Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (12.)

„Divočina přitahovala nejen ty, kteří byli znuděni nebo znechuceni člověkem a jeho výtvory. Nenabízela pouze útěk od společnosti, ale pro romantické jedince byla také ideální scénou k uskutečňování kultu, který si tak často utvářejí ze své vlastní duše. Samota a naprostá svoboda divoké přírody vytvářely perfektní prostředí pro jejich melancholii nebo jásavou radost.“ Roderick Nash: Divočina a americké myšlení

Dálka v hlavě

Pokud pravidelně trénujete se svým psem na dvacetikilometrové vzdálenosti (vy ovšem s batohem), máte jistotu, že s klidem zvládnete trojnásobnou vzdálenost při závodu. Pokud bez obtíží zvládnete padesátikilometrovou vzdálenost, můžete zdolat i stokilometrovou. Fyzicky na takovou námahu určitě oba máte, ale má „na to“ i vaše a psí hlava? Na extrémní výkon a na extrémní vzdálenost je třeba se připravit nejen fyzicky, ale i psychicky. A tento fakt je platný pro psa nejméně stejně tak, jako pro člověka.

Proč vlastně dog–trekking?

Co vede lidi k dog–trekkingovým podnikům? Tuto otázku si musí každý adept upřímně zodpovědět sám. Může to být touha po pobytu v nádherné přírodě, po silných zážitcích, stejně jako snaha poznat hranice svých možností a jejich postupné posouvání a překonávání. Může to být i (poněkud pochybná) snaha něco si (či něco někomu) dokázat … Co však naši věrní čtyřnozí průvodci a přátelé – psi? Naším prvořadým úkolem je zajistit pejskům při dog–trekkingu pohodu a radost. Bez těchto dvou základních předpokladů by totiž naše společné konání ztratilo jakýkoliv smysl. Nenechme se ukolébat tvrzením, že pro některá psí plemena je podobná činnost druhou přirozeností. Každý pes je originál, každý pes je individualita, která si zaslouží být chápána a respektována.
Testovat psychickou odolnost psa až při samotném závodě by bylo neodpustitelnou a trestuhodnou nezodpovědností. Psa musíme na podobný podnik připravit a motivovat. Pes musí tušit, co od něj očekáváte vy a co on sám může očekávat nejen od daleké cesty, ale i od vás.

Non stop?

Především: pokud hodláte jít celý závod non stop, musíte se svým psem trénovat i pochody v noci (o pravidlech nočních pochodů jsme již v našem seriálu hovořili v předchozím díle). Při závodu pečlivě sledujte nejen svou momentální kondici a pochodovou pohodu, ale především pohodu svého psa. V optimální době (raději dříve než později) zařazujte odpočinkové přestávky, při nichž svého psa důkladně napojíte a občerstvíte (nejen fyzicky, ale i psychicky).

Jak na krize?!

Při dlouhých pochodech se občasné krize nevyhnou ani vám, ani vašemu psovi. Psychické krize vyžadují vhodné motivace, „psychické injekce“, „povolený doping“ … Psychickým krizím psů (únavě, letargii …) lze čelit různě: jeden slovenský závodník pro svého psa nosí v kapse míček, který spolu používají při agility. Po několika hodech je jeho psík jako vyměněný – „nabuzený“ k dalším výkonům. Mnoho psů vítá osvěžující koupel – hravé „vyráchání“ v chladivém potoku či koupel v lesní tůňce osvěží psíky na mnoho dalších radostných kilometrů. Zkušený „trekař“ s německým ovčákem mívá na batohu připevněný pešek. „Když je pes letargický, dám mu kousnout“, přiznává se smíchem, „pak mu ani nemohu stačit.“ Často pomůže pochod ve dvojici; zvláště pokud vedle sebe kluše fenka se psem – na psychické chmury není místo. Inu jako u lidí. I vhodná pochoutka (kousky masa, sýru, živočišného tuku …) podaná v pravý čas – dokáže divy! Mnohonásobný vítěz legendárního Iditarodu – Rick Swenson – svému spřežení zpívá. Zpočátku byl Rick terčem posměchu svých kolegů … Pouze do doby, než začal kralovat výsledkovým listinám.
Přesný návod na to, co bude psychickou vzpruhou právě pro vašeho psa, při náročném dog–trekkingovém závodě, nečekejte. Při nejlepší vůli to totiž není bohužel možné. Jak už bylo řečeno, každý pes je vzácný originál a psí individualita. Je jen a jen na vás, abyste mu porozuměli, chápali a respektovali jeho potřeby i jeho nálady. Recept na zázračný šém, který mu přiložíte k jeho čelu, když to bude potřebovat nejvíce, musíte objevit sami. Ale právě to je, alespoň myslím, na tom to vzrušující a krásné.

Taktika a strategie?

Člověk si samozřejmě může před závodem osnovat taktiku, chystat strategie a spřádat plány. Plány sice mohou být smělé, musí být však především pružné a reálné! Nic nelze lámat přes koleno – pokud je pes unaven a potřebuje odpočinek – bez váhání mu vyhovíme. Dog–trekking není byznys, nýbrž zábava. Z vítězství v dog–trekkingovém závodu zcela určitě nezbohatnete (není to Wimbledon). Aby toto konání mělo smysl, je třeba, aby bylo zábavné pro psa i člověka. Když je to nutné, nikdy neváhejme udělat potřebnou pauzu nebo zabivakovat. Sny o umístění na čelném místě ve výsledkové listině můžeme uskutečnit – možná – někdy příště. Avšak nezklamat důvěru svého psa – vydá za všechny metály a diplomy světa.

Něco jako droga?

„Miluji dálkové pochody“, přiznává ve své knize Stín Kilimandžára americký horolezec, cestovatel, spisovatel a filmař Rick Ridgeway, „a kdybych byl nucen volit, vyměnil bych je i za svůj dosavadní život horolezce. Svého času jsem na nejzazším konci Jižní Ameriky, v přístavním městě Punta Arenas, čekal na lepší počasí, abych mohl odletět do Antarktidy se skupinou polárníků chystajících se s pomocí psích spřežení na cestu přes kontinent. Seděl jsem tehdy v baru s Reinholdem Messnerem, nejuznávanějším horolezcem našich dnů, který se připravoval na stejnou výpravu, hodlal ji však podniknout na lyžích. „Dnes mě nejvíc lákají dlouhé pěší cesty,“ řekl mi. „Dlouhé poutě po rozlehlých otevřených pláních.“ Za posledních patnáct let to byly vždycky cesty přes širá prostranství, pouště a savany, jež ve mně vyvolávaly touhu po návratu. Nesmírně rád bych se jednou pěšky vypravil přes neobydlenou plošinu mezi sněžnými vrcholky oblasti Chang Tang v západním Tibetu, a stejnou touhu ve mně kupodivu probouzely i bělostné pláně Antarktidy. Ledové vrcholky Ellsworthova pohoří jsou jediným místem, kde se obzor stáčí tak, že na vlastní oči vidíte, jak je země kulatá. Později jsem navštívil i zemi královny Maud, odlehlou končinu s ledovými štíty, tyčícími se jako tajemné pohádkové věže do šestisetmetrové výše. Jednoho dne jsem se na lyžích vydal na osamělou pouť daleko od základny, kde jsme tábořili. Když jsem z náhorní plošiny pohlédl přes ledovou pláň a nad dobrých sto šedesát kilometrů vzdálenou čárou obzoru jsem uviděl čnít vrcholky těchto štíhlých útesů, zmocnila se mne neodolatelná touha pustit se tím směrem, sunout se na lyžích co noha nohu mine stále vpřed a dál. Teprve, když jsem si představil, jak se můj krok postupně zvolňuje a tuhne mrazem, touha mě opustila; ale ono vábení dálek bylo zde a zůstalo skutečností. Přání jít a jít, stále dál a kupředu.“
Mnozí z nás podobné pocity jako Rick Ridgeway zažívají i takřka „za vlastními humny“. Stačí si pěstovat vlastní vnímavost a mít oči k vidění a uši k slyšení, tedy vlastnosti, které psy zcela určitě učit nemusíme (tak zdegenerovaní, jako my, přece jen nejsou). Theodore Roethke napsal: „Probouzím se k snění a nespěchám s tím. Cítím svůj osud v tom, čeho se nebojím, učím se tím, že jdu, kam mám jít.“ Docela dobrý „návod k použití“, co říkáte?
A když chystám bivak pro psy a sebe, když máme štěstí – a je tichá hvězdná noc, opakuji si – zpola žertem – zpola vážně – jako modlitbičku sloku z básně německého romantika Josepha von Eichendorffa, kterou napsal ve dvacátých letech 19. století:

Kéž ležel bych ve tmě v lese,
les tiše šumí jen,
pláštěm z nebeských světel,
mě hvězdná noc přikryje.

Post skriptum

Při psaní této kapitolky mi ještě vytanul na mysli citát z Emily Dickinsonové: „Ptáte se mě na mé společníky … Kopce, pane, a západ slunce, a pes tak velký, jako jsem já.“