Irský teriér

I když se někdy uvádí, že jeho historie sahá do 18. stol. či ještě dál, tak jako „plemeno“ nebo spíše pes s velmi pomalu uceleným vzhledem, se začal formovat až v 19. století. První zmínka o irském teriérovi, s poměrně podrobným popisem uvádějícím kromě dnes známé barvy červené, také zbarvení srsti šedé, žluté a žíhané, pochází z roku 1879, kdy ji uvedl na svět J. H. Walch. V roce 1897 byl popis irského teriéra aktualizován a jeho jádro zůstalo v dnešním standardu nezměněno.

Kde se vzal?

V sedmdesátých létech 19. století existoval v úplně jiné velikosti, než v jaké ho známe dnes. Dělil se do dvou váhových kategorií a nebyli výjimkou psi vážící méně než 3,5 kg. Ovšem v devadesátých létech 19. století již většina jedinců dosahovala 10,5 kg a dolů s touto průměrnou váhou již nešel. I když všichni teriéři z Irska jsou si velmi blízcí, dalo by se bez nadsázky říci, že již v druhé polovině 19. století byl chován „čistokrevně“ a je prvním teriérským plemenem Irska, kterému se dostalo uznání a cejch „plemeno“. Již od roku 1880 bylo červené zbarvení srsti (v různých odstínech) pro irského teriéra typické a od začátku 20. století bylo jiné zbarvení v chovu nepřípustné.
První klub irského teriéra byl založen v Dublinu 31. března 1879. V roce 1899 vznikl standard a tedy i velmi podrobný popis plemene. Asi nejvíce se v počátcích na chov zaměřilo v Irsku hrabství Wicklov, Cork a Balymenna. Pro svou loveckou náruživost si rychle získával spoustu příznivců. Byl výborným lovcem nejen potkanů, lišek a divokých králíků, ale také jezevců a dokonce vynikal při pronásledování vyder. Na výstavě se poprvé objevil v sedmdesátých létech 19. století. V tu dobu se mu ještě kupírovaly uši, byli v různém zbarvení a typu srsti a dokonce i ve zmiňované velmi rozdílné váhové kategorii. Jednu výstavu dokonce vyhrál bíle zbarvený irský teriér, který údajně pocházel z bílé linie irských teriérů. Již za krátkou dobu potom, co bylo toto plemeno představeno na výstavách, se začalo hovořit o zákazu kupírování uší. Nakonec bylo usneseno a vydáno nařízení klubu, že psi s kupírovanýma ušima narozeni po roku 1889, nesmí být na výstavách hodnoceni. Jistě po právu je považován za zakladatele moderního chovu irského teriéra šampión jménem Killiney Boy. Asi největším přínosem bylo jeho spojení s fenou Erin, jejichž potomci byli velmi úspěšní. Erin byla v majetku Williama Grahama z Belfastu, který byl velmi významným zastáncem a znalcem plemene i kynologie celkově. Za 1. světové války se objevoval irský teriér dokonce v zákopech, kde svědomitě plnil funkci poslíčka. V jednu dobu stál na druhém místě coby nejpopulárnější plemeno Velké Británie. Bezesporu si toto uznání zasloužil.

Krásná povaha s malým černým puntíkem

Irský teriér je poměrně snadno ovladatelný a ne příliš těžký na výchovu a výcvik. I jako plemeno „lovecké“ bez problémů najde uplatnění jako společník v rodině „nemyslivců“. Výčet jeho kladných vlastností rozhodně přeční malá negativa. Je velmi učenlivý, rád pracuje a spolupracuje. Naproti tomu je třeba myslet na velmi důslednou výchovu a zaměřit se na vhodné chování ke psům a dalším zvířatům. Přeci jen je v jádru lovcem a svou ostrost a neohroženost umí bez váhání dát najevo. To, že se o něm mluví jako o psu ostrém, však ještě neznamená, že je zlý nebo agresivní k lidem. Naopak. K cizím je zpravidla nedůvěřivý, odtažitý anebo nevšímavý, ale k rodině a blízkým známým je velmi přítulný, kamarádský, citlivý, milý a vynikající společník dětí. S dětmi dokáže řádit i celé hodiny a je jim velkým přítelem. Je to oddaný a věrný přítel, vhodný do sportovní a aktivní rodiny. Je inteligentní a zároveň přizpůsobivý. Potřebuje dostatek pohybu. Pokud je mu toto dopřáno, doma je pohodový, bezproblémový, klidný pes.
Někteří psi nevycházejí s jinými jedinci stejného druhu zrovna dobře, což může být pozůstatek z dob dávno minulých, kdy byl nějaký čas používán v Irsku i na psí zápasy.
Celkově je velice odvážný a dokáže doslova bojovat na život a na smrt. Při boji se škodnou (v myslivosti) se chová tiše, nelítostně a nekompromisně. Povídají se o něm historky, kdy se nezdráhal postavit i lvu, když doprovázel svého majitele po Africe. Jak jde o boj se zvěří (škodnou) nebere ohledy na nic a na nikoho. Nezalekne se ničeho a jde si tvrdě za svým. Od počátku šlechtění byl okolím přijímán coby velmi ostrý pes, vrhající se na škodnou stejně, jako na jakéhokoliv jiného tzv. odpůrce. Říkalo se o něm, že: „nebojí se ani čerta“. Jeho přezdívka zní „rudý ďábel“ nebo také „ostrý ďábel“. Jistě ne náhodou. I když má výborné vlastnosti, hodící se pro většinu lidí a bez ohledu na loveckou využitelnost tohoto psa, není příliš znám a popularita se mu vyhýbá. Jistě by si zasloužil, aby mu byla věnována větší pozornost a mohl se tak stát dobrým psem do rodiny. Někdy rád hrabe, což je spojitost s jeho loveckou vášní k hlodavcům. Chcete-li si udržet krásný trávník, je zapotřebí již od štěněčího věku dávat najevo, že toto chování na zahradě není vítáno. Může žít i s různými domácími nebo hospodářskými zvířaty, ale je nutné psa na jejich přítomnost intenzivně zvykat také od prvního dne, co ho přivezete domů. Většinou jsou dobrými aportéry, proto hry s míčkem je snadné využít pro vybití takového temperamentu, jaký irský teriér bezesporu má.

Kde všude najde uplatnění

V myslivosti je používán jako slídič, honič, dohledávač i přinašeč zvěře. Je oblíbený zejména v horských honitbách a využíván je především na lišky a černou zvěř. Pro svou srdnatost, všestrannost, ochotu, odolnost a razanci má v myslivosti poměrně široké uplatnění, avšak dnes už se moc lovecky nevyužívá. Hodí se snad na všechny typy psích sportů, a to jak na agility, flyball, výcvik poslušnosti, záchranářský výcvik a samozřejmě zmiňovaný lovecký výcvik. Dokonce byl v 19. a zkraje 20. století zemědělci využíván jako pes pastevecký. Využitelnost tohoto plemene snad nezná mezí.
Rád běhá, je velmi vytrvalý a rychlý, je tedy ideálním partnerem do caniscrosu nebo coby průvodce ke kolu. V práci nebo při čemkoliv, pro co se nadchne, je doslova nezmar. Je otužilý a většina jedinců ráda plave.
V jakémkoliv sportu s ním uspěje člověk, který má se psy zkušenosti nebo který brzy pochopí povahu irského teriéra, bude důsledný a nebude při výchově dělat chyby. Proto by se dalo říci, že je vhodnější spíše do zkušených rukou. Ovšem pokud z něj chce člověk pouze kamaráda, ve výchově nebude chybět důslednost a zaměří se při výchově na skutečnosti, jaké se o irčanovi už ví, nebude žádný větší problém s jeho výchovou.
Většinou je výborným hlídačem a odvaha mu rozhodně nechybí. Do všeho jde s horkou hlavou a nepřipouští si nebezpečí.

Několik drobností na závěr

I dnes, po více než 100 letech chovu, se může ve vrhu vyskytnout jedinec ve zbarvení „černý s tříslovou“ (black and tan). Samozřejmě nemůže být použit v chovu, ale je jakousi raritou, která může chovatele snadno zaskočit. K chovu není třeba absolvovat s irským teriérem pracovní zkoušku, což vítají zejména majitelé nelovecky vedených jedinců. Dožívá se zpravidla minimálně čtrnácti roků. Rozšířený u nás rozhodně moc není, ale dalo by se říci, že jeho počty jsou stejné jako před deseti, dvaceti či třiceti lety.
Srst se upravuje trimování asi dvakrát ročně. Jinak nepotřebuje žádnou výraznější údržbu. Na výstavy sice musí být péče o srst výraznější, ale v běžném životě srst nebývá žádným větším problémem.

Standard č. 139: Irský teriér

Země původu: Irsko
Celkový vzhled: pes musí působit aktivním, živým, pružným a houževnatým dojmem. Musí mít dostatek substance, zároveň však nesmí být nemotorný, neboť jeho podstatu tvoří rychlost, vytrvalost a síla. Irský teriér nesmí být „tupý“ ani „těžký“, nýbrž by měl být stavěn na „liniích rychlosti“, představujících elegantní „sportovní typ“.
Hlava: dlouhá, bez vrásek.
Lebka: plochá a mezi ušima dosti úzká; směrem k očím se mírně zužuje.
Stop: z jiného pohledu než z profilu sotva viditelný.
Nos: musí být černý.
Pysky: měly by být dobře přilehlé a na vnější straně téměř černé.
Čelisti: musí být silné a osvalené, jejich délka musí umožňovat dobré uchopení.
Zuby: měly by být silné, rovné, bez zánětů; horní zuby mírně překrývají spodní zuby.
Líce: nepříliš plné. Pod očima by se měly mírně „ztrácet“, aby neměly vzhled chrta.
Oči: měly by být tmavé, malé, nevystouplé a plné života, s ohnivým a inteligentním výrazem. Žluté nebo světlé oko je nanejvýš nežádoucí.
Uši: malé, ve tvaru písmene V, přiměřeně silné (tlusté), správně nasazené na hlavě a překlopené dopředu těsně k lícím. Horní linie ohybu ucha by měla být zřetelně nad úrovní hlavy. Ucho visící po straně hlavy, jako např. u ohaře, není pro irského teriéra charakteristické. Polovztyčené ucho je ještě méně žádoucí. Srst na uších by měla být krátká a tmavší, než je barva srsti na těle.
Krk: měl by být dosti dlouhý a postupně se rozšiřující k ramenům, správně nesený, kůže bez laloku. Po obou stranách krku bývá mírné zvlnění, které dosahuje téměř k základně ucha.
Tělo: mělo by být symetrické, ani příliš dlouhé, ani příliš krátké.
Hřbet: měl by být silný a rovný, bez známek ochablosti (povolení) za rameny.
Bedra: svalnatá a velmi mírně klenutá. Fena může být v bedrech mírně delší než pes.
Hrudník: hluboký a osvalený, ne však plný či široký. Žebra dosti pružná, spíše hluboká než oblá, náležitě uložená vzad.
Ocas: měl by být nasazen dosti vysoko, nesen čile, avšak ne nad hřbetem nebo přetočený. Měl by být patřičně silný a plný a dosti dlouhý – odpovídající je kupírování na 3/4 délky. Ocas je hustě porostlý hrubou srstí, která není roztřepená, ani přerostlá (bez vlajky).
Končetiny: oba páry končetin by se měly pohybovat přímo dopředu.
Hrudní končetiny: nohy přiměřeně dlouhé, dobře vybíhající z ramen, dokonale rovné, s řádně vyvinutými kostmi a svaly.
Ramena: musí být jemná, dlouhá a šikmo uložená do zad.
Lokty: pohybují se volně po stranách.
Nadprstí: krátká a rovná, téměř neznatelná.
Pánevní končetiny: měly by být silné a svalnaté.
Stehna: mocná.
Kolenní klouby: středně zaúhlené, nevytočené.
Hlezna: nízko u země.
Tlapky: měly by být silné, středně okrouhlé a přiměřeně malé; prsty klenuté, nevytočené, ani vtočené. Nejvíce žádoucí jsou černé drápy. Polštářky silné, nerozpraskané, bez rohovitých výrůstků.
Chůze a pohyb: Hrudní i pánevní končetiny jsou vedeny přímo vpřed a souměrně, lokty se pohybují souběžně s osou těla, po stranách volně; kolenní klouby nejsou vytočené, ani vtočené.
Osrstění
Srst: měla by být hustá a drátovitá, jakoby rozlámaná, avšak přiléhající. Jednotlivé chlupy rostou tak hustě a blízko u sebe, že když je rozhrneme prsty, není vidět kůže. Srst není měkká, ani hedvábná, a není tak dlouhá, aby zakrývala obrys těla, zejména u pánevních končetin. Srst není zvlněná, ani kudrnatá. Srst na obličejové části je stejná jako na těle, ale krátká (zhruba 6–7 mm), téměř hladká a rovná. Nepatrný vous tvoří jedinou dlouhou srst (dlouhou pouze ve srovnání se zbývající srstí), která je přípustná a také charakteristická. „Kozí bradka“ naznačuje, že osrstěním prostupuje hedvábná a celkově špatná srst.
Nohy jsou bez praporců a jsou stejně jako hlava porostlé srstí, jež je kvalitou stejná jako na ostatním těle, avšak není tak dlouhá.
Barva: Měla by být jednotná, nejvíce preferovaná je jasně červená, červeno–pšeničná nebo žlutočervená. Na hrudi a tlapkách se někdy objevuje bílá – na tlapkách je však více nežádoucí než na hrudi, neboť u jednobarevných plemen se často objevuje malé množství bílého zbarvení.
Velikost a hmotnost
Kohoutková výška: přibližně 45 cm.
Hmotnost: psi 12,25 kg, feny 11,4 kg.
Bez ohledu na výše uvedenou požadovanou hmotnost se především jedná o celkový vzhled a jestliže je pes přerostlý nebo nedorostlý, je to v kruhu snadno patrné, ať již je jeho hmotnost jakákoli. Skutečná hmotnost se tudíž bez ohledu na ostatní zřetele nesmí stát utkvělou myšlenkou, neboť pak by se do popředí mohl dostat typově špatný pes. Například poměrně malý, těžce stavěný a nemotorný pes – který nepředstavuje to, co je žádoucí – může snadno mít standardní nebo vyšší hmotnost, zatímco jiný pes, který je dlouhonohý, nemá nezbytnou substanci a jeho linie připomínají vipeta – to znamená, že také není tím, co je žádoucí – může mít přesnou nebo nižší hmotnost. To potvrzuje fakt, že i když je nutno mít standardní hmotnost neustále na paměti, nepředstavuje tato hmotnost při posuzování „poslední slovo“. Nejdůležitější je vybrat pokud možno jedince se všeobecně uznávanou velikostí, kteří mají ostatní nezbytné charakteristické rysy.
Vady: každou odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu a míra závažnosti, s jakou by se mělo na tuto vadu pohlížet, by měla být přímo úměrná stupni odchylky.
Vylučující vady
Nos: jiná barva než černá.
Čelisti: zjevný předkus nebo podkus.
Barva: každá jiná barva než červená, žlutočervená nebo červeno-pšeničná. Malý bílý znak na hrudi je přípustný stejně jako u ostatních jednobarevných plemen.
Tlapky: rohovité výrůstky nebo praskliny na polštářkách.
Poznámka: psi by měli vykazovat dvě zřetelně normální varlata, plně sestouplá v šourku.