Probudilo mne slunce. Jiří ještě spal, a já zjišťoval, že je něco špatně – po chvíli se ukázalo, že mám zalehlé ucho, do kterého mi nafoukal pouštní vítr. Lehli jsme si blbě, do místa, kde se mohl vítr pěkně rozběhnout a rozjet. Po pár minutách mi ucho odlehlo, ale týden po návratu z Egypta se rozbolelo a trápilo mne celý zlý týden.
Hilux, jak jsem viděl už rovnou ze spacáku, se zase vrátil a stál tam, kde měl stát – a chlapi měli své matrace rozložené pod jednou skupinou stromků u centrálního jezírka oázky. Sbalili jsme si bágly s tím, že tady na té pláni už spát nebudeme, a přesunuli se k nim. Pod stromem panovala nerušená idyla, protože v oázách nejsou komáři a ani tady v noci nic nežralo, takže pánové byli vyspinkaní do růžova a zjevně zklidnění i proto, že jsem si chyt svou zmiji a nebudu je následkem toho hystericky honit. U vařiče hořel ohýnek, dali jsme si čaj a pod stromem zkontrolovali, zda je pytlík s mým hadem ve stínu. Přímé slunce dokáže snadno plaza v pytlíku zahubit. Pak se zvedl Abdulhalim a kousek od tábora se začal modlit, a zase to vypadalo tak podivně. Právě on, který byl neustále samá politicky nekorektní sranda, najednou hovořil se svým Bohem a byl v tom úplně a autenticky ponořen. V tu chvíli jsem si uvědomil, že chybí Assad. „Kde je Assad?“
Abdulhalim se domodlil, vrátil se k ohýnku, a kupodivu anglicky vysvětlil, že chudák Assad musel za obchodem do Gízy, do firmy, a že se večer vrátí. Dost dobře jsem nechápal, proč se bude vracet – aby zde hulákal do mobilu? Na lovu nebyl, při vší úctě, nic platný. Ale přemýšlel jsem brzy, on se večer samozřejmě nevrátil a přijel nás vyzvednout až před návratem zpět. Nijak nám nechyběl a omezenější komunikační možnosti s Abdulhalimem se ukázaly být nepodstatnými.
Bylo už pozdě, možná devět, když jsme se konečně vydali na lov. Abdulhalim s Rijádem vyrazili kolem jezírka k několika uschlým stromům, které v jednom jeho cípu stály. „Vidíš? Nahoře je had!“ ukazoval Abdulhalim. Neviděl jsem nic, tak jsem se podíval teleobjektivem, a on jo. Na tom stromě na jeho suché špičce seděl světle hnědý had, který úspěšně splýval s kůrou. Byla to užovka Psamophis shockarii, had se zadními jedovými zuby, kterými neumí člověka kousnout - jsou příliš vzadu. Takže se s ním zachází jako s užovkou.
Rijád vyšplhal ke kmeni stromu, který vyrostl na hromadě písku vyházené při kopání jezírka – a začal kmenem třást. Chytat hady jejich setřásáním, to je metoda, kterou jsem fakt neznal! Stoupl jsem si do míst, kam se dal pád plaza očekávat, a koukal nahoru, kdy poletí. Začal se hýbat, jak cítil otřesy větve, nejistě se pokusil přemístit a pak spadl. Jak se dotkl země, ležel jsem na něm – skočil jsem do trávy střemhlav – a držel ho oběma rukama. Had se mi s chutí zakousl do ruky a já přemýšlel, jestli má ty jedové zuby opravdu tak daleko, jak se uvádí v odborné literatuře, nebo jestli do mě nějaký toxin přece jen dostane. Nedostal, zato já jeho dostal po pózování před Jirkovou kamerou do pytlíku. Tenhle druh jsem nechtěl, je neprodejný a na doma jsem o něj také neměl zájem, ale chlapi o tu užovku zájem měli, tak šla do pytle. Jak se ukázalo, na vedlejším suchém stromě – snad metr a půl vzdáleném – seděla další užovka, tak jsme ji setřásli stejně jako tu první a putovala do stejného pytle. Hadi stejného druhu si v jednom pytli většinou neublíží.
Pak jsme došli k čerpadlu, které z jezírka syceného artézskou studní čerpalo vodu do zavlažovacích kanálů. Mělo postavenou vlastní rákosovou boudičku, aby bylo ve stínu, a tekla z něj nafta. Vytvářela volně v písku a trávě oázy kaluž, do které zapadl Rijád a zapatlal si botu i nohavici. Něco jako ochrana přírody je tady fakt nebralo.
Po padesáti metrech začal řidič jódlovat zcela tyrolským stylem, ale ukázalo se, že to jen velmi vzrušeně arabsky poukazuje na skutečnost, že z dalšího, tentokrát živého stromu visí další užovka a v tlamě má mrtvého ptáka. To vysvětlilo, co psamophisky na těch stromech vlastně dělají – číhaly na ptáky! Setřásli jsem ji i s ptákem a já ji chytil do ruky rovnou v letu, začínal jsem se zacvičovat. Pak jsme pod stromem našli pavučinu velikosti rybářské sítě a v jejím středu seděl úměrně mohutný černožlutý pavouk. Vypadal jak modernistický obraz.
Chodili jsme celé dopoledne a byl to den užovek. Ze stromů a stromků jsme jich setřásli snad patnáct, a někdy před polednem se osmělil i Jiří, který dokonce ani v dětství neměl ani morče, a začal chytat také. Psamophisku sundal ze stromu, ta ho standardně kousla a Jiří stál, s tím hadem v ruce, ze které mu kapala krev, a seznamoval se s tím nepopsatelným pocitem úlovku. Po chvíli bylo jasné, že mezi nás teraristy přibyla další duše.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)