Máčím, máčíš, máčíme … kopyta

Ostré „skoro letní“ slunce vysuší promočené výběhy a pastviny a na mnoha místech je změní na spoře zatravněný beton. Na jednu stranu se zaradujete, na druhou se zhrozíte: kopyta vašich koní ztvrdnou tak, že po nich kopytní nůž klouže jako po kameni. Ale kdyby jen to! Ony vyschnou, začnou se lámat, štípat, upadávat podkovy. Co se s nimi stalo? Jak je vrátit do původního stavu? Nebo - má smysl se o to snažit?

Voda uvnitř kopyta

Kopytní stěna je tvrdá, zrohovatělá struktura, která má za úkol chránit citlivé části pohybové soustavy koně, tlumit a směrem nahoru přenášet otřesy, které vznikly ve chvíli došlápnutí. Proto musí být kopytní pouzdro pevné, tvrdé, aby odolávalo tlaku, tahu i otřesům a vibracím. Ale jistě každý ví, že kopyta během pohybu neustále mění tvar. Dochází přitom k roztahování patek a prohnutí přední stěny dovnitř – a zase zpět. Je jasné, že kopytní pouzdro musí být i pružné a tvárné. A právě na těchto vlastnostech se vedle speciální mikroskopické a anatomické stavby do velké míry podílí i voda – konkrétně její množství v jednotlivých částech rohového kopytního pouzdra.

Pokud se kůň pohybuje v ideálních podmínkách prostředí, bude se v rohovině jeho kopyt udržovat toto množství vody:

– nejměkčí a nejpružnější střel obsahuje asi 65–70 %,
– rohové chodidlo je o něco tvrdší a „sušší“, obsahuje asi 40–45 %,
– pevná, tvrdá a odolná kopytní stěna má přibližně 25–28 % vody. Nejvíce jí přitom obsahuje patková stěna, a to okolo 28 %, nejméně vody obsahuje přední část kopytní stěny, asi jen 24 %. Je to logické: kopytní stěna je právě v patkové části nejpružnější a nejvíce při pohybu mění tvar. A co více, množství vody se mění i podle hloubky kopytní stěny. Na povrchu je rohovina nejsušší a směrem k bílé čáře (lístkům) se v ní obsah vody zvyšuje.

Odkud se ta voda bere

Rohovina kopytního pouzdra se skládá z již neživých zrohovatělých buněk (korneocyty), které jsou navzájem velmi pevně slepené podle určitého vzoru. Přestože na pohled vypadá jako jednolitá masa, tvoří rourky (tubuly) čili rourkovou rohovinu, která je pak spojená rohovinou mezirourkovou. Podle hustoty rourek lze rozdělit rohovinu kopytní stěny na 5 vrstev; nejhustější tubuly má vrstva hned na povrchu a směrem dovnitř se jejich hustota postupně snižuje. Proto jsou vnější vrstvy kopytní stěny tužší, vnitřní vrstvy tvárnější. Hustota rourek nepřímo souvisí s množstvím vody v rohovině. Díky této struktuře může rohové pouzdro chránit citlivé vnitřní tkáně v kopytě před poškozením a kromě toho je také udržuje optimálně vlhké. Chrání je před nadměrným průnikem vody zvenčí do kopyta a naopak, brání ztrátám tekutin z bohatě prokrvené kopytní škáry do vnějšího prostředí. Kůň se tak může pohybovat ve vodě i na poušti, aniž by tím trpěly jeho kosti, vazy, klouby a jiné vnitřní tkáně.
Kopytní pouzdro je především hydratováno „zevnitř“ prostřednictvím krve, která proudí v cévách kopytní škáry. Když se kůň pohybuje, pracuje jeho kopytní mechanismus a kromě tlumení nárazů udržuje jako pumpa v oběhu dostatek krve v kopytních cévách, z níž může prosakovat tekutina i do okolní rohoviny.
Samozřejmě také částečně nasává vodu z prostředí. Vlhkost se totiž přenáší nahoru a dolů rohovými rourkami jako kapilárami. Především v chodidle a střelu se tak mění obsah vody podle toho, po jakém povrchu se kůň pohybuje.

Když kopyto není vlhké tak akorát

Kopyta jsou obecně zdravější, když kůň chodí po suchu, než po mokru. Během nadměrně suchých podmínek však uniká voda z kopyta do prostředí do takové míry, že ji není schopno doplnit ani dostatečné prokrvování. Snadno pak dojde k jeho dehydrataci neboli vysušení. Takové kopyto už není dostatečně pružné, je sice tvrdé a velmi odolné proti opotřebování a otlakům (a tedy i proti snahám ho vystrouhat či orašplovat), na druhé straně je však křehčí, lámavější a náchylnější k tvorbě prasklin.
Opakem dehydratovaného kopyta je kopyto přemočené. Dochází k tomu tehdy, když se kůň pohybuje delší dobu po nadměrně vlhkém povrchu. Přemočená rohovina je sice pružná, poddajná, ale zároveň je příliš měkká a snáze se opotřebuje a poškodí normální aktivitou. Příkladem mohou být otlaky a praskliny. Skrze duté rourky a drobné prasklinky se může s vlhkostí dostat k živé kopytní škáře infekce a plísně a vzniká hniloba, abscesy nebo nemoc bílé čáry.
Z toho vyplývá, že kopyto musí být přiměřeně vlhké (viz nahoře), aby mohlo účinně pracovat a bylo co nejodolnější. Optimální vlhkost mu totiž propůjčuje na jedné straně pružnost, a schopnost bez poškození se roztahovat a stahovat (kopytní mechanismus) a tím co nejlépe tlumit nárazy, na druhé straně bude dostatečně tvrdé, aby se nadměrně neopotřebovávalo a neotlačilo při běžném pohybu po běžném povrchu.
A jak zjistit, že je kopyto dostatečně vlhké? Zvedněte koni nohu a zkontrolujte pružnost chodidla a střelu. Chodidlo by vám mělo zapružit pod prsty, střel by měl mít konzistenci gumy, kterou dokážete zmáčknout. Kopytní stěna nesmí praskat ani se lámat, bílá čára se nemá drolit!

Proč nemáme rádi suchá kopyta

Jak už jsem se zmínila, suchá kopyta bývají tvrdá a špatně se upravují. O tom by mohli mluvit podkováři a kopytáři. Jsou také křehčí a pokud je navíc přerostlé nebo je jeho rohovina nekvalitní i z jiných důvodů (výživa, nedostatečný pohyb, nekorektní tvar, nemoc apod.), snadno vznikají praskliny nebo se vylamuje. Nepříjemné je především vylamování kopytní stěny okolo podkováků, takže je problém znovu přibít podkovu a kůň může být po celou „suchou“ sezónu jezdecky nevyužitelný. Vyschlá bílá čára ztrácí objem, vydroluje se a objevují se v ní dutinky, kam se ráda dostává špína a kamínky, které mohou způsobit separaci kopytní stěny, kulhání, záněty škáry až abscesy. Dehydratované kopyto hůř tlumí nárazy, což může být příčinou zhoršení chodů (koně většinou dělají menší krůčky a chodí „ztuhle“). Pokud tento stav trvá dlouho a kůň je nucen se pohybovat po tvrdém povrchu, snižuje se jeho výkonnost a trpí kosti a klouby na končetinách, může se vytvořit kroužek, zanítit kopytní kost nebo se objeví příznaky počínající podotrochlózy. Velmi nepříjemnou nevýhodou suchého kopyta je jeho tendence se zužovat (stahovat, kontrahovat). To, že se vysušená rohovina stahuje, je dobře vidět na kousku odštípnuté rohoviny ponechané na suchém vzduchu. Úzké kopyto je sice velmi odolné proti opotřebování při pohybu na abrazivním povrchu, provázejí ho však četné komplikace a nemoci, jako například záněty a artrózy kloubů, podotrochlóza, zakrnění střelky, problémy s kopytními chrupavkami a kopytní kostí.

Máčení kopyt

Koně v téměř přirozených podmínkách, čili pohybující se po trávě (zrána orosené), mívají vlhčí kopyta, než koně drženi na hlíně či písku nebo ustájení v suché a čisté podestýlce. Mluví a píše se o tom, že během suchých dní si divocí koně hydratovali, tedy namáčeli svá kopyta stáním v bahně, když pili vodu z řek či jiných napajedel. Logicky tedy zní, že aspoň v době, kdy převažuje suché počasí a kůň se pohybuje po suchém terénu, bude vhodné udržovat optimální vlhkost jeho kopyt pravidelným namáčením. Lidé tak budují pro své miláčky umělá jezírka či brody, udržují jim bahenní „lázně“ ve výbězích, chodí s nimi postát po práci do potoka nebo je aspoň staví do kyblíků či je stříkají vodou z hadice. Většinou to funguje, ale i tento na pohled zcela jednoduchý a „přirozený“ proces může mít svá úskalí. Je třeba si uvědomit, že přestože suché kopyto není nic dobrého, problémy s sebou nesou i kopyta přemočená a především pak kopyta střídavě máčená a vysychaná. Z tohoto hlediska je ještě horší než dlouhé sucho střádání sucha s mokrem.
Jak tedy hydratovat kopyta? S rozvahou, znalostí problematiky a hlavně se schopností poznat stav rohoviny, protože někdy je třeba i trochu zaexperimentovat. Pokud se svým bosým koněm pracujete na tvrdém a/nebo abrazivním povrchu, vyvarujte se nadměrnému máčení kopyt! Vlhčí rohovina se může příliš rychle obrousit! Obecné pravidlo říká, že kůň by měl žít na takovém povrchu, na jakém je pak nucen pracovat. Mimo delší období sucha (kam nepatří pouze parné léto, ale i zima, kdy teploty klesají na delší dobu pod bod mrazu!) bude kopyto dostatečně hydratováno každodenním asi 10 až 15 minutovým pobytem v orosené trávě, potoce, bahně apod. Voda by měla dosahovat nad korunkou, aby se namočila i ona. Ne všem koním ale prospěje pravidelné a časté namáčení, především pak v suchém počasí. V tuto dobu se nedoporučuje namáčet kopyta krátce (tj. na 15 minut) a často (každý den). Po namočení pak v suchém vzduchu dojde k rychlému vypařování vody z rohoviny, což ji může oslabit a vzniknou drobné prasklinky. Lepší je namočit kopyta na delší dobu (i několik hodin) a pouze několikrát týdně (2–3×). Po namočení se ještě vlhká kopyta natřou tukem, aby se předešlo rychlému odpaření a vlhkost zůstala v rohovině. Bohužel tuk se často rychle setře, pokud se kůň pohybuje v trávě, písku či jiném hlubším a sypkém terénu (kam patří i sláma nebo piliny v boxe). V každém případě je třeba brát ohled na kvalitu rohoviny kopyt. Pokud musím hodně máčet kopyta, aby nebyla dehydratovaná, může to znamenat, že si pár suchých letních týdnů na svém koni příliš nezajezdím. Pokud potřebujeme rychle změkčit tvrdá kopyta, například před korekturami, nestačí je hydratovat 15 minut, ale vhodnější bude držet je ve vlhku aspoň celou noc. K takovým účelům slouží pobyt v bahně či na jiném mokrém místě, lze dát do kopyt tzv. náboj (mokrý jíl), zabalit je do mokrého zábalu. Pokud se snažíme roztahovat kontrahovaná kopyta (což by mělo probíhat pod vedením zkušené osoby), zpočátku je budeme namáčet nepřerušovaně nebo třeba několik nocí po sobě, aby rohovina do sebe natáhla vodu, kopyta se začala „hýbat“ a aby se dosáhlo nějakého efektu. Samozřejmě zde se již jedná o léčbu a během léčby by měl kůň být v „léčebném“ režimu. To znamená, že se po něm nebude chtít žádný výkon pod sedlem a všechny podmínky, včetně změny ustájení, krmení a fyzické aktivity, se přizpůsobí cíli a metodě léčby.

Berte v potaz počasí i klima

Mějte na mysli, že každé klima či roční období přináší různé „vlhkostní“ podmínky a je třeba jim přizpůsobit i péči o hydratační stav kopyt koně. Bez ohledu na vnější podmínky je třeba myslet na to, že nejsilnější a nejzdravější je kopyto s optimálním obsahem vody, který je vhodné poznat a udržovat.