Spíš o rostlinách než o ptácích

Není to poprvé, kdy mně přepadly myšlenky o rostlinách, i když samozřejmě ve vztahu k ptákům. Ať se pohybuji venku jakkoliv, pěšky nebo autem, vždy mám oči na stopkách, abych zachytil nějaký ptačí pohyb. Bojím se, že mě takové pudové jednání jednou přijde draho. Je to nebezpečnější za volantem, proto jezdím pomalu, naštěstí jsem si ublížil jen několikrát pěšmo. Jen chvilinku jsem se zahleděl do koruny stromu nad hlavou, udělal jsem bezděky jeden krok navíc, chybný krok a ležel jsem na zemi.

Samozřejmě v těch nejhustších ostružinách. Dostat se zpátky na nohy z jejich objetí byla pěkná fuška a stejně jsem pak vypadal jako kdyby mě přepadlo sto koček nemocných vzteklinou.

Zatracený kytky!

Jenže bez kytek to nejde, i když třeba fandíme studenýmu bůčku, kmínovanýmu, solenýmu, nejlepší dietě, jak tvrdí pan Krtek, kterýmu právě táhne na 99 rok a ukazovali jej onehdá v televizi. Ten bůček právě vyroste na prasátku, který žere nějaký rostliny. To je ten koloběh života, potažmo potravní řetězec. U ptáků, našich chovanců, je tomu jakbysmet. I když třeba žerou semena, tak zase ne všechna. Pokud tedy držíme ptáky v kleci, jsme také povinni se o ně správně starat. To v první řadě znamená, že je krmíme semeny, která jsou oni ochotni žrát. A jsme zase u rostlin. Z takového prostého důvodu bychom měli to nejzákladnější o rostlinách znát i my. Já se tedy někdy snažím, většinou to však zase vzdávám, protože botanika je mnohem obsáhlejší než zoologie a také v této vědě panuje větší míra neshody. Já jsem již tuhle něco napsal o trávách, kterými můžeme vhodně dokrmovat naše zrnožravé ptáky. Když se snažím vyzvědět něco více, což je v současnosti příhodné díky internetu, tento článek na mě vyskočí. To mi signalizuje, že toto téma je vlastně pole neorané, vlastně se jenom papouškuje, aniž by se studovalo nějak více do hloubky. Nemám však na mysli takové ty pasáže, kde je uvedeno, kolik co obsahuje tuků, cukrů, bílkovin a podobných ingrediencí, to je na nic. Ptákům nevysvětlím co mají žrát, obzvlášť, když to nevysvětlím ani sám sobě. Jenže to má i mnohem širší souvislosti. Že se mění naše okolí, toho jsme si schopni všimnout jen opravdu v malé míře. Všimneme si jen opravdu velikých věcí. Tady se postavily obří skladové haly a zničily nám přírodu! Opravdu? Tady chtějí postavit golfové hřiště. Zničí nám přírodu! Opravdu? A byla na těch místech, kde se tohle stalo naše stará příroda, taková, jakou znali naši otcové? Většinou ani nebyla. Jen si to myslíme. A začíná to u kytek.
Nedaleko od mého domova leží jeden z nejznámějších pražských koutků té staré přírody, obora Hvězda. Je to tak nedaleko, že i chromajzl se tam za pěknýho počasí rád došourá. Staletý buky a duby, radost pohledět, nebe jako šmolka. Právě kvetou sasanky. Půjdu si udělat fotku toho bílého koberce. Povedlo se. Hned vedle je další velký koberec jakési kytky, kterou ovšem nějak neznám. Taky jsem si to vyfotil a hned doma začal hledat v knížkách, pak na internetu, pak telefonoval a nakonec mailoval. Dospěl jsem k názoru, že to musí být nějaký česnek.

Česneky

Mezi naše původní česneky se počítá asi šest druhů rostlin, z toho jeden druh nese rodové jméno pažitka. Setý, hadí, medvědí, ořešek, ale tenhle mezi nimi nebyl. Nakonec se ukázalo, že je to česnek podivný – Allium paradoxum. Rostlina je původem z Kavkazu, Iránu až Střední Asie a dosud se mezi naše druhy nepočítá. V pražských parcích je ovšem téměř všude. Zplaněla prý z kultury. Z jaký kultury? Asi si to někdo dal na zahrádku. Podivný je prý proto, že vykvete obvykle jen jeden květ, ostatní se přemění na pacibulky, což je nepohlavní rozmnožování, které vypadávají a způsobují kobercovité porosty. A myslíte si snad, že na ptáky to žádný vliv nemá? Má, nemá. V první řadě se v současnosti těší tahle kytka pobytu v ráji. Zatím nemá žádné škůdce, ti za ní dosud nedorazili. Pro svoje vlohy má schopnost vytvořit rozsáhlé monokultury, které vytlačí původní rostlinná společenstva, především lesní travní porosty. Zmizela různorodost. Na původních porostech byla spousta příležitostí k obživě i pro ptáky, tady není téměř nic. Je to jen pastva pro lidské oči. S tímhle nemůžete dělat nic, jenom se s tím smířit. Jinde bychom třeba mohli, ale stejně nemůžeme. Vzpomeňte si, kolik jste v posledních letech viděli polí, která ležela ladem. Dříve se takhle i hospodařilo, vždy po nějakém čase se pole nechalo ležet ladem, aby si odpočinulo. Jenže to fungovalo trochu jinak. Pole zarostlo původními rostlinami, jejich semeny se živili ptáci, na těch rostlinách byl hmyz, tím hmyzem se živili zase jiní ptáci. Dnes takové nezorané pole zaroste plevelem, jenže nyní jsou to samé k nám zavlečené rostliny, jejichž semena ptáci nežerou a na těch rostlinách není prakticky žádný hmyz. Tím pádem tam ptáci být ani nemohou. Dříve se takový úhor za příhodného počasí vypálil, aby se plevel příliš nešířil. To dneska udělat nemůžete. Prý by se zničila fůra užitečného hmyzu. Je to sice naprostá blbost, protože se vypalovalo koncem zimy, kdy je hmyz ještě ukrytý hluboko v zemi a očistný oheň mu nijak neublížil, nicméně se tento názor rozšířil natolik, že se stal zákonnou normou. Normou, která téměř zničila různorodost naší krajiny. Na současné mezi leží dobře metrová vrstva stařiny, kterou prorostou jen nejagresivnější druhy trav, případně hloh. Původní různorodá společenstva rostlin najdete jen málokde. Některá stanoviště těch nejvzácnějších rostlin, kterým chybí třeba pastva a právě jarní vypalování se dnes musí upravovat pomocí těžké techniky do méně příznivého stavu, na který jsou ovšem tyto rostliny adaptovány. To však vyžaduje nemalé peníze a je to jenom čirá záchrana na poslední chvíli. Nejsme dostatečně znalí a chytří, jsme však značně chytře manipulováni.

Rosička

Asi před dvěma léty jsem se čirou náhodou zúčastnil výletu na hrad Hasenburk. Vlakomilové z osvěžovny U černého vola vyrazili motoráčkem do Libochovic, odtud dál pěšky. Byl jsem zrovna slaměným vdovcem a jel autem na burzu v Kladně. Ta skončila brzy a tak co budu dělat? Pokračoval jsem autem do těch Libochovic a právě tam přijížděl ten vlak. Jel jsem dál do Klapého, na parkovišti ještě nebyl ani vyběrač poplatků, i zaparkoval jsem co nejpříhodněji tak, abych jej nepotřeboval ani při odjezdu. Ostatně byl tak zkrmenej, že se vylejzáním z budky neobtěžoval. Zpátky jsem všechny hrdinné pěšáky vezl opět na vlak do Libochovic. U nádraží jsme si dali pivo, já pochopitelně nealko, voni plnotučný. Venkoncem proto jezdí tím vlakem. A teď přijde to nejdůležitější. V kolejišti jsem si všimnul nějaký trávy. Neznal jsem ji, ale dělala na mne dojem, že je to zrovna taková tráva, jakou jsem viděl na fotce na internetu. A právě na takové si pochutnával astrild vlnkovaný, někde v Portugalsku, kam byli tito ptáci reintrodukováni neboli zavlečeni. To mě zajímalo. Tak jsem slezl z peronu a utrhnul si dva klásky a schoval k dokladům v kapsičce. Jeden jsem hned dal na zkoušku ptákům. Kluci, zkouška jedlosti! Sežrali to okamžitě, vysoká chutnost prokázána. Tak teď to určit. V takovém malém, dvoudílném atlásku, který jsem kdysi zakoupil, to nebylo. Tam pochopitelně všechno ani být nemůže. Tak když jsme slavnostně otevírali naší výstavu v botanické zahradě, zaútočil jsem na přítomné špičky botanické vědy. Pak se ukázalo, že to bude vyžadovat nějaké hlubší studium, blížily se Vánoce, čas neměl nikdo a když slyšeli můj hlas v telefonu, přepadávala je kopřivka. Pak se mi podařilo přesunout můj dotaz na vysokou školu zemědělskou a její příslušné experty. Jenom z klásku na fotce to nejde, musíte mít celou rostlinu, pokud možno živou. Ať si nemyslí, že tímhle to skončilo, já se do Libochovic zase podívám. Ale, prej by to měla být nějaká rosička.
Rosička. Co to je? Tak na internet. To jméno sice zní hodně hezky česky, více významů musíme však vyloučit. Zdrobnělina rosy, rozhledna Rosička nebo stejnojmenná obec nás nezajímají. Je to nějaká rostlina, kterou encyklopedie Wikipedia blíže charakterizuje jako trávu takto: Rod rosička – Digitaria, podčeleď – prosovité Panicoideae, čeleď lipnicovité – Poaceae a tak dále. Je tam fotka květenství rosičky, ale podle toho se to hodí sotva na seno. V textu však nějaké zmínky jsou. Rosička (Digitaria Haller) je rod jednoletých a vytrvalých druhů trav z čeledi Poaceae, z nichž některé se pěstují pro zrno. Většina zástupců, kterých je asi devadesát, roste v tropech. Ha, vzkřiknou zelení, globální oteplování. O tom to však není. Wikipedia uvádí tři druhy. Rosička krvavá (D. sanguinalis) – pěstuje se jako obilnina a pícnina, rosička útlá (D. exilis) – zejména v západní Africe se pěstuje jako obilovina a pícnina. A nepojmenovaná rosička (D. decumbens) – významná pícnina tropů Afriky. Slovník naučný uvádí, že u nás se vyskytují tři druhy. Mathioli užívá ještě název rosička pro rosnatku. Avšak Ottův slovník obchodní, vydaný asi před sto léty, zmiňuje se v heslu proso ještě o rosičce takto. Vedle prosa obecného pěstuje se místy u nás v Čechách příbuzná rosička (P. sanguinale L.), hlavně na Benecku, Přeloučsku, Čáslavsku, kde však se všechen její výnos pro domácnost spotřebuje. V jižní Evropě se pěstují i jiné ještě druhy r. panicum, hlavně p. italicum a nejnověji se zavádí i kultura p. jumentorum, odedávna pěstovaného ve Východní Indii.

Botanika současná vs. minulá

Je zřejmé, že dnešní botanika se dívá na řazení rostlin poněkud jinak než ta dřívější. Pojmenování semen chovateli ptáků pak odpovídá spíše dřívějším názorům. Vezměte si třeba tak zvané senegalské proso. Pojmenování tohoto semene bylo asi převzato z němčiny. Senegalhirse. Jenže v Mathioliho herbáři je rostlina vyobrazená na černobílé kresbě a vypadající přesně jako senegalské proso nazvána bérem. Pokud snad chcete něco zjistit na internetu, musíte se obrnit trpělivostí, přesto jsem nic zjistit nedokázal. Jsou to jen samé odkazy typu prodám, cena. Možná by se dalo spíše uvažovat, a v některých případech to najdeme i v tištěné podobě, že v dnešní době se díváme na tyto rostliny jako na béry. V každém případě se plodiny, které nazýváme čumízou a mohárem považují jako vyšlechtěné z druhu Panicum italicum. Přičemž čumíza má osiny, mohár nemá. Již Mathioli pak říká, že zrna béru, jehož jest hojnost v Itálii, a jenž i u nás v Čechách se nalézá, tak jsou podobna prosu, že se dá stěží jedno od druhého rozeznati. Rostlina však je jiná. Co tedy znal Mathioli ve své době, v době Petra Voka z Rožmberka, pod jménem bér je poněkud zahaleno v tajemství. Mám za to, že ještě v předminulém století se dnešní senegalské proso prodávalo spíše pod názvem proso kanárské.

Proč umět rozeznávat rostliny a semena

Dobře a přesně rozeznávat jednotlivé druhy rostlin a jejich semen je pro chovatele ptáků značně důležité. Ptáci si svoje oblíbená semena pečlivě vybírají, ale mají stejnou nectnost jako lidé. Nedbají na zdravou výživu. Všimněme si, že na náš trh dovážené krmné směsi pro drobné ptáky obsahují většinou jen semena žluté barvy. Je tam mícháno nejen proso senegalské, čumíza, mohár, ale i semena podobného typu, která však pojmenovat nedovedu. Ptáci je ochotně přijímají a prosperují. Někdy však dochází k nevysvětlitelným záhadám. Když se na burzách začalo objevovat vymlácené semeno senegalského prosa, bylo červené barvy a ptáci je přijímali přednostně. Byl jsem tenkrát v Holandsku, asi to bylo v Bredě a na parkovišti byl kamion semenářské firmy, ze kterého místním organizovaným chovatelům prodávali pytlované krmivo se slevou. Prostě akce! Nechceš si taky vzít? Já to vezmu na sebe. Bylo to žluté senegalské proso, červené nevedli. Cena lukrativní. No, jak se to vezme. Bylo to k ničemu. Chtěl jsem ptákům udělat ideální směs žlutého a červeného. Celých 25 kilo toho nejlepšího prosa jsem sice zkrmil, tedy nasypal ptákům do misek všemi možnými způsoby, suché, klíčené, míchané do písku i do zeminy, ale nikdy jsem nenašel jedinou slupku, a že jsem se díval i hodinářskou lupou. Za žádnou cenu to nevzali, i když mezi nimi byli i ptáci z Holandska a museli tohle znát. Asi ten českej šmejd byl nakonec lepší. V Holandsku vidím senegalské klasy prakticky jenom ve žluté barvě. U mne chtějí ptáci červené. Rozumíte tomu? V současnosti třeba chovám timorské zebřičky. Ptáci jednoznačně preferují červené senegalské proso a červený mohár, který je však oranžový, původem někde mezi Kolínem a Pardubicema. Taky si nevzpomínám, že bych v Holandsku viděl zelené nebo šedivé proso. Ptáci jej žerou, a to na třetím místě v pořadí oblíbenosti. Míchám si to sám, mám odměrku na kafe. Letos jsem zkoušel zvýšenou disciplinu a krmil až teprve za tři dny. Pak jsem se příliš posilnil a bolela mě hlava. Ty potvory hladověly dva dni, než je hlad donutil sežrat méně oblíbená semena. Když jsem se konečně soukal na půdu, byl jsem připraven na to, jak budu sbírat vyhublé mrtvolky. Avšak již za dveřmi jsem slyšel, že si zpívají. Asi to bylo takhle jen dobře. Dobře se také bavím, když si vzpomenu, jak jsem byl párkrát se zájezdem u známého holandského chovatele Postemy. Všichni se vždycky hnali podívat ptákům do misek, čím krmí? Vždycky měli jeho ptáci dočista vyžráno. O tom to je. Ale jak je donutit, aby krmili mladé. No, nejdřív musí sami něco sežrat. Jak astrildovití, tak i papoušci vyvrhují potravu mláďatům z volete. To znamená, že musí nejdřív sežrat něco, na co mají sami zvláště velkou chuť. Ráno se obvykle nažrat musí, mají prostě hlad. Potom jim musíte předhodit něco, co je naláká vždycky, kdykoliv to uvidí. Říká se třeba, že pudově nežerou něco co neznají. To je sice pravda, ale jen do jisté míry. Třeba kdykoliv jsem jim dal klásky planého béru zeleného Setaria viridis, bylo to jako kdybych vyhnal pátou třídu do cukrárny s úkolem nacpat se, co jen dokáží. A že to třeba ti ptáci viděli poprvé v životě. Bér sivý jim však nějak nejede. Ta tráva, kterou jsem našel v těch Libochovicích vypadala z tohoto pohledu velice nadějně. A taky vypadala, že klásky dobře drží semeno. To by mohlo být dokonce krmivo budoucnosti. Jenom na určitý čas, kdy ptáci krmí mláďata, která ještě neumí dost výrazně žadonit o potravu. Taková lahůdka, která je vždycky donutí, ačkoliv již nažráni k prasknutí, aby si ještě jednou zobli. O to jde.
Fousovo krmení pro výživu mláďat. Zaručeně spolehlivé. Však ono se to rozjede. Počítám, že tak ve svých stodvaceti budu konečně zazobanej.