Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (13.)

„Jedeme zkratkou, pánové. Je to sice dál, ale za to horší cesta“ říká ve filmu Sněženky a machři – Václav Kopta. Úkolem této kapitolky rozhodně nemá být předpis nač máte při dog–trekkingu myslet. Byla by to snaha nejen pošetilá, ale snad i militantní a usurpátorská. Již jsme však naznačili, že při překonávání extrémně dalekých vzdáleností, se prakticky nelze vyhnout krizím. Ty je třeba překonat nejen fyzicky, ale především i psychicky. Je snadné vychutnávat si krajinu za krásného počasí, když přetékáme silami a odhodláním.

Když však rozbolí svaly a citlivá chodidla registrují každičký kamínek, bolavá ramena od popruhů těžkého batohu cítíte na každém kroku a k tomu se přidá déšť a ledový vítr – je třeba zalovit v „kapsičce s morálkou“ (která je opakem Pandořiny skříňky) a vytáhnout patřičný lék. Určitě nebude bez zajímavosti nahlédnout přes rameno do „receptáře“ zkušených …

Negativní motivace

Že vyčerpanému, hladovému a žíznícímu dogtrekaři patrně nepomůže snění o postýlce s nebesy a s nadýchanými duchýnkami, o vábně vonící pečeni na talíři a o vrchovatém džbánku s čerstvě natočeným pivkem – je nasnadě. Že však někomu může pomoci vysloveně negativní opak – tak docela jasné není … Lidská psychika je však potvůrka nevyzpytatelná.
„Když jsem na dně, vzpomínám na nepříjemné události, které mě v životě potkaly“, svěřil se mi světově proslulý ultramaratonec Tomáš Rusek. „Probírám v paměti situace, kdy mě někdo urazil, podvedl nebo pomluvil. Postupně ve mně roste vztek, nabudí mě a dodá kuráž, takže zapomenu na vyčerpání a na bolest. Když jsem běžel nonstop šestidenní v Austrálii, probral jsem takřka všechno ze své minulosti a skončil někde v dětství. Negativní motivace mi vždycky pomohla, když mi bylo nejhůř.“
„Když si myslím, že už dál prostě nemohu“, vyprávěl mi jeden závodník ze Slovenska, „přivolám vzpomínky na autobusové nádraží v Martině: tam mě totiž okradli. Někdo mi ukradl tašku s dárky pro rodinu. Ta událost mě vždycky znovu a znovu naštve. Stačí jen krůček – představuji si, že ten parchant je někde v lese přede mnou a že musím přidat, abych ho dostal. Zkousnu zuby, pobídnu psa a zrychlím. Vím, že je to hloupost, ale funguje to.“
„Když mě už bolí celý člověk a já bych nejraději všeho nechala nebo zatelefonovala pořadatelům, ať si mě už proboha konečně odvezou, vzpomenu si na všechny, kteří mi nevěří a kteří mě podceňují“, přiznala se mi v cíli jednoho závodu křehká dívka s německým ovčákem. „Představím si jejich výsměch a jejich přemoudřelé rady. Tu radost jim přece nemohu udělat – a překonám se. Ještě jsem nevzdala ani jediný dog–trekkingový závod.“

Bylo hůř

Přiznám se bez mučení – mě negativní motivace příliš nepomáhá. Když na mě dolehne krize, vzpomínám na chvíle, kdy mi bylo hůř. Promočí-li mě déšť, jsem vděčný, že nefučí ledový severák – jako kdysi na hřebeni Jeseníků, když jsme s Vláďou Páralem a našimi malamuty museli zvládnout padesát kilometrů v hnusném nečase; na Keprníku nás vichr srážel na kolena a malamuty jsme nad sebou mohli pouštět jak papírové draky. Když do mne buší vítr, jsem vděčný za to, že určitě není tak silný, jako za zimního výstupu na Elbrus při minus třicet stupních. Když žízním, říkám si, že to není nic proti oteklému jazyku při přechodu Sierry Nevady při plahočení na Mulhacén v jižním Španělsku. Když jsem se poranil na Kralickém Sněžníku a musel s Framem zabivakovat za vichru a přimrzajícího deště, říkal jsem si, že to není nic proti větrnému bivaku za sněhové bouře těsně vedle dráhy lavin na Chan Tengri v pohoří Ťan–šan … Vzpomínky jsou v paměti pěkně seřazeny jako knížky v regále knihovny. Stačí jen v pravý čas vylovit tu správnou a prohnat si ji šedou kůrou mozkovou …

Šidítka

Někteří trekaři používají walkmeny. Robert Kvapil tvrdí, že se mu tím daří krizím dokonce předcházet. Hudba prý odpoutává pozornost od všeho nepříjemného a pomáhá udržet koncentraci. Nic proti tomu. Mně by osobně vadilo vyřazení sluchu od sepětí s krajinou, ale proti gustu …

Ve dvou se to lépe táhne

Pochod ve dvojici skutečně pomáhá. Dvojice by však měla být sehraná. Pokud vás náhoda svede například s příliš řečným pochodníkem, může se stát společný trek trýzní. Jednou jsem mašíroval dobré čtyři desítky kilometrů se zábavným chlapíkem, který ústa nezavřel. Navíc se během pochodu na mne neustále díval, takže jsem i já ze slušnosti k němu otáčel tvář. Ďábelská bolest v šíji mě nakonec probrala: při nejbližší příležitosti jsem „práskl do koní“ a zmizel. Naštěstí. Poučení? Při dálkových pochodech se rozhodně nesnažte dodržet celý protokol salónního bontonu!

Hrdinové jako vzory

„Když mám dojem, že vyčerpáním padnu, vzpomenu si na své oblíbené hrdiny“, svěřil se mi v cíli Šlapanického vlka jeden můj kamarád v „dog–trekkingové zbrani“. „Vzpomínám na Hillaryho s Tenzingem, na Nansena a Amundsena. To byli chlapáci. Ty naše bolístky proti jejich obtížím, jež museli překonat, jsou pouhou kratochvílí na pískovišti za mateřskou školkou.“
„Když váhám, zda pro vyčerpání zabivakovat nebo se plahočit dál“, přiznává Milan Lovětínský, „vzpomenu si na své oblíbené hrdiny holocaustu. Tam šlo o všechno.“

Meditace

Němka Margit Rüdigerová propaguje meditativní – zenovou (podle zen buddhismu) – chůzi. Ve své knize – Síla chůze – píše: „Proč se pořád zabývat jen svaly? Nezanedbávejte svého ducha! Chůze může mít zcela meditavní ráz. Zenová chůze je „zónou nemyšlení“. Znamená to ničím se při chůzi nezabývat. Nesnažte se zachytit myšlenky; nechte je spíše volně plynout – jako mraky. Záměrně vyprázdněte vědomí, a uvolněte tak místo nevědomí. Zpočátku je to mnohdy obtížné. Pro vyprázdnění hlavy se hodí jednoduché meditační cvičení: počítejte při chůzi každý výdech. Vždy od jedné do deseti. Můžete se také soustředit jen na pohyb těla: jak klesá pata svou vahou na podloží; cítíte pérování prstů nohy při prošlápnutí chodidla; vnímáte klid, který přináší rytmus komíhajících se paží.“
Podle mého názoru se meditativní zenová chůze hodí spíše pro trénink, když ji praktikujeme na kratších vzdálenostech. To ovšem nic nemění na faktu, že by někomu mohla pomoci při překonávání momentální krize.

A co psi?

Ani těm se pochopitelně krize nemusejí vyhnout. Zkušení závodníci především dbají o jejich rozptýlení … Slovák Roman Holásek nosí v kapse pro svou „belgičanku“ míček. Když vycítí, že je to třeba, potěší ji aportem. Znám chlapíka, který sebou tahá pro svého pitbula peška. „Když mu klesá morálka, dám mu kousnout,“ svěřil se mi se smíchem. Na Iditarodu a Yukon Questu někteří musheři svým tažným psům dokonce zpívají … Já osobně v teplejším počasí nepropásnu jedinou příležitost, abych svým malamutům dopřál osvěžující koupel. Příjemné ochlazení dělá s jejich kondicí i morálkou skutečné divy a je to báječný (a povolený) doping pro spoustu dalších kilometrů.
Samozřejmě, že každý psovod musí přijít sám na to, co na jeho psa nejvíce platí, co nejvíce miluje, co ho bezpečně povzbudí (a duševně osvěží). Psychická pohoda, radost ze spolupráce a spokojenost našeho psa je při nejmenším stejně tak důležitá, jako ta naše.

P. S.

Vhodný recept na vlastní zvládnutí „slabší chvilky“ si musí každý naordinovat sám podle sloganu: „sám sobě psychologem“. Předcházející řádky neberte jako návod, nýbrž jen jako inspiraci. Zda váš recept bude účinný, prověří pouze opakovaná praxe.