S hrdostí mohu přiznat, že jsem přispěl k ochraně ohrožených druhů a pomohl potlačit obchod s neregistrovanými vzácnými zvířaty. Mediální skandál vyvolaný Reflexem, kterého se chytly jak některé deníky, tak televize, totiž v podstatě ukončil internetové nabídky zvířat bez registrace. Lidé se začali bát.
Také kauza mých želv se nachýlila ke konci. Po prvním rozhodnutí z února 2006, že mi želvy zabavují, jsem se odvolal. Pak měsíce čekal. Počátkem června přišlo rozhodnutí. Odvolání zamítnuto, žádné další odvolání není. Želvy jsou zabaveny a nesmí mi být vráceny. To ale předbíhám. V té době jsem byl prvním a jediným, koho inspekce za „internetový“ nákup stíhala, a to jen proto, že jsem se k tomu veřejně přiznal. Požádal jsem o pomoc média, o kauze stíhání novináře úřadem, který kritizoval, vyšlo několik článků a Česká televize odvysílala reportáž v pořadu Reportéři ČT. Představitelé inspekce reagovali tiskovou konferencí, kde sice říkali, že pokutu nedostanu, ovšem při stejné příležitosti paní inspektorka Říhová tvrdila kolegům novinářům, že jsem se po želvách „poptával“. Tedy vlastně provokoval trestnou činnost. Inspektorka lhala, žádný inzerát ve stylu „koupím neregistrované želvy“ jsem skutečně nepodával. Naopak já jsem reagoval na internetové nabídky. Když jsem žádal omluvu, plně se za paní Říhovou postavil Ing. Jan Klapuš, náměstek ředitele ČIŽP.
Napsal mi: „... Vaše ,poptávání' bylo následkem internetové nabídky. Součástí Vaší vlastní formulace v Reflexu 47 / 05 jsou minimálně otázky o ceně a dokladech CITES. Proto vyjádření paní Říhové z ČIŽP nepovažuji za lživé a vyžadující omluvu.“ Omluvil se mi až o několik dní později ředitel inspekce. Pak přišlo úřední rozhodnutí inspekce, jímž mi mé dosud předběžně zadržené želvy zabavila ve prospěch České republiky. Z obsahu: „Doležal uvedl, že želvy byly zakoupeny pro přípravu článku a nemůže žádné informace poskytovat, identitu osoby, od níž želvy bez dokladů koupil, odmítl sdělit. … ani v průběhu správního řízení o zabavení uvedených exemplářů neuvedl žádné další údaje a nepředložil žádné doklady, které by byly způsobilé prokázat zákonný původ exemplářů, proto rozhodla ČIŽP tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.“
Přeloženo do lidského jazyka: Byl jsem inspekcí trestán za to, že jsem – abych ukázal nečinnost inspekce tolerující obchod se zvířaty neznámého původu a bez registrace – koupil želvy neznámého původu a bez registrace. Fajn … A také mě trestají za to, že jsem neudal lidi, od nichž jsem jako novinář želvy koupil. Co jiného špatného jsem učinil, v odůvodnění nepíšou. Přesto měla tahle přetahovaná smysl. Jak už jsem uvedl, především díky mediálnímu hluku kolem tohoto případu a televizní reportáži Filipa Černého pro pořad Reportéři ČT v průběhu prvních měsíců letošního roku prakticky vymizela na českém Internetu nabídka neregistrovaných zvířat.
Všechna má odvolání ve věci zabavených zvířat nebyla nic platná. Počátkem června 2006 přišlo rozhodnutí: želvy zůstávají zabaveny. Co s nimi dál bude, v listině nepsali. Poslal jsem tedy tiskové mluvčí ČIŽP několik otázek. První – zda byl za falšování údajů nějak postižen inspektor Kerouš.
„Inspektor Kerouš se nedopustil žádného falšování protokolu. Po Vašem upozornění na nesprávnou formulaci ji ihned změnil. Bylo to dávno před podpisy, o falšování tedy nemůže být řeč.“
Zanášení lží v neprospěch vyslýchaného do protokolu lze tedy považovat za praktiku, jaká se na ČIŽP inspektorům toleruje. Ptal jsem se i na další osud želv, ale mluvčí inspekce – už jiná, paní Awwadová – mě odkázala na ministerstvo s tím, že: „Správcem zabavených exemplářů je MŽP.“ Poslal jsem na MŽP dotaz, co se želvami zamýšlejí dál. Budou nabídnuty pražské zoo, která, pokud vím, nemá v plánu tento banální druh chovat? Než však přišla odpověď, dozvěděl jsem se, že ta větší ze zabavených v záchranné stanici chcípla. Oficiálně to ministerstvo – včetně povzbudivé zprávy, že želva půjde na pitvu – bylo schopné potvrdit až za čtrnáct dní. Ta smrt mě nepřekvapila. Zvíře bylo výrazně rachitické, mělo nápadně křivý krunýř (deformace vnitřních orgánů více než pravděpodobná), a přesto bylo v běžné záchranné stanici, ne v útulku pro handicapovaná zvířata. Když jsem se po její smrti ptal na ČIŽP, proč ji po zabavení inspektor Kerouš neumístil tam, dozvěděl jsem se, že podle zákona chráněná želva – ať už je handicapovaná, nebo ne – patří do záchranného centra. Další důkaz, jak ochranáře, včetně těch tvořících zákony, nezajímá prospěch chráněného zvířete. V záchranném centru v trojské zoo skutečně nemají na uskladňování zvířat, zvlášť takto poškozených, dostatek kapacit. Pan Petr Velenský, tamní kurátor plazů, je sice světoznámý expert na herpetologii, ale na provoz vazby pro inspekcí zabavená zvířata nemá v rámci rozpočtu pražské zoo ani nějaké zvláštní fondy, ani prostory. Proto byla ona velká želva umístěna společně s druhou, samcem, jenž byl vysoce agresivní a neustále ji kopuloval. Já sám jsem je choval odděleně. Vídal jsem je opakovaně ve sloním výběhu, kde byly umístěny – byl jsem se na ně několikrát podívat. Samice byla v neustálém stresu a samec ji uštval. Smutná pointa celé historie. V téhle souvislosti působí až komicky, že úřady ve snaze choulostivou situaci nějak vyřešit rozhodly o pitvě mrtvé želvy.
Přestože ochranářský zákon výslovně říká, že člověku, kterému bylo zvíře zabaveno, už nesmí být vráceno, požádal jsem ministra životního prostředí, aby mi druhou želvu odprodal, dokud je naživu. Odpověděl, že zákon výslovně říká, že mi je vrátit nemůže, a proto mi ji nevrátí. Přestože ČIŽP chráněná zvířata s chutí zabavuje, zjevně se o ně nedokáže postarat. V takové situaci není divu, že nejvyšší formou státní ochrany ohroženého zvířete je jeho pitva.
Když jsem opakovaně studoval všechna ta rozhodnutí o zabavení, najednou jsem si uvědomil, že mi Inspekce vyčítá, že „nedokážu prokázat původ zvířat“. A on to ostatně nařizuje chovateli i zákon. To je pravda, to jsem u svých načerno koupených želv nedokázal – ale kdybych je koupil legálně, s registračním listem, tak bych to nedokázal také. Registrační list totiž původ zvířete – to, zda pochází z legálního odchytu, či z odchovu z legálně chovaných rodičů – neprokazuje, a tak vlastně není schopen nikdo prokázat původ želvy CITES B. Žádné jiné doklady než registrák se totiž při prodeji želv CITES B nepředávají, ani když si ji koupíte v pet shopu.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)