Jiřička obecná – Delichon urbica (Linnaeus, 1758)

Tak jsem zase jednou potkal na cestě náhodu. Koncem května se vyvedl jeden nádherný den a osud mne právě odvál na západ Čech. Šoural jsem se, se svou holí, takhle po ránu po loukách okolo Radbuzy a nadával na prales kopřiv, kvůli kterým se ke břehu řeky jen tak nedostanete. Slyšel jsem zpívat pěnice, dokonce i sedmihláska, ale v té džungli nezahlédnete ani pírko.

Čistokrevná náhoda

Tak mě to přestalo bavit a obrátil jsem zpátky k dočasnému domovu. Přemýšlel jsem, jak naladit správně svůj digitál, protože slunce svítilo ostře jako samurajský meč a stíny na rozhraní světla byly hluboké a černé. Příliš velký kontrast, než aby se dala udělat ideální fotka bez nějakého zásahu. Foťák byl z toho na pokraji kolapsu, jak při každém nepatrném pohybu přepočítával správné hodnoty. Když jsem se vyšoural ze stínu stromů na takový plácek, který byl asi návsí, protože to bylo tak uprostřed vesnice a mělo to i jiné náležitosti, jako upravený trávník a hasičskou zbrojnici, uviděl jsem dvě docela malé louže. Najednou okolo nich nastal rozruch. Jiřičky usoudily, že tohle je právě to nejlepší bahínko na stavbu jejich hnízd a tak se okolo těchto stavebnin začaly najednou rojit. Přitom, když jsem šel okolo před hodinou, neviděl jsem tam ani jedinou. Nejdřív jsem si udělal několik fotek z větší dálky, co kdybych je nějak poplašil, potom jsem se dostal blíž a udělal si další fotky. Za chvíli tam již zase žádná nebyla. Každá si nabrala svojí kuličku bláta a hurá s ní na stavbu hnízda. Pokoušel jsem se tuhle jejich činnost vyfotit již před třemi léty, když jsem byl v lázních, ale jiřičky neměly pro mne tenkrát sebemenší pochopení. Že jsem se k nim tentokrát dostal na „dostřel“ byla čistokrevná náhoda. A musím říci, že jsem za ní vděčný.

O jiřičkách

Jiřička je jedním ze tří druhů vlaštovkovitých, které se u nás vyskytují. Z toho dva druhy spojily svůj život do určité míry s člověkem. Jsou to vlaštovka obecná a jiřička obecná. Nejméně častým druhem vlaštovkovitých v našich krajích je břehule říční. Všechny tři druhy těchto ptáků se živí létajícím hmyzem. Je nasnadě, že vzduch v našich krajích se hemží létajícím hmyzem jen od pozdních jarních měsíců, v létě a nejpozději na začátku podzimu, z čehož každého snad napadne, že tito ptáci jsou přísně tažní. Odlétají za svou potravou na jih, tam, kde se vzduch hemží hmyzem po celý rok. Z pohledu se země se zdá vzduch lidským očím téměř prázdným. Kupodivu tomu tak není. Jde jen o úhel pohledu. Když jste nahoře, nestačíte se divit, jak se to tam nahoře jenom hemží. Jednou jsem se za takového nádherného letního dne vyšplhal na Petřínskou rozhlednu, což je prý právě šedesát metrů vysoko. Nestačil jsem se divit, kolik všelijakého hmyzu kmitalo usilovně křídly v takové výšce. Co tam vlastně hledají? Že je sem vynesly stoupající proudy teplého vzduchu, o tom asi není pochyb. Že je to vlastně proti jejich vůli, bude také nejspíš pravda. Ovšem, kdyby ten nějaký komáří letec jenom trochu chtěl, tak může přistát raději někde v trávě. Že by to nakonec bylo něco jako u lidí, opojný pocit volnosti, vznášet se, letět si kam jenom sám chceš? Kdo ví. Jisté však je, že i tady, stejně jako všude jinde, čeká snílky nebezpečí. Proto tady krouží šiky těch, kteří v těchto výškách našli svojí obživu. Vlaštovky, jiřičky, břehule, rorýsi. Tihle ptáci jsou i prostřednictvím své létající potravy dobrými meteorology. Stoupají-li vzdušné proudy, což bývá za dobrého počasí, létají vysoko. Když za špatného počasí studené vzdušné proudy tlačí létající hmyz nízko k zemi, létají vlaštovky a samozřejmě i jiřičky nízko nad zemí. Za úplné mizérie se ptáci stahují k vodní hladině, k řekám a rybníkům. Vyhřátá voda je teplejší než okolní země a udržuje hmyz ve vzduchu.

Soužití s člověkem

Dva druhy našich vlaštovkovitých spojily svůj život do jisté míry s člověkem. Staví svoje hnízda na budovách. Ptáci si přitom rozdělili i svoje teritoria. Zatímco vlaštovka staví svá hnízda někde uvnitř budov, obvykle jednotlivě, potom jiřičky staví vně budov nebo i pod mosty. Vždy tak, aby na jejich hnízda nepršelo. Jsou totiž postavena z jednotlivých kuliček bahna, které ptáci přinášejí v zobáku a lepí jednu vedle druhé. Sem tam přimíchají nějaké stéblo trávy nebo kus nějaké rostlinky. Na takové hnízdo nesmí pršet, protože by se rozlepilo, rozteklo. Je nabíledni, že původně museli tito ptáci stavět hnízda někde na skalách nebo blízko u vchodů jeskyní. Tím byli dozajista limitováni. Jejich rozmach musel nastat až s časem, kdy člověk začal stavět vyšší kamenné budovy. Některé prameny dokonce hovoří až o mnohem pozdější době, o době asi před dvě stě léty. Původní hnízdiště na skalách a pobřežních útesech jsou obsazována již jen v jižní Evropě. Vlaštovky staví jen shora otevřená, miskovitá hnízda, která nejsou tak chráněná, proto je staví raději uvnitř budov. Jiřičky staví svoje hnízda uzavřená, jen s postranním vletovým otvorem. Mláďata jsou v něm lépe chráněná, proto postačí, když jsou přilepená někde pod horní římsy budov. Jiřičky se také chovají více společensky, mnohdy jsou na příhodných místech postavena jejich hnízda v celých koloniích. Ne všude jsou jiřičky při hnízdění vítanými hosty. V prvních dnech po vylíhnutí staří ptáci odnášejí trus mláďat pryč. Jak mladí rostou, začnou se o svojí toaletu starat sami. Prostě jen vystrčí zadek z hnízda, takže pod ním je za chvíli hodně nečisto. Málokdo to vidí rád.

V Čechách i na Slovensku

Třeba na lázeňském domě v Libverdě, který měl asi devět pater a každý pokoj svůj balkon, bojovala správa domu s jiřičkami každoročně. To víte, pacienti si na balkonech rádi sušili plavky a ručníky a nelíbil se jim zapáchající trus. Tak tam dávali sítě z umělé hmoty. Pro jiřičky to byla přímo výzva. Hele správče, ta síť je nějak špatně přidělaná, tak mi ti jí přilepíme hnízdem, aby to lepší drželo. Bylo to prostě takové místo, kde se jiřičkám nad obyčej líbilo. Největší kolonii jiřiček jsem viděl na Slovensku. Již si nepamatuji, jak se to vlastně jmenovalo. Bylo to někde poblíž Nového Mesta nad Váhom a stavební podnik Hydrostav tam měl svojí základnu. Velký areál, mimo jiné tam vyráběli tak zvané systémové bednění NOE, tenkrát jako jediní v republice. A nechtěli nám to nechat, tak jsem tam musel jet osobně. Dohodli jsme se. V tom areálu stála také budova jejich závodní jídelny. Dvoupatrová nebo třípatrová a oblepená tisíci hnízd jiřiček. Nad vchodem byla nouzová ochranná stříška, jinak to bylo ponecháno svému osudu. Vrstva trusu byla hodně vysoká a tvrdili mě, že to nemá smysl uklízet, že to dělají až po odletu jiřiček. Poprvé jsem viděl větší množství jiřiček v chorvatské Crikvenici, kde na ně šli ovšem systémově. Jakmile si ptáci postavili hnízdo a snesli vejce, tak jim pod hnízdo dali takové prkénko, aby ten odpad nepadal až dolů na hotelové hosty. 

Ona totiž existuje taková pověra, že ten, kdo zničí jiřičkám jejich hnízdo, dopadne špatně. Sice nevím přímo jak, to jsem si nezapamatoval, nejspíš jej trefí šlak.

Jiřičky v Evropě

Jiřičky obsazují značně rozsáhlé území. Kromě úplného severu v Laponsku je najdeme po celé Evropě a také v severní Africe v Maroku, Alžírsku a Tunisu. V Turecku a na Středním východě až po západní břehy Kaspického moře a v úzkém pruhu na jeho jižním okraji pokračuje areál rozšíření do Střední Asie. Severní větev rozšíření dosahuje až břehů Tichého oceánu v Rusku. Ruské prameny ji uvádějí až na Sachalinu.V některých letech zahnízdí i mimo oblast pravidelného rozšíření. V roce 1924 bylo její hnízdění zaznamenáno až na Špicberkách. Nominátní forma Delichon urbica urbica (Linnaeus, 1758) je rozšířena po celé Evropě a západní části Asie až po řeku Jenisej, v jižnější části přes Pamír až po Pákistán. Od Jeniseje na východ hnízdí jiřička obecná sibiřská, Delichon urbica lagopoda (Pallas, 1811). Podle tak zvaného nového názvosloví existují tři zeměpisné formy. Tu poslední jsem nenašel. Rod Urbica zahrnuje pak ještě dva druhy ptáků a to jiřičku asijskou Delichon dasypus (Bonaparte, 1856) a jiřičku himalájskou Delichon nipalensis Horsfield et Moore, 1854. 

Evropské a západoasijské jiřičky zimují v Africe až pod desátou rovnoběžkou a odtud až po jih kontinentu. Východoasijské populace pak v Indii a jihovýchodní Asii zhruba okolo desáté rovnoběžky. Naše jiřičky přilétají na jaře, ponejvíce v polovině dubna, ale jejich přílet může trvat až do poloviny května. Zpravidla se objevují o něco později než vlaštovky. Jednotliví mladí ptáci odlétají již od konce srpna, hlavní odlet připadá na polovinu září, jednotliví ptáci se mohou vyskytovat i v polovině října. Sám jsem zaznamenal mláďata v hnízdě ještě koncem září, ta však posléze uhynula, asi byla nakonec opuštěna. Hnízdit začínají jiřičky od začátku května, hlavní doba hnízdění připadá však až na konec tohoto měsíce. Hnízdí obvykle dvakrát za sezónu. Mláďata v hnízdech tak můžeme pozorovat až do konce srpna.

Způsob života, hnízdění, kroužkování

Jiřička je u nás nejhojnějším zástupcem vlaštovkovitých. Její počty se odhadují asi na šest set tisíc až milion dvě stě tisíc hnízdících párů. Je to ovšem poněkud ošidné. Na rozdíl od vlaštovky hnízdí jiřičky většinou v koloniích nebo blízko sebe na oblíbených a vhodných místech. Její hnízda se dají zrakem vcelku snadno objevit a spočítat. Jdete po ulici a uslyšíte jiřičky. Jejich hnízda potom snadno spočítáte do vzdálenosti až kam oko dohlédne. Nějaká hnízda sice mohou být z druhé strany domů, kam nevidíte, to však již není podstatné. S vlaštovkou to je již horší. Ta hnízdí někde uvnitř, kam vás volně nepustí. Až potud je počítání jiřiček snazší. Jinak však víme o jiřičkách z našich vlaštovkovitých nejméně. Existuje nejméně údajů získaných kroužkováním ptáků. To je dáno hned dvěma důvody. Hnízda jiřiček jsou méně dostupná než hnízda vlaštovek. Mám na mysli v první řadě jejich umístění, bývají vysoko, těch nízko postavených je pramálo. Navíc ta hnízda jsou uzavřená, takže kroužkovatel nemůže do hnízda pro mláďata sáhnout rukou. Proto je kroužkováno jen mizivé množství mladých ptáků, kteří jsou však pro případné další získávání dat nejdůležitější. U vlaštovek je mnoho ptáků kroužkováno po vyhnízdění na společných nocovištích v rákosinách, kde se samozřejmě výhodně chytají ve velkých počtech. Jiřičky se takhle nechovají a dosud se ani spolehlivě neví, jak vlastně ptáci nocují. A to zvláště na tahu nebo zimovištích. Mnozí proto předpokládají, že jiřičky nocují, podobně jako rorýsi, za letu. Existují i zprávy o tom, že na zimovištích v Africe jsou jiřičky jen málo pozorovány. Existují proto i domněnky, že v Africe ptáci loví ve velkých výškách, tak vysoko, že ze země nejsou již lidským okem vidět. To může být pravda a také nemusí. Existují také zprávy o hromadných úhynech jiřiček na zimovištích, prý vlivem nepříznivého počasí a to až tisíce ptáků. Zprávy jsou ze Zambie a Zimbabwe. Zprávy o ptácích u nás kroužkovaných jsou velmi chudé. Podle atlasu migrace bylo u nás kroužkováno celkem 56 938 ptáků, ale máme pouze 476 zpětných nálezů. Zcela pak chybí nálezy našich ptáků z jejich zimovišť. Nejdále nalezený u nás kroužkovaný pták byl nalezen na tahu v Oranu v Alžírsku, což je vzdušnou čarou 2197 km. Nejdelší věk zjištěný kroužkováním u nás činí šest let, jeden měsíc, dvacet dní. Pták byl kontrolován po této době na místě, kde byl původně kroužkován, to je v Lednici. Věrnost původnímu hnízdišti je u jiřiček, tak jako u vlaštovek velká, přímo příslovečná. Podle našich údajů se mláďata v následujících letech usazují maximálně tak do vzdálenosti 1,3 km od původního rodiště.

Názvosloví

Podle Zdeňka Klůze, který zpracoval lidové názvosloví našich ptáků, se pojmenování jiřiček v češtině příliš neliší, je velmi podobné a zahrnuje i záměny s vlaštovkou. Cituji: Delichon urbica urbica (L.) – Bělořitka, Jiřice, Jiřiček, Jiřička, Jiřička městská, Jiřik, Jiříček, Jířička, Juřejček, Juřejk, Juřiček, Juřik, Juřiček, Laštovka, Štiříček, Štiříček domový, Štiřík, Štířička, Štíříček, Štířík, Vlaštovka obecná, Vlaštovka domácí, Vlaštovka jiříček.
U vlaštovkovitých zná čeština jen tři rodová jména a to vlaštovka, jiřička a břehule. Rodů však známe nejméně třináct a druhů asi devadesát. Rodové jméno jiřička pak nese i rod Progne původem z Jižní Ameriky, který zahrnuje devět druhů. Dále pak rod Phedina se dvěma druhy z Afriky a Madagaskaru. A nakonec již zmiňovaný rod Delichon se třemi druhy.

Jiřička vlastenec

Jiřičku uvidíme nejčastěji ve vzduchu. Létá obvykle ve skupinách, často i krouží nad místy, kde je dostatek potravy. Ozývají se svým typickým skřípavým voláním. Její styl letu je od vlaštovky poněkud odlišný. Je trochu menší než vlaštovka, má i o něco kratší křídla, ale hlavně má kratší ocas. Viditelně kratší ocas. Na horní straně těla je tmavá až černá, s kovovým leskem. Spodní strana těla je celá bílá, to je vidět i za letu a má bílý kostřec, čehož si všimnete také za letu. Nohy má krátké a až k prstům opeřené drobnými bílými peříčky.
Až zase na jaře uvidíte na nebi létat jiřičky, vzpomeňte si, že tito drobní ptáčci jsou nejspíš většími vlastenci než vy sami. Nedají na svojí vlast dopustit a vrací se domů z velikých dálek. A že viděli světa kraj. No není to obdivuhodné? Já si tedy myslím, že ano.