Amadina Gouldové a její chov (18. část) Zoohygiena a veterinární prevence

Zoohygiena a prevence, tedy praktické naplňování těchto pojmů, jsou jedním ze základních kamenů úspěchů chovu všech druhů ptáků a u amadiny Gouldové to platí několikanásobně. Seriál o zoohygieně a prevenci však již na stránkách Fauny vyšel, a proto v podrobnostech odkazuji čtenáře na něj. Zde si uvedeme pouze základní fakta, se zaměřením na chov amadin Gouldové.

Zoohygiena

Tvoří komplex zásad a opatření uplatňujících se v chovu. Snahou je rozlišovat příznivé a nepříznivé činitele vnějšího prostředí a uplatnit opatření, vedoucí k optimalizaci podmínek vnějšího prostředí, ve vztahu k chovu amadin Gouldové. Činiteli vnějšího prostředí zde rozumíme mikroklima (ovzduší, prostředí chovu), krmení, napájení a chovné prostory.

Mikroklima

Každá součást mikroklima chovu (světlo, teplo, vlhkost apod.) má svoji hodnotu, která může nebo naopak nemusí vyhovovat požadavkům amadin Gouldové. Pokud hodnota vyhovuje nárokům ptáků, hovoříme o optimální hodnotě. Hodnoty sahající pod nebo nad rozsah optima jsou víceméně škodlivé. Do jaké míry se tento škodlivý účinek projeví, záleží na biologické odolnosti, přizpůsobivosti (adaptabilitě) a obranyschopnosti daného jedince. Nemůže-li atakovaný orgán zvířete odolat těmto nepříznivým vlivům mikroklima, dochází k onemocnění, v horším případě k úhynu.

Teplota

Teplota– hodnota tohoto ukazatele se v minulosti jak značně přeceňovala (nutnost chovu amadin Gouldové při optimální teplotě blízké 30 °C), tak v některých případech i podceňovala (pokusy o chov ve venkovních, nedostatečně tepelně izolovaných prostorech, i v chladné pozdně podzimní nebo předjarní periodě). Je tedy na místě pokusit se tento ukazatel „optimalizovat“. Předně si musíme uvědomit, že guldy pocházejí ze severní Austrálie, tedy z tropického prostředí. To je jeden základní ukazatel. Jejich biotopem jsou aridní (suché) stepi a polopouště. Zde nedochází k výrazné extrapolaci teplot z dlouhodobého hlediska, jak je známe z našich podmínek (léto, zima). A i teploty v noci se zde pohybují okolo 20 °C. Ptáci jsou teplokrevní živočichové, mající termoregulační systém, který dokáže do určité míry rozdíly teplot zvládnout, pokud je včas nastartován (nahřát – den) a pokud má dostatečnou zásobu energie. Podmínkou je tedy dostatečné zvýšení teploty na začátku aktivního stádia – den, i v jeho průběhu a dostatek energetických zdrojů – tedy potravy. A aby bylo dost potravy, je potřebný čas k jejímu sběru. Další podmínkou je tedy délka světelného dne, aby byla zajištěna dostatečná doba pro sběr potřebného množství potravy. Tak je získána zásoba, nutná pro přečkání teplotně méně příznivého období (noc). Pro chovatele je důležité, aby byl schopen uvedené teplotní podmínky do určité míry respektovat, protože i jeho chovanci se dokáží přizpůsobit pouze částečně. Jak by tedy měl chovatel „optimalizovat“ teplotu prostředí ve svém chovu? Měl by akceptovat nejzákladnější požadavky, tedy oddělit dvě období – biologického klidu, kdy může docházet k výraznějším rozdílům mezi teplotou ve dne a v noci, a biologické aktivity, kdy by tento rozdíl neměl být tak velký, především s přihlédnutím k nevzletným mláďatům. Jako základní lze brát teplotu asi 20 °C přes den. Ta může v nočním období klesnout na hodnotu okolo 15 °C, ale ráno znovu rychle stoupnout (zvláště v mimohnízdním období). Vhodnou hodnotou pro noční období je teplota okolo 15–16 °C. V hnízdním období by se měl chovatel přiblížit více hodnotám běžným v oblastech výskytu. Denní teplota 22 až 25 °C, noční teplota by v tomto období neměla klesnout pod 15 °C, s „optimálním minimem“ okolo 18 °C. Ne každý pár chovaný v zajetí ideálně plní své rodičovské povinnosti, a to i při zahřívání mláďat, a proto by se teplota měla udržet ve výše uvedených minimálních hodnotách. Ve volné přírodě dochází v tomto období ke ztrátám (dosti vysokým), které jsou nutné z hlediska selekčního tlaku. V chovech se ale jedná o ztráty zcela zbytečné. V úzké souvislosti s teplotou je vlhkost vzduchu, o které se zmíníme bezprostředně po teplotě. Tedy pouze obecně. V relaci hodnot těchto dvou vnějších činitelů platí přímá úměra. Čím vyšší je teplota, tím může být vyšší i vlhkost a naopak.

Vlhkost vzduchu

Vlhkost vzduchu– je druhým činitelem vnějšího prostředí, který poměrně výrazně ovlivňuje chov amadin Gouldové, i když se zdá, že ne tak dalece, jako u jiných druhů astrildů. Jak již bylo uvedeno, její hodnota by měla korespondovat v určité relaci s hodnotou teploty. Nízká teplota s vyšší relativní vlhkostí umožňují zvýšený výdej tepla z organismu a tím zvyšují jeho energetické ztráty. Naštěstí amadiny gouldové jsou druhem, který požaduje spíše sušší prostředí, což ocení hlavně „panelákoví“ chovatelé mívající problémy se zajištěním dostatečné vlhkosti prostředí. Nesmíme také zapomínat na vzájemný vztah vlhkosti s teplotou. Pro naše účely postačí vlhkost v mimohnízdním období asi 40 % r a v období biologické aktivity 45–60 % r. Vlhkost ovlivňuje i líhnivost, ale také prašnost a tím i šíření řady choroboplodných zárodků (spóry plísní), které se v suchém vzduchu šíří daleko lépe, než-li ve vlhčím prostředí. Vyšší vlhkost příznivě ovlivňuje i intenzitu zbarvení a má poměrně velký vliv i na kvalitu opeření. Při dlouhotrvajících nízkých hodnotách (pod 40 % r), mohou mít ptáci problémy při přepeřování a klesá i kvalita opeření. Dále při nízké vlhkosti dochází k vysoušení sliznic dýchacích cest a snižuje se protiinfekční odolnost organismu, především proti respiratorním chorobám (pod 35 % r).

Proudění vzduchu

Proudění vzduchu – zde je důležité, aby cirkulace vzduchu probíhala, ale nedocházelo přitom k průvanu. Rychlost proudění vzduchu by se měla pohybovat okolo 0,1 m/s (maximálně do 0,2 m/s). Jde ale o hodnoty platné z dlouhodobého pohledu. V krátkodobém pohledu (vyvětrání apod.) lze tyto hodnoty překročit.

Sluneční záření

Sluneční záření – je také důležitým činitelem prostředí chovu amadin Gouldové. Může být jednak přirozené (sluneční) a jednak umělé (biozářivky). V chovech jsou často využívány obě možnosti. Sluneční záření se, velmi zjednodušeně, skládá z viditelných a neviditelných paprsků. Je zde ale podstatný rozdíl, z pohledu člověka a ptáků, protože ti vidí v trochu jiném spektru, než-li lidé. Ptáci jsou schopni vidět i některé součásti lidem neviditelných paprsků ve spektru UV záření. Z celkového množství světelných paprsků tvoří 1 % ultrafialové (UV) paprsky, 39 % viditelné paprsky (z pohledu člověka) a 60 % infračervené paprsky. Ultrafialové záření (UV) má biologické účinky, které se liší podle vlnové délky paprsků. Nemá cenu zde rozebírat jednotlivé typy spektra UV záření. Podstatné je, pokud chce chovatel používat bio-zářivky, že jejich podíl tvrdšího UV záření by měl být do 5 %.

Intenzita světla

Intenzita světla – tento ukazatel působí v souběhu s předcházejícím. V chovech guld musí chovatel zvyšovat intenzitu světla umělým osvětlením. Především v zimním období by byl světelný den velmi krátký pro jejich potřeby (příjem potravy), a proto jej chovatelé prodlužují. Guldy, jako ptáci ze stepních biotopů, potřebují vyšší světelnou intenzitu, protože jsou na ni zvyklé. Jednoduchou pomůckou pro stanovení hodnot intenzity světla z přirozeného zdroje, je poměr plochy oken ku celkové ploše chovatelských prostor. Tento poměr by měl být asi 1:10, pokud chováme ptáky v bateriových boxových klecí (několik řad nad sebou), měl by být poměr asi 1:8. Pro umělé osvětlení je vhodná intenzita asi 15 W/m2, opět u výše uvedeného typu klecí, měla by být alespoň 20 W/m2.
Délka světelného dne tento činitel je v chovu amadin Gouldové důležitý. U guld hraje roli především jako doba potřebná k nasbírání dostatečného množství potravy. V tropických oblastech je délka světelného dne víceméně stabilní, okolo dvanácti hodin, (plus mínus jedna až dvě hodiny). Této skutečnosti řada chovatelů využívá a díky tomu šetří finanční prostředky za uspořenou energii. V době odchovů můžeme světelný den prodloužit na třináct hodin, v mimohnízdním období postačí i jedenáct hodin.

Prašnost

Prašnost – v každém chovu se bude vždy nacházet v ovzduší určité množství prachu. Jde o anorganické i organické částečky. Prach působí na chované ptáky přímo i nepřímo. Nepřímo tím, že snižuje vlhkost prostředí a hlavně pomáhá rozšiřovat různé mikroorganismy (spóry plísní, bakterie). Přímé působení prachu dráždí pokožku, může vyvolávat její záněty, způsobuje záněty očních spojivek a pomalu probíhající změny plic, eventuelně vzdušných vaků. Pokud pronikne prach do plicních vaků, možnost jeho likvidace je výrazně zhoršena, protože je zde pouze řídká síť vlásečnic. Tím je obtížnější přechod do krevního nebo mízního oběhu a následná likvidace fagocytózou. Snahou každého chovatele by mělo být udržení prašnosti v chovu na co možná nejnižší úrovni. K tomu mohou velmi účinně napomáhat např. vzduchové filtry.