Díl 1.: Jak vypadá koňský zub

Každému z nás vtloukali do hlavy rodiče, učitelé i lékaři, že o zuby se musíme pečlivě starat. Zdravý chrup nejenže zkrášlí náš rozesmátý obličej, ale ušetří nás mnoha bolestí a umožní nám jíst a pít to, co si právě zamaneme. Kůň je krásný i se žlutými zuby, pokud je má křivé, nic to na našem estetickém cítění asi nezmění a jeho koňským kolegům to už vůbec nebude vadit. Jenže tady zůstávají další dvě skutečnosti: bolest a neschopnost pořádně kousat.

Zatímco člověk si na bolavý zub vezme prášek nebo bude kousat jen jednou polovinou pusy či přejde dočasně na měkčí stravu, kůň nemá moc na výběr. Protože potrava koně se skládá především z vláknitých stonků rostlin, nebo se aspoň z nich skládat má, bolavý zub mu znemožní ji pořádně rozžvýkat a polknutí takto nezpracovaného sousta způsobí celou řadu dalších problémů. Výživných i zdravotních. Koně mají na rozdíl od člověka (nebo psa či kočky) ještě jednu nevýhodu: oni musí neustále a důkladně žvýkat, protože si musí obrušovat zuby, aby jim nepřerostly. Každému koňákovi by proto měli ti zkušení vtloukat do hlavy, že o zuby koně se musí pečlivě starat. Proč přesně, jak a co se stane, když toto doporučení nedodrží, to by vám měl říct tento seriál. Podívejme se nejdříve na to, co to jsou zuby, z jaké tkáně se skládají a čím se vyznačují.

Z čeho se skládá zub

Přestože zuby různých druhů zvířat vypadají různě, skládají se ze stejných vrstev stejných tkání, které jim umožní rozmělnit či rozkousnout i velmi tvrdé předměty (obr. 1).
Hlavní tkáň zubu je velmi pevná a tvrdá zubovina, plná minerálů, podobně jako kost. Má žlutobílou barvu a je tvrdší než kost. Obsahuje i živé buňky, které tuto hmotu tvoří, proto může během života dorůstat, především směrem k dřeňové dutině, která se tak s přibývajícím věkem zmenšuje. Zubovina je protkána nervy a proto je citlivá na bolest. Zub je mimo svůj kořen chráněn sklovinou. Je to nejtvrdší substance v těle, má bílou barvu a neobsahuje žádné buňky, takže už nemůže dorůstat a regenerovat se. U koní je typické, že na žvýkací ploše řezáků a stoliček se sklovina vnořuje do zuboviny a vytváří tak výrazná zvrásnění, lišty a jamky (obr. 2). Tím zpevňuje tuto plochu a umožní koni pořádně rozdrtit odolné stonky rostlin. Kořen zubu a sklovinu bočních stěn i všech vchlipek a lišt žvýkací plochy zubů pokrývá zvláštní hnědá látka zvaná cement neboli tmelovina. Je to vlastně vláknitá kost, takže je ve srovnání se sklovinou i zubovinou poněkud měkčí, ale velmi odolná vůči tlaku. Uvnitř zubu se nachází dřeňová dutina, která obsahuje zubní dřeň. To je vlastně řídké vazivo, v němž je mnoho cév a nervů. Směrem ke kořeni se dřeňová dutina zužuje v tenký kořenový kanálek končící otvorem, kterým do zubu vstupují nervy a cévy. V řezácích koně vybíhá její úzký výběžek směrem ke žvýkací ploše a vyplňuje se tmavší „novou“ zubovinou – nazýváme ho hvězdička.

Jednotlivé části zubu

Různí živočichové mají různé tvary zubů a lze na nich lépe či hůře odlišit následující části (obr. 4):
Zubní korunka, což je část zubu, která ční nad dásní. Je pokrytá sklovinou a na koňských zubech i cementem, proto jsou „škaredě“ žluté až hnědé. U koní má korunka zvláštní vlastnost: v mládí zůstává její část schovaná v dásni a zubním lůžku a postupně se vysunuje ven, jak se žvýkací plocha zubu obrušuje intenzivním žvýkáním.
Zubní krček je část zubu mezi korunkou a kořenem zanořená do dásně. U koní se krček nerozlišuje a celé části zubu, kterou pokrývá sklovina, se říká korunka.
Kořen zubu je část, která se nachází v zubním lůžku. Není obalen sklovinou, pouze cementem. Ten zde společně s vláknitou ozubicí (periodontium) zajišťuje zakotvení zubu v zubním lůžku čelisti a umožňuje mu zároveň velmi malý pohyb při žvýkání. Řezáky a špičáky koně mají po jednom kořeni, dolní stoličky po dvou a horní po třech.

Chrup koně

Stejně jako u jiných domácích savců se chrup koně skládá z několika typů zubů. Rozlišujeme řezáky (I), špičáky (C) a stoličky (přední čili premoláry P, zadní čili moláry M). Tyto zuby se skládají do dvou oblouků, horního a dolního. U koní je mezi posledním řezákem a první stoličkou bezzubý prostor zvaný diastema, kde může u některých koní růst po jednom špičáku (C) (obr. 5).
Řezáky jsou u koní vždy po třech v každé polovině každého zubního oblouku; celkem jich má kůň 12. První řezáky se nazývají klíšťky, uprostřed jsou střeďáky a na kraji krajáky. Tyto zuby slouží k příjmu potravy. Při pasení kůň načechrá trávu pysky, uchopí do řezáků a pohybem hlavy dozadu ji utrhne. Pro žvýkací plochu řezáků mladých koní je charakteristická sklovinná vchlipka, které se říká jamka. S věkem, jak se zub obrušuje, jamka postupně vymizí a objeví se místo ní hvězdička. To je zbytek zubní dřeně vyplněný novou, tmavší zubovinou.
Špičáky se vyskytují především u hřebců, některých valachů a poměrná vzácně u klisen. Mívají malou kuželovitou korunku a silný, ohnutý, dlouhý kořen. U koní nemají žádný význam, mohou však přerůstat a způsobovat zdravotní problémy či nepohodlí.
Stoličky se u některých zvířat dělí na třenovce (premoláry, přední stoličky) a stoličky (moláry, zadní stoličky), u koní v nich není anatomický rozdíl. Kůň má na každé straně každé čelisti po 6 stoličkách, z nichž první tři jsou premoláry a další tři moláry. Tyto zuby slouží k pečlivému rozdrcení tuhého sousta, proto jsou ploché, obdélníkové a mají velkou žvýkací plochu zvrásněnou četnými sklovinnými lištami, mezi nimiž jsou hluboké vchlipky a na horních stoličkách i dvě jamky vyplněné cementem. Díky tomu mohou tyto zuby působit jako ostré a odolné „drtiče“ a „rašple“. Horní stoličky jsou kromě složitějšího skládání sklovinných vchlipek širší a mají po třech kořenech (dolní jen po dvou), které u zadních zubů zasahují do čelistní dutiny. Někdy se úplně vepředu objeví i zakrnělá sedmá stolička, vlčí zub, která však nemá žádnou funkci a může naopak v hubě koně způsobovat diskomfort.

Zubní vzorec dospělého koně je tedy
3 (1) 3(4) 3
3 (1) 3(4) 3
což znamená (zleva), že v každé polovině horního oblouku (nad lomítkem) je po třech řezácích, někdy po jednom špičáku, po třech a někdy po čtyřech (vlčí zub) premolárech a po třech stoličkách, stejně tak je tomu v dolní čelisti (pod lomítkem). Hřebci proto mívají i se špičáky celkem 40 zubů, pokud se neobjeví vlčí zuby, klisny mívají 36 zubů, pokud jim nenarostou špičáky a/nebo vlčí zuby.
Příště si řekneme, jak je to s výměnou zubů a s jejich obrušováním, protože oba tyto fyziologické procesy jsou velmi důležité faktory zubních problémů u koní.

Pozn.: obr. 1: Stavba zubu. A – řezák koně na podélném řezu, B – řezák koně na příčném řezu blízko žvýkací plochy: 1 – cement, 2 – sklovina, 3 – zubovina, 4 – dřeňová dutina, 5 – čelist, 6 – jamka (do zuboviny se vchlípila sklovina i s cementem), 7 – hvězdička (po dostatečném obroušení žvýkací plochy se objeví zbytek výběžku dřeňové dutiny, který je už vyplněn novější – tmavší – zubovinou). Obr. 3: Průřez „starou“ trvalou dolní stoličkou, kde lze vidět hluboké sklovinné vchlipky pokryté cementem a dva kořeny. Stolička je již krátká, hodně obroušená, dřeňová dutina je poměrně malá a vystlána tmavší sekundární (novější) zubovinou. a – kořen, b – krček, další legenda viz obr. 1. (Převzato z König, Liebich: Anatomie domácích savců.)