S čím kdo zachází …

Představte si situaci: človíček dostane na talíř kaši a ptá se, co má použít za nástroj, aby se najedl. Servírka mu poradí lžíci. Človíček bere do ruky zednickou lžíci a zkouší futrovat kaši. Servírka mu doporučí jinou lžíci a po chvíli může človíčka vidět se lžící na boty … Poté se zeptá na internetovém fóru, co má dělat, dopídí se k čajové lžičce, ale začne kaši nabírat držátkem.

Nakonec človíček odhazuje všechny lžíce, které se mu dostanou do rukou, vezme přímo talíř, kaši vylíže a jde do světa hlásat novinku, kterou objevil – kaše se dá jíst i bez lžíce! Se lžící si leda ublížíte, nebo přijdete o polovinu kaše …
Připadá vám to jako nesmysl? Někteří jezdci na koních se takto chovají běžně. Pořídí si půltunové zvíře a hledají způsob, jakým by byli schopni s ním manipulovat. Některé věci, které drtivá většina uživatelů koní bere jako samozřejmost, jsou pro ně nepřijatelné - často z důvodu, že sami s nimi učinili špatnou zkušenost a zavrhli je, protože nevěděli, jak se používají. U koní však lidé mají obrovskou výhodu – koně jsou zvířata extrémně přizpůsobivá a vstřícná. Nezáleží jim ani za mák, zda jsou pomůcky standardní, bezpečné, pastelově barevné nebo značkové, ale berou je tak, jak se s nimi seznámí. Můžete tedy například koně naučit rozejít se na plesknutí po zádi a zastavit na zvuk zacinkání klíči od stájí. Pokud po koni nepotřebujete nic víc, než aby se rozešel a zastavil, můžete takto fungovat ke spokojenosti své i koňově, ke koňově smůle však pravděpodobně jen do té doby, než by změnil majitele.

Nejdůležitější pomůckou je člověk sám

Pomůcek k ovládání koně máme tedy nespočet. Jaké jsou ty nejběžnější? Nejdůležitější pomůckou je člověk sám. Lidské tělo, a lidská vůle. Vůle je základní předpoklad toho, aby byl člověk při manipulaci s koněm úspěšný – ať už jde o čištění kopyt, nakládání koně do přepravního vozíku, nebo třeba vyjíždění rohu jízdárny v pracovním klusu. Člověk, který si je jistý, že ví, co dělá, jak to má dělat a co má přitom dělat kůň (tedy jedná uvědoměle), má v každé situaci podstatně větší šanci skutečně uspět, než člověk, který myšlenkami bloumá bůhví kde, váhá, zda použít nějaký povel hned, až za chvíli nebo zda by nebylo lepší v tu chvíli začít dělat něco jiného, nebo mu vůbec nezáleží na tom, jestli kůň vlastně danou věc udělá, nebo ne. Nezapomínejme, že kůň je zvíře stádové, jemuž je stejně přirozené se podvolit vedení někoho, koho uzná za schopného vůdce, stejně jako v zájmu vlastního zachování přejmout vedení ve chvíli, kdy není nikoho, kdo by ho dokázal (podle koňských kritérií) vést. Pokud člověk nebude v roli dobrého vůdce přesvědčivý, ztrácí ochotu koně poddat se jeho vedení. Nejde zde o fyzickou sílu, ale spíš o vědomé prosazení svého názoru takovým způsobem, který bude pro koně akceptovatelný. K působení na koně je nejjednodušší využít vlastního těla. Postoj těla, samotné svalové uvolnění nebo napětí dává koni čitelné signály. Pokud se naučíme ovládat své tělo a své emoce, získáme klíč ke komunikaci s koněm. Pro koně je samozřejmostí číst gesta. Učí se je poznávat ve stádě od ostatních koní a není mu zatěžko naučit se rozeznávat lidská gesta, pokud se člověk sám stane pro koně čitelným. Být čitelným, znamená skutečně uvědoměle používat gesta, která mají význam, a přitom se nesnažit koně zaskočit, přechytračit nebo oklamat. Již od hříběcího věku je kůň veden ostatními koňmi za pomoci gest. Sklopené uši koně doprovází emoční výraz a význam, který může gradovat například v útok. Stejně se kůň naučí vnímat jemná gesta, která používá člověk, pokud následuje vždy stejná posloupnost úkonů. Tělo je také nejpříhodnější nástroj k signalizaci přímým kontaktem. Při jakékoliv manipulaci můžeme využít své citlivé prsty k zesilování nebo povolování tlaku na koně, při určování směru tlaku a jeho umístění na těle koně. Bude to zpravidla také ruka, v níž budeme mít případné další mechanické pomůcky k ovládání koně. Při jízdě na koni máme k dispozici vlastní hmotnost, můžeme působit tlakem na záda koně za pomoci vědomého stranového zatížení, pracovat s rovnováhou koně. Trup koně obepínají naše nohy, jimiž můžeme dávat koni rovněž celou škálu signálů. Je jen na nás, zda budeme ochotní investovat svůj čas a úsilí, abychom se naučili své tělo ovládat takovým způsobem, že bude naše působení koni zřejmé a nebude mu nikterak vadit – jinými slovy, zda se naučíme správně na koni jezdit.

Ohlávka

Pro působení na koně se za tisíciletí, která nás kůň provází, vyvinula celá řada pomůcek, které ovládání koně usnadňují. Nejběžnější pomůckou, která se většinou i prodává s koněm, je ohlávka. Tedy něco, co můžeme dát koni na hlavu, a vést jej za to, případně také koně s její pomocí uvázat. Ohlávek je však více druhů a pro některé lidi je schopnost naučit se rozlišovat jednotlivé druhy ohlávek a jejich užití stejně problematická, jako lžíce pro človíčka z úvodního odstavce.

Kritéria pro volbu ohlávky

Vezmeme-li jako hlavní funkci ohlávky možnost koně přivázat například při přepravě, budou hlavní kritéria pro volbu ohlávky tato: aby koni dobře padla, byla pevná, a přitom pro koně pohodlná k nošení. Jednotlivé části ohlávky budou tedy z pevného materiálu (nylon, kůže), a budou na koni ležet větší plochou, budou široké, aby lépe rozkládaly sílu případného tahu. Pro větší pohodlí koně mohou být polstrované v místech, kde na koně ohlávka nejvíc působí, tedy na týlu a na nose koně. Stejnou ohlávku můžeme použít i na vodění koně (obr. 1). Koně lze na této ohlávce nechat rozejít, zastavit, otočit, třeba i nechat couvnout, pokud by však kůň nerespektoval tlak měkkým polstrováním na nos, stal by se z jinak dobré ohlávky nástroj zcela nevhodný. Naprosto nepoužitelná by ale daná ohlávka byla, pokud bychom hledali nástroj, s nímž bychom chtěli koni něco zcela přesně za pomoci tlaku na nos nebo na týl vysvětlit. Proto opačný konec spektra ohlávek zaujímá provazová ohlávka (obr. 2). Tenké lanko s uzlíky působí s dostatečnou přesností i na jemná sdělení, je však snadné působit silou, která skrz tenký provaz bude koni na nose i týle velmi nepříjemná. V extrémním případě může koně odřít nebo mu dokonce narušit nervy na hlavě takovým způsobem, že způsobí koni smrt. (Například pokud je kůň za ohlávku pevně uvázaný, propadne panice a povolí dřív koňská tkáň, než ohlávka.) Je tedy tato ohlávka zavrženíhodná? Nikoliv, pokud se používá na to, co má, tedy na výcvik koně. Pokud se kůň seznámí s různými signály, které lze s pomocí ohlávky koni sdělovat, a akceptuje je, lze tuto ohlávku používat třeba i při běžném ježdění na koni, a to i v případě, kdy po koni požadujeme přesnost provedení různých manévrů a cviků.

Biče a bičíky

Obdobné je to s různými biči a bičíky. Někdy je žádoucí pružnost a schopnost lehkého chvění konce tušírky, jindy pevnost a neohebnost hole. S každou z těchto pomůcek se musí člověk naučit zacházet, pokud ji chce použít, a musí si před jejím použití ujasnit, k čemu má sloužit a jak zapadá do systému, který si pro jednání s koňmi každý člověk chtě nechtě vytváří. S každou z těchto pomůcek by měl koňák dokázat koně pohladit tak, aby to bylo koni příjemné.