Tento ptačí druh je zařazen do druhu Psephotus společně s papouškem zpěvavým, žlutoramenným východním a západním, rudobřichým a překrásným, který však již pravděpodobně vyhynul. Bývalý ředitel zoologické zahrady ve východní části Berlína prof. Heinrich Dathe zastával názor, že papoušek rudobřichý by měl s ohledem na tvar křídel a pět krajních ručních letek být zařazen do samostatného rodu Northiella, byl přesvědčen o tom, že rudobřichý je ve skutečnosti spojovacím článkem mezi rody Psephotus a Bardnardius.
Je možné říci, že areál rozšíření papouška mnohobarvého zabírá vnitrozemí jižní poloviny Austrálie. Na tomto území se nacházejí státy Západní Austrálie, Jižní Austrálie, Victoria, Nový Jižní Wales a Qeensland. Ve státech Victoria a Nový Jižní Wales žije tento paoušek v savanových lesích, křovinách a sukulentních stepích. Savanový les je zde dosti řídký s roztroušenými stromy, mezi nimiž převládají blahovičníky (Eucaliptus), akácie (Acacia) a stromy rodu Casuarina, Bauhinia a Callitris. V podrostu jsou křoviny, které vytvářejí několik vrstev a dosahují výšky v rozmezí jeden až devět metrů. Travinný a bylinný porost se na jednotlivých lokalitách velmi liší. Tento druh papoušků můžeme nejčastěji spatřit v křovinách typu mallee. Ty vytvářejí hustý porost několika druhů blahovičníků do výšky osmi metrů. Biotop je polosuchý se srážkami 200 až 560mm ročně. Dalšími křovinami, kde se tito papoušci pohybují, je forma akácií nazývaná mulga. V Austrálii je papoušek mnohobarvý znám pod názvem Mulga Parrakeet. Keře zde dosahují výšky až devíti metrů, často je skupina křovin pohromadě a mezi nimi jsou rozsáhlé porosty bylin.
Přestože zde uvedené biotopy obývá také nejbližší příbuzný papouška mnohobarvého, t.j. Papoušek zpěvavý, nežijí tyto dva druhy pohromadě. Společná hejna totiž nevytvářejí s papoušky zpěvavými, nýbrž s barnardy límcovými (Barnardius zonarius) U vodního zdroje jsou papoušci dosti opatrní, při přiblížení člověka ihned odlétnou. Stejně je tomu tehdy, když se nacházejí v křovinách mallee. Let je velmi rychlý, vlnitý, chvílemi nechávají roztažená křídla a plachtí, později je let třepotavý. Obvykle létají dosti nízko nad zemí. Po usednutí na větev pohybují ocasem a jen krátce se ozývají jemným štěbetavým hlasem, většinou se však chovají velmi tiše, jen když se jednotliví ptáci od sebe vzdálí, svolávají se kontaktním měkkým hvízdáním, rychle opakovaným po dobu tři až čtyř minut.
Přes den se tito papoušci ukrývají před horkem v hustém listí keřů a stromů a aktivní jsou opět až na večer. V tu dobu také nejčastěji sbírají potravu. Zalétají na akácie druhu Acacia aneura a z plodů vybírají semena. Pro různá semena i zelené krmivo slétají také na zem. Semena vyzobávají z plodů merlíků (Chenopodium), trnoplodníků (Bassia), bytelů (Kochia) a pumpav (Erodium). Při sběru potravy se oba partneři z páru vůči sobě chovají velmi tolerantně. Vždy však zahánějí jedince cizí, a to bez rozdílu pohlaví. V biotopu sukulentních rostlin se papoušci živí semeny lebedy (Atriplex) a rožce (Cerastium), občas vyhledávají také semena silenek (Silenaceae). Na zemi sbírají jemná zrnka písku, který je důležitý při trávení potravy. V buši ozobávají ohořelé pařezy stromů, které plní funkci dřevěného uhlí. Papoušci zalétají také do zahrad na farmách, kde ozobávají plody ovocných stromů. Občas žerou hmyz a jeho larvy. Ačkoliv se určite jedná o záslužnou činnost, sadaři vyčíslují škody na poškozených jablkách a mišpulích v tisících dolarů. Navštěvují také lány dozrávající pšenice a vinice, kde z hroznů vyzobávají bobule. Mnoho poznatků o jeho potravě nám poskytuje vyšetření volete. Byla zjištěna přítomnost mnoha semen rubínového solného keře (Enchylaena tomentosa), malá černá semínka Caryophyllaceae, semena rostliny parazitující na mulze (Loranthus murrayi), zbytky nezralých lusků Acacia tetragonophylla a jmelí. Nejteplejší část dne tráví stejně jako jiní papoušci ve stínu stromů, kde zcela splývají s okolím. Obvykle je můžeme pozorovat v sousedství nádrží, sezónních zátok a vnitrozemských řek. Většinou je vidíme v párech nebo rodinných skupinách u venkovských cest nebo ve stínu stromů. Ve větším množství je spatříme jedině u vodních zdrojů a železničních stanic, kde nacházejí roztroušené zrní. Ve vnitrozemí je najdeme jen v období po deštích, kdy se zvýší počet vodních zdrojů. Hrozí-li jim nebezpečí, odlétají na nejbližší strom, odkud se vracejí zpět. Pokud jsou několikrát vyrušeni, odlétají do vzdálených oblastí, kde hledají úkryt. Ptáci létají obvykle nízko nad zemí, před přistáním na zem pohybují ocasem. Na australském kontinentě je druhem hodně rozšířeným. Obývá sice rozsáhlé území, ale může i být i místně vzácný. Papoušek mnohobarvý je chráněn zákonem. U tohoto druhu papouška se projevuje zoologické Bergmanovo pravidlo. Čím více se ptáci vyskytují blíže k rovníku, tím jsou menší, čím dál od rovníku, tím jsou větší. Platí pro ně i Glogerovo pravidlo; jedinci z vlhčích ekosystémů jsou tmavší, v suchých stepních oblastech a oblastech aridních jsou světlejší. Na samém počátku 19. století bylo popsáno celkem pět subspecií. Teprve mnohem později došlo ke snížení počtu na tři subspecie. Protože se však nepodařilo přesně stanovit ohraničené území výskytu papouška mnohobarvého, ornitolog Joseph Forshaw neuznává žádné zeměpisné formy u tohoto druhu. Podle něho jsou rozdíly ve zbarvení a velikosti nepatrné. Platný vzorník (standard), vydaný v roce 1979, požaduje následující zbarvení.
Sameček má hlavu modrozelené barvy. Na čele je přerušena žlutým páskem, který se táhne od oka k oku. U šedého zobáku je načervenalý. Na týlu je tmavočervená skvrna. Vrchní část těla je modrozelená, záda jsou tmavozelená, kostřec světlezelený, ukončený červenohnědými vrchními ocasními krovkami. Krk má modrozelený a stejná barva pokračuje přes prsa a břicho. Na spodní části břicha je dvacetimilimetrový nepřesně ohraničený červený pás, přerušený žlutými skvrnami. Vrchní čtyři pera ocasu jsou nejprve zelená, potom tmavomodrá a ke konci černá. Ostatní pera jsou černomodrá a mají světle modré špičky. Spodní část ocasu je žlutozelené barvy. Letky jsou černohnědé, střední a velké křídelní krovky jsou zelené, malé křídelní krovky tvoří žlutý pás. Ruční letky a krovky jsou tmavomodré, stejně jako spodní okraj křídla. Opeřená stehna jsou červená.
Samička je celkově olivově zelená, bez červené barvy na spodní části břicha a bez žlutého pásku na čele a křídlech. Na křídlech má samička místo žlutých znaků samce znak červený. Hlava je celá hnědozelená, jen tváře jsou světleji zelené. Vrchní část těla mají hnědozelenou. Na krku a prsou je hnědozelená, břicho olivově zelené, mezi nohama a spodními krovkami ocasními světlejší. Letky mají černohnědé, ostatní olivově zelené s namodralým ohbím křídel a s tmavočervenými malými křídelními krovkami. Opeřená stehna jsou žlutozelená.
Hlas papouška mnohobarvého se liší od papouška zpěvavého. Je velmi hvízdavý, opakuje se třikrát až čtyřikrát v rychlém sledu za sebou. Jen zřídka se ozývá jemným štěbetavým hlasem jako při hledání potravy. Počátek hnízdění je plně závislý na klimatických podmínkách. Nástupem dešťů se zeleň v krajině oživí, rostliny rychle vykvétají a mají plody. V důsledku toho mají ptáci dostatek potravy a urychleně začínají hnízdit. Hnízdění zpravidla probíhá od července do prosince, nebo také v závislosti na přívalových deštích v jiném ročním období. Obvykle hnízdí dvakrát za sebou. Jakmile je nedostatek vody, rodiče opustí hnízdiště společně s výletky. Tok je podobný papouškům zpěvavým. V době toku někdy vytrhává samička samečkovi peří v záhlaví. Tato vlastnost je pro tento druh typická a sameček potom částečně přepeřuje v záhlaví. Na počátku hnízdní sezóny sameček vyhledává vhodnou dutinu pro hnízdo a láká do ní samičku. Sám ji však nenavštěvuje, pouze neustále poletuje v její blízkosti, dokud ji samička neobsadí. Nejčastěji jsou hnízdní dutiny v blahovičnících, a to v otvorech menší kmenů a v dutinách větví. Jedině v blízkosti vodních toků hnízdí i ve značných výškách. Východní populace mají dutiny ve výšce až čtyři metry, západní až sedm metrů. V hnízdní dutině se nachází jen ztrouchnivělý dřevitý materiál, který slouží jako polštář. Samička obden snáší široce oválná, slabě lesklá vejce s bílou skořápkou, jejichž průměrná velikost je 24×19 mm. Nejčastěji pevně zasedá na snůšku od druhého vejce, jejich počet se pohybuje v rozmezí čtyři až devět. Inkubační doba činí 19 až 21 dní a samička zahřívá sama. Sameček ji krmí v otvoru dutiny. Mladí papoušci otvírají skořápku vejce vaječným zubem, který jim přibližně za týden zmizí. Po vyklubání je mládě pokryto bílým chmýřím. Zpočátku jsou všechna mláďata krmena jen matkou, o několik dnů později jí pomáhá pečovat o potomstvo také samec. Mláďata otevírají oči desátý den a po uplynutí dvou týdnů se jim nalévají péřové pisky. Za čtyři týdny již mají mláďata úplné opeření a za dalších sedm dní vylétnou z rodného hnízda.
Již v hnízdě můžeme rozlišit pohlaví jednotlivých mláďat. Mladí ptáci se podobají samici, avšak někteří samečkové jsou již v hnízdě na krku a prsou intenzivně zelení, mají červená peříčka na břiše a žluté krovky křídelní. Samečci mají často po vylétnutí vypouklé a poněkud větší černé oči. Samičky mají prsa a krk tmavohnědý až olivový. U obou pohlaví nalezneme na spodní straně letek výrazný příčný světlý proužek. Výletci jsou ještě asi týden přikrmováni oběma rodiči, další asi tři až čtyři týdny potom ještě samečkem. Mláďata z prvního hnízda neopouštějí rodiče, ale zůstávají s nimi pohromadě i po celé období druhého hnízdění. Rodinné skupiny se rozplynou teprve na počátku příští hnízdní periody. Mladí ptáci začínají pelichat ve stáří deseti týdnů, úplné přepeření je ukončeno ve dvanácti až čtrnácti měsících.
První dovoz do Evropy se uskutečnil roku 1862 a ptáci byli chováni v zoologické zahradě v Londýně. Poprvé se z úspěšného odchovu zaradovali roku 1877 ve Francii, podruhé roku 1882 v Belgii a teprve potřetí v roce 1902 v Anglii. Jedinci získaní z odchytu jsou značně choulostiví, procento ztrát je vysoké, pokud se dostatečně neaklimatizují. Velmi nesnadno a pomalu si přivykají na chov v zajetí a na evropské podmínky. Zásadně se musí chránit delší dobu proti chladu a vlhkosti. Důležitým činitelem zdravotního stavu u importovaných ptáků je i plynulý přechod na změnu krmiva.
U papoušků mnohobarvých záleží více než u jiných druhů na vzájemné sympatii partnerů. Pokud nastane z jakýchkoliv důvodů roztržení již sestaveného páru, nově složená dvojice nemusí zahnízdit ani za dva roky. Osvědčilo se zakoupit alespoň dva páry a zcela nepříbuzné jedince vypustit před zahájením sezóny do voliéry. Tam se páry sestaví samy. Tento druh papoušků je značně agresivní, především v době hnízdění. V této době je nutné mít chovný pár umístěný samostatně ve voliéře. Úspěšné odchovy ve smíšených kolekcích se dosud podařily jen s drobnými exoty. Ve voliéře rozměrů 2×2×1 m žily amady nádherné spolu svorně i v době hnízdění s papoušky mnohobarvými, kteří respektovali prostor v okolí jejich budky. Krmíme je lesknicí, mohárem, nigrem, loupaným ovšem, pohankou, prosem v různých barvách, semencem, bílou a žíhanou slunečnicí. Přidáme ještě vyloupaná semena ze smrkové šišky a semena bodláku kardi. Semenec podáváme pouze v době páření. V chovných boxech a malých voliérách omezíme podávání slunečnice. Libovolné množství má za následek ztloustnutí a nechuť rozmnožovat se. Senegalské proso v klasech je vynikající krmivo. Nesmíme jim ho však nabízet ve velkých dávkách, protože jinak budou chtít přijímat jen toto krmivo. Většinu semen můžeme nechat naklíčit a podávat je s klíčkem dlouhým dva milimetry. Koncem léta je ještě k dispozici dozrávající obilí a klásky trav. Rovněž tak jsou vítanou změnou kukuřičné palice se zrny v mléčné zralosti, které žerou s požitkem. Samozřejmě nesmíme zapomenout také na vaječný žír, obohacený mrkví, piškotem, sušenými kopřivami, šestizrnnou kaší a hmyzím krmivem. Od časného jara až do podzimu mají mít k dispozici čerstvé zelené krmivo a ovoce ze zahrady. Smetánka lékařská je tím prvním, co roste na zahradě i na louce, přičemž květy a listy jsou pro ptáky stejně chutné. Od května zkrmujeme v neomezeném množství také žabinec, který stejně jako smetánku řádně omyjeme pod tekoucí vodou. Můžeme podávat i bodlák, hvězdnici, salát a špenát. Vítanou změnou na jídelníčku jsou jeřabiny v polozralém, zralém a sušeném stavu. Sušené je nejprve ponoříme do nádoby s teplou vodou, kde nabobtnají a změknou. Po celý rok můžeme podávat plátek hrušky, jablka a karotky. Do velké láhve od okurek naplněné vodou můžeme ponořit slabé větvičky ovocných stromů a proutky košíkářské vrby. Každý den podáváme jeden proutek, který papoušci začnou urychleně ozobávat. Nesmíme zapomenout na ptačí grit, sépiovou kost, jodovou kostku, starou vápennou omítku a nahrubo rozdrcené a převařené vaječné skořápky. Od zkušených a úspěšných chovatelů jsem dostal radu, jakým způsobem začít léčit průjem. Musí se však jednat o čerstvě se vyskytující případ. Tři dny po sobě následující ptáci dostanou jednu polévkovou lžíci máku. Ve většině případů průjem zmizí a ptáci se cítí dobře. Léčba je doprovázena ozařováním infralampou. Potom začnou dostávat jen suché proso. Pokud tento způsob léčby nepomůže, nezbývá nám nic jiného, než ptačí trus odnést do laboratoře. Na základě rozboru lékař určí další účinný způsob léčby.
Některé páry zahnízdí ve vnitřní voliéře již v lednu, únoru a březnu. Do venkovních voliér je vypouštíme brzy na jaře, tj. začátkem dubna a hnízdní budky zavěsíme až koncem dubna. Dodržujeme zásadu, aby nesousedili s ptáky stejného druhu nebo dalšími příslušníky rodu Psephotus. Na výběr hnízdních budek není tento druh nikterak náročný. Obvykle obsadí budky různých typů a velikostí, stejně jako papoušek zpěvavý. Zahnízdí v budce vyrobené z prkének o rozměrech 250×250×450 mm nebo 150×200×250 mm s vletovým otvorem o průměru 60 mm, častěji však 70 mm. Další možností jsou budky přírodní, duté kmeny, vysoké asi 250 až 400 mm, kterým dávají přednost. Kmenové budky mají vnitřní průměr v rozmezí 200 až 280 mm. Je dobré, když ve dnu budky je vybroušený důlek. Každá budka má mít odnímatelné víko. Potom můžeme lehce vyjmout mláďata z budky, okroužkovat je a provádět další kontroly. Pokud se rozhodneme použít budky z minulé sezóny, je nutné je nejprve připravit. Do dostatečně velké nádoby nalijeme vařící vodu a ponoříme do ní již používané budky na dobu 48 hodin. Tím se podaří usmrtit veškerý škodlivý hmyz a potom není nutné používat žádné chemické prostředky. Další výhodou této metody je ta skutečnost, že dřevěná budka nasákne vodu a tím získá přirozenou vlhkost. Od vletového prostoru směrem k podlaze má být v budce připraven žebřík. Může být vyroben z pletiva nebo ze dřeva. Když žebřík chybí, mohou rodiče při rychlém opouštění hnízda ostrými drápky poškodit vejce nebo mláďata. Bývá dobrým zvykem umístit na dno budky podklad hnízda vysoký asi 50 mm. Může to být i ztrouchnivělé dřevo, směs pilin a vlhké rašeliny. Německý chovatel Gunter Pohsner z Erfurtu použil jako podklad hnízda drn trávníku obrácený kořínky vzhůru. Teprve na něj nasypal směs pilin a rašeliny a tím dosáhl dostatečné vlhkosti v budce. Embrya ve vejcích se zdárně vyvíjela. Po prvním úspěšném hnízdění je však nutné drn trávy odstranit, protože v parném létě by při druhém hnízdění nastal v drnu škodlivý hnilobný proces. Někdy se stává, že ptáci vyházejí směs pilin a rašeliny z budky. Aby se vejce nerozkutálela, osvědčil se již zmiňovaný důlek ve dně. Je známo, že páry se krmí i několik měsíců. Znenadání přestanou mít zájem o hnízdění a vůbec nezahnízdí. Zájem o hnízdění poznáme podle toho, že samice navštěvuje hnízdní budku a zůstává v ní delší dobu. V této době již můžeme pozorovat pojímání. Ptáci jsou v tomto období velmi vzrušení, což projevují hlasitým pískáním a švitořením samečka. Rovněž tak si všimneme vlnitého způsobu letu. Chovatel Gunter Pohsner se svěřil s tím, že samice seděla po celé dny před vletovým otvorem hnízdní budky a bála se do ní vlézt. Příčinou byla myš domácí, která si do budky nanosila kousky papíru a vytvořila si hnízdo. Po vyčištění byla budka znovu zavěšena na stejné místo. Zatím co papoušci mnohobarví rozpelichali, myš se v budce znovu zabydlela. Teprve ke konci chovné sezóny dostal chovatel dobrý nápad. Nejen vnější stěny budky, ale také její blízké okolí pokryl lehce naolejovanou fólií PVC. Budku znovu vyčistil a myš domácí se již nemohla vyšplhat do hnízda. Papoušci konečně zahnízdili. Může se stát, že samice první snesené vejce zahrabe do vrstvy pilin. Takové vejce bývá zpravidla neoplozené. Oplozenost vejce dokazují již pátý den červené vlásečnice, přibližně za týden se zbarví tmavě. Neoplozené vejce zůstává světlé.
Neúspěch chovu spadá do období neustáleného počasí v květnu. Pro samici existuje nebezpečí, že vlivem chladu nebude moci snést vejce. Pokud jí včas neposkytneme nutnou pomoc, může uhynout a celá sezóna je ztracená. Normální průběh hnízdění můžeme očekávat tehdy, pokud máme k dispozici vyhřívaný prostor asi na patnáct stupňů. Jestliže odchovna není vytápěna, v chladných nocích samice obvykle opouští snůšku a vejce se zachladí. Vylíhlá mláďata dobře nezahřívá a ta se snadno prostudí a hynou. Důležitou roli zde hraje také velikost a tvar hnízdní budky. V příliš vysoké budce může pokles teploty ve voliéře způsobit i smrt mláďat. Samice totiž zahřívá mláďata pouze jeden týden a při chladných nocích jsou ve druhém týdnu života ohrožena. Znám chovatele, který tyto papoušky otužuje. Ve zděném domku jim netopí, a teprve při venkovní teplotě mínus patnáct stupňů Celsia jim rozsvítí infrazářič o výkonu 250 W. Papoušci celoročně létají ve voliéře umístěné na zahradě, která je od návětrné strany celá zasklená. Propojení mezi odchovnou a voliérou zajišťují otvory o průměru 60mm, které zabraňují nežádoucímu průvanu. Ptáci si na tuto změnu rychle zvyknou, ačkoliv po většinu roku mají k dispozici obvyklé větší vletové a výletové klapky. Od večera do rána jsou tyto otvory uzavřeny. Koupání jim je umožněno v odchovně při teplotě asi pět stupňů. Je dokázáno, že pták s podlomeným zdravím se v zimě nekoupe.
Je zajímavé pozorovat tokajícího samečka. Sedí na větvi, krk má natažený a hlavou pohybuje ve vertikálním směru. Zvedá křídla a roztaženým ocasem pohybuje do stran. Současně uslyšíme švitořivý hlasový projev. Následně začne samec krmit samičku. Poté ji asi tři minuty honí ve voliéře. Je nutné umístit bidélka tak, aby při pronásledování do nich samička nenarazila a vážně se nezranila. Pojímání bylo zaznamenáno dvakrát denně, a to ráno v 6.00 po samočinném rozsvícení světla, potom večer asi v 19.30 hodin. Snůška vajec následovala až téměř za tři týdny. Samička při kontrole hnízda budku neopouští a na vejcích sedí pevně. V tomto období ji samec starostlivě krmí. Po vylíhnutí mláďat samička opouští budky dvakrát denně jen na krátkou dobu, aby se vyprázdnila, napila a sezobla několik zrníček lesknice. Ve věku dvanácti dnů se mláďata okroužkují uzavřeným kroužkem s vnitřním průměrem 4,5 mm. Před vylétnutím mláďat z budky omezíme podávání vaječného krmiva na minimum. Většinou jim předkládáme jen suchá semena, aby přechod na samostatné krmení byl plynulý. Výletci končí svůj první let buď na pletivu voliéry nebo na podlaze. Po klouzavém letu často sedí několik hodin na zemi. Abychom zabránili podchlazení výletků, můžeme vytvořit v odchovně koberec s vrstvou pilin vysokou asi 50 mm (příčné lišty zabraňují roztrušování pilin po voliéře). Po prvním úspěšném hnízdění vyčistíme hnízdní budku a doplníme ji novým hnízdním materiálem. Jakmile chovný pár přikročí k druhému hnízdění, výletky z prvního hnízda můžeme ponechat s rodiči ve voliéře tak dlouho, než opouštějí budku jejich mladší sourozenci. V té době je musíme z voliéry odstranit, neboť dospělý samec i mladí samci z prvního hnízda obvykle pronásledují mladší sourozence. Jsou známé i případy uklování. Právě vylétlá mláďata jsou v protikladu k mladým papouškům zpěvavým klidná a rychle se stanou důvěřivá. Je znám případ, kdy se českému chovateli podařilo odchovat sedm mláďat v jednom hnízdě od jednoho páru. Všechna mláďata byla naprosto zdravá, robustní a velikostí dokonce předčila rodiče. Pro tento druh je typické nepravidelné hnízdění a je nutné s tím počítat. V době hnízdění je nejdůležitějším faktorem vzájemná sympatie obou partnerů. Pokud chovný pár přemístíme do jiného chovatelského zařízení, zpravidla zahnízdí až příštím rokem. Jestliže od sebe oddělíme jedince páru tak, aby na sebe neviděli, po celou řadu dnů uslyšíme jejich hlasité kontaktní volání. Již se stalo, že ptáci přestali i přijímat potravu a raději uhynuli steskem. V zajetí hnízdí ještě v deseti letech. Při správném chovu a krmení se dožívají třinácti až čtrnácti let.