Podkovy či naboso?

Je to dilema, které řeší mnoho majitelů, což je patrné i z dotazů v diskusních fórech řady serverů. Tuto otázku jsem před časem řešil i já a nyní si vás dovolím seznámit s výsledky svého rozhodnutí, a jak jsem nastalou situaci řešil. Koupil jsem klisnu ČT, která měla poškozenou zesílenou šlachu na pravé pánevní končetině a navíc měla velmi slabou kopytní stěnu, takže nebylo téměř možné podkovu přitlouci.

Zanedlouho jsem získal valacha QH s otoky končetin a s údajně artrotickými změnami na spěnkových kloubech. U obou koní jsem chtěl zmírnit vliv otřesů a rozhodl jsem se je proto zout.

Negativní vlivy podkovy

Podkova má na kopyto několik negativních vlivů. Zaprvé výrazně zhorší kopytní mechanizmus a funkci kopytní krevní pumpy. To ale platí ve stejné míře i o lymfatickém řečišti a proto se podkováním výrazně zhorší odtok lymfy z prstové části končetin. Lymfou se odvádí metabolický odpad převážně ve formě bílkovin. Zhoršení prokrvení a lymfatického odtoku vede k řadě zásadních metabolických změn a tím k ovlivnění výživy kopytní stěny a ke změně růstu rohoviny. U některých koní je to vedle ustájení i důvod otoků končetin. Podkování má vždy za následek postupné svírání kopyta. Záleží jen na šikovnosti podkováře, jak se mu daří tento proces omezovat a zpomalit. Podkova významně zhoršuje tlumící funkci kopyta na kosterní a kloubní aparát koně, který proto trpí nadměrnými otřesy. Podkova zhoršuje i samočisticí mechanizmus kopyta a to je více ohroženo různými bakteriálními a houbovými infekcemi a hnilobami. Kopyto také ztratí přilnavost k mnoha povrchům, a tak je více namáhán svalový a šlachový aparát končetin. Myslím, že negativních dopadů podkovy je mnoho a musíme tedy vždy velmi zvažovat důvody pro její přibití.

Sejmutí podkov

Já se rozhodl podkovy svých koní sejmout začátkem ledna 2004. Jako kopytáře jsem si vybral Standu Blechu, žáka MVDr. Strasserové. Po sejmutí musíme počítat s tím, že zpočátku budeme kopyta upravovat často a někdy i vícekrát týdně. Tedy alespoň dle Dr.Strasser. Na obrázku 1 vidíme kopyta klisny Poly asi měsíc po sejmutí. Vidíme výrazné olámání kopyta v místech otvorů po hřebech a také, že kopyto má dlouhé patky (obr. 2) a sklon k špalkovému tvaru. Pánevní končetiny na tom nebyly o nic lépe (obr. 3) Na obrázku 4 je vidět, že kopyto hrudní končetiny je dost zúžené. Po sejmutí podkov někdy může dojít v důsledku čisticího procesu k tvorbě abscesů v kopytě. Tomuto jsem se snažil zabránit jednak trvalým pobytem koní na pastvině, aby se zvětšil minutový krevní průtok v kopytě a odtok lymfy. Dalším krokem bylo podávání drenážních a protizánětlivých bylin a homeopatik. U žádného z obou koní k tvorbě abscesů nedošlo. Je to pouze konstatování, ale u dalších patnácti koní, kteří dostávali podobnou medikaci po sejmutí podkov, se též abscesy neobjevily. Po pěti měsících (obr. 5) od sejmutí podkov vidíme, že slabá kopytní stěna se stále ještě odlamuje, ale od korunky již odrůstá zcela jiná, silnější rohovina. Korekturou lze kopyto uvést do přijatelného tvaru a na chodidle je patrné, že je již pevné (obr. 6 a 7). Na obrázku 8. je stejné kopyto o měsíc později, na obrázku 9 kopyto pánevní končetiny. Na obou obrázcích je již zcela nepochybně vidět daleko silnější kopytní stěna a její kvalitní rohovina odrůstající od korunky. Odrostla teprve polovina kopyta a nekvalitní stěna je na spodní a tedy zatěžované části kopyta. Od sejmutí podkov uplynulo šest měsíců. Z toho můžeme odvodit důvod, proč sejmutí podkov pouze na zimu nestačí a proč se na jaře kopyto při postupně tvrdnoucím podkladu začíná odlamovat. Pokud se rozhodneme koně zout, musíme vydržet déle nebo v této fázi začít používat botičky. V létě si bereme koně na dovolenou do Orlických hor a jezdíme na dlouhé vyjížďky do krásných hřebenových lesů a na houby. Na dalších obrázcích je stav kopyt po takové vyjížďce, kdy jsme absolvovali mnoho kilometrů po lesních kamenitých cestách a několikrát šli kamenitým potokem. Obrázek 10 a 11 – přední kopyto a obrázek 12 a 13 zadní kopyto klisny. Kopyta jsou v této době již zcela odrostlá, mají kvalitní pružnou rohovinu, která odolává i tak abrazivním povrchům, jako je žula a opuka na štěrkovaných cestách a necestách Orlických hor. Další snímky (obr. 14 a 15) ukazují obdobnou situaci u valacha. Když už jsme u valacha, ten měl v době kdy jsem ho získal, ortopedické podkování na hrudních končetinách kvůli nálevkám a údajné artróze, jak jsem už napsal. Kopyta byla výrazně zúžená (obr. 16). Jsem trochu pověrčivý, a tak jsem si jeho podkovy schoval a fotograficky jsem je zdokumentoval. Obrázky 17 a 18 hovoří za vše. Ještě větší překvapení ale nastalo, když jsem podkovy srovnal s kopyty po dvou letech. Obrázek 19 zobrazuje přední kopyto, které je po dvou letech o 1,5 cm širší a zadní kopyto (obr. 20) je nejen širší, ale dokonce i daleko delší, i když nemá dlouhé špice. Celkově se zvětšilo.

Sejmutí pomohlo

Zdá se, že výsledek sejmutí podkov u mých koní nepotřebuje žádný komentář. Musíme si ovšem uvědomit, že to trvalo prakticky rok, než kopyta odrostla a stala se opět plně funkční. Dnes můžeme jezdit po všech površích a ve všech chodech. Tím ale nechci říci, že bych například po asfaltové silnici cválal. Kopyto by to sice jistě vydrželo, ale otřesy by byly příliš silné. Mysleme na to, že koni rozbité tlumiče jako autu nevyměníme. S koňmi jezdím do přírody a dělám s nimi drezúru a western. V přírodě a při drezúře je zutí výhodou. Při westernovém ježdění má zutý kůň jediné omezení a tím je, že nemůže udělat na pískové jízdárně sliding stop, protože kopyta po tomto podkladu špatně kloužou. To však lze zvládnout speciálními botičkami, které používám pouze na reining. Kůň je také méně zranitelný strouhnutím či zášlapem, a na blátě a trávě bosé kopyto drží lépe než kopyto podkované. Můžeme sice pro tyto případy podkovu opatřit hřeby, ale tím změníme zásadně chody koně a přetížíme jeho šlachy zvláště v prstové části končetin. Parkurový kůň bude muset po sejmutí podkov změnit pohybový stereotyp a to zvláště úhel odrazu. Bude nucen více podsadit záď a odrážet se více nahoru. Dopad ale bude měkčí a méně budou trpět šlachy předních končetin, protože část nárazu se absorbuje v kopytním mechanizmu.

Nezbytná péče

Zdálo by se, že kůň bez podkov má jen výhody. Musíme si ale uvědomit, že to je vykoupeno daleko větší péčí. Kůň by měl být v první řadě trvale na pastvině, aby měl dostatek pohybu a kopyta nepřesychala. Pokud kůň nemá možnost denní hydratace kopyt někde v potoce nebo přes noc v rose na pastvině (proto mluvím o pastvině a ne udupaném výběhu), musíme mu hydrataci zajistit jinak. Například naučit koně stát v kýblu s vodou (obr. 21). Další možností je umělé jezírko u napáječky. To ale už vyžaduje určité stavební úpravy, což bude v řadě stájí neprůchodné. Také si musíme uvědomit, že kopyto je stavěné na tvrdý povrch a v našich podmínkách se kůň obvykle pohybuje po měkké trávě. Kopyto se tedy málo opotřebovává a musíme jej proto často strouhat. Je nezbytné mít na to buď odborného kopytáře nebo se to naučit sami. Já zvolil druhou variantu a kopyta upravuji jednou za jeden až dva týdny. Často slyším argumenty, že některý kůň nemůže být zutý, protože si hned ošlape patky a kulhá. To platí u koní s přerostlými patkami a nekvalitní rohovinou, která po zutí ještě dostatečně neodrostla. V těchto případech je třeba ještě počkat a dát koni botičky do té doby, dokud kopyto zcela neodroste. Pak je třeba udržovat úhel korunky k podložce asi 30 stupňů (obr. 22). Koně také musíme na tvrdý povrch postupně navykat. Naše koně nejprve vodíme a pak jezdíme po štěrkovaném prostranství stájí a postupně je otužujeme. Na obrázku 23 je vzorek povrchu nádvoří a na obrázku 24 zmrzlé bláto, po kterém koně v zimě chodí k napáječce a k senu. Pokud se někdo rozhodne uplatňovat trim podle MVDr. Strasser, vyznačující se silně vystrouhaným chodidlem, musí počítat s tím, že první dny po strouhání je kopyto vždy hodně citlivé a kůň na kamení kulhá. Osobně se domnívám, že tento trim je léčebný a je určen jen pro koně s problémovými kopyty. Kůň při tomto trimu musí mít speciální podmínky, které je třeba stále dodržovat. Žáci Dr. Strasser se mnou budou jistě polemizovat, ale je to můj názor vyplývající z mé zkušenosti a praxe, kterou jsem zde popsal a zdokumentoval. Pokud budu mít koně s chabou kopytní stěnou, koně schváceného, s přerostlým nebo špalkovým kopytem nebo s jiným kopytním problémem, pak bych tento trim rozhodně doporučil, ale s poznámkou, že kůň po dobu tohoto druhu strouhání musí mít i speciální režim ustájení a využití. Když dojde k nápravě, je možné přejít na strouhání typu „bílá čára“ nebo trim podle mustangů, tedy se zaoblenou kopytní stěnou – mustang roll. Já osobně v současné době používám něco z Dr. Strasser, kde jsem si vzal obloukovité snížení kopytní stěny v zadní polovině kopyta a posunutí patek co nejvíce dozadu. Rozpěrky krátím tak, aby se nepokládaly na kopyto, a střelku držím v úrovni patek. Úhly kopyta se snažím také udržovat v mezích doporučení podle Strasserové. Koně proto nemají nadměrně ztenčené kopyto a po strouhání mi nekulhají na žádném povrchu. Z bílé linky někdy používám stržení hrany kopytní stěny. Dnešní stav kopyt klisny Poly je na obrázcích 25 až 27.

Základní odlišnosti trimů

Strasser – kopyto se udržuje v mezích určitých úhlů. Korunkový okraj k podložce má ideálně úhel 30°, přední stěna k základně u předního kopyta cca 45°až 50° a u zadního 55°. Výše patek 3,5 až 4,5 cm, ale až k hornímu okraji kopytních chrupavek. Kopyto má laterální obloučky nosného okraje v zadních dvou třetinách kopytní stěny. Stěna je vystrouhána do ostrého okraje s chodidlem a chodidlo je vedeno ke střelce tak, že jeho vnitřní okraj se dotýká střelky v místě černé čáry. Rozpěrky jsou srovnány zároveň s chodidlem, aby netlačily na podotrochleární aparát a jejich okraj je vodorovný s podložkou.
Bílá linka – úhly jsou podobné, ale zásadně se liší stržení okraje kopyta až do bílé čáry a chodidlo, které se méně strouháním ztenčuje. Někteří kopytáři přidávají laterální obloučky podobně jako Strasser. Kopyto méně zkracují ale strhávají rašplí sukně. Tím se ztenčuje kopytní stěna.
Mustang roll – v porovnání s předchozími trimy se nejméně strouhá chodidlo a okraj kopyta se zaobluje. Podle poloměru zaoblení se reguluje šíře nosného okraje kopytní stěny a tím i zatížení chodidla. Střel se obvykle ponechává v úrovni nosné stěny v patkách. Z popsaných trimů má také největší kopytní mozol, který se prakticky neupravuje.

Podkování tlumí růst

V předchozích letech jsem se zúčastnil s klisnou na El Pasu akce pořádané CZQHA. V obou případech jsme pět dní pobývali šest hodin denně na jízdárně s ostrým pískem. Nejprve jsem se domníval, že to bude mít negativní vliv na kopyta klisny. Udělal jsem si proto na kopyto rysky a sledoval jeho opotřebení. K mému velkému překvapení denně ubyly tři milimetry stěny, ale kopyto zůstalo stále stejně vysoké. Jediným vysvětlením je, že kopyto o ty tři milimetry denně dorostlo. To potvrzuje tvrzení doktorky Strasserové, že čím víc kopyto strouháme, tím víc stimulujeme jeho růst. Podkování, kdy se kopyto prakticky neobrušuje, naopak růst tlumí. To je asi také vysvětlení, proč čerstvě zutý kůň si snadno kopyta ubrousí. Je to proto, že kopytní stěna je podkováním ztenčená a nekvalitní a kopyto není dostatečně adaptováno, aby rychle rostlo. Je to jen důkaz, že všechno chce své. Nabyl jsem také poznání, že adaptované kopyto neroste lineárně, ale proporcionálně opotřebení. To znamená, že ten deklarovaný centimetrový přírůstek měsíčně platí jen pro okované kopyto, které se neopotřebovává. Když koně zujeme a po čase se obnoví přirozené mechanizmy, tak kopyto roste úměrně abrazi povrchu. Tedy jiná rychlost růstu je na tvrdém povrchu v létě a jiná v zimě, kdy je daleko měkčeji. Tomu se přizpůsobuje i tvrdost kopytní stěny. Kopyto je prostě orgán, na kterém je stále co poznávat.

Zdravá kopyta znamenají zdravého koně

Co ale dnes již víme stoprocentně je, že zdravá kopyta znamenají také zdravého koně. Kopyto je zcela unikátní mechanizmus, který podporuje správnou činnost vnitřních orgánů a jestliže ho narušíme podkovou, můžeme riskovat zdravotní potíže koně. Chceme-li mít koně bosého, tak je třeba jeho kopyta často upravovat, a proto je vhodné se to správně naučit. Není to ostatně tak složité, pokud je kopyto zdravé. Nahradit přirozené opotřebení, bývá někdy záležitostí jen několika tahů rašple jedenkrát týdně.