný šíp nádherných velkých ptáků. Obraz, který nám očima pronikl rovnou do srdce …