II. kapitola Kynologie

Exteriér psů a jeho posuzování, krajiny na těla psa. Exteriér, neboli zevnějšek je souhrn všech znaků tělesné stavby. Zootechnika chápe exteriér nejen jako vnější vzhled, ale v širším slova smyslu. Základem pro exteriér je kostra, na kterou se upíná svalstvo. Vizáž psa je tedy podmíněna i morfologickou stavbou, silou a vývinem kostry, posuzuje se i pohybová mechanika a celkový dojem ze psa nakonec dokreslí i jeho povaha a předvedení.

Než se dáme do samotného výkladu o předvádění a posuzování psů, je naprostou nutností znát jednotlivé tělesné partie (krajiny) na těle psa (obr. 1, ilustrace Dagmar Černá).

Plemenný standard

Plemenný standard je ideální obraz jedince daného plemene. Je to soubor (pokud možno co nejpřesněji) formulovaných požadavků na jedince daného plemene. Plemenný standard vytváří země původu plemene (anebo země, která má nad plemenem patronát). Rozhodčí na výstavách jsou vždy povinni posuzovat v souladu s platným standardem. Správně vytvořený plemenný standard by měl požadavky specifikovat co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Jakým způsobem je možné psy hodnotit?

U psů se na výstavách pod záštitou FCI, od nejmenších oblastních a krajských výstav až po výstavy mezinárodní, evropské a světové největší výstavy, se pro posuzování psů ve výstavním kruhu používá slovní popis exteriéru. Princip posouzení ve výstavním kruhu spočívá v tom, že rozhodčí si nechá jednotlivé psy z příslušné výstavní třídy nastoupit podle katalogových čísel do kruhu. Nejprve se každému psovi věnuje detailně. Obejde je, každému zkontroluje skus zubů, počet zubů, popřípadě, je-li to předepsáno standardem, zkontroluje zda je chrup úplný, prohlédne si tvar a zbarvení oka, pohmatem zjistí strukturu srsti a u psů samců zkontroluje, jsou-li v šourku obě varlata. Prohlídku musí pes strpět a nesmí na rozhodčího reagovat agresivně nebo bázlivě. Rozhodčí při detailní prohlídce si všímá i povahy psů. Detailní prohlídka se u malých plemen provádí na stole, u větších na zemi. Když jsou všichni psi v kruhu takto zkontrolováni, dá se kruh do pohybu. Podle typu plemene se psi předvádějí buď při chůzi nebo v klusu, některá plemena i v mimochodu (např. Brazilská fila). Rozhodčí, když se psi pohybují, se je snaží ohodnotit dle jejich exteriérové kvality a určit jejich pořadí. Přitom si samozřejmě všímá pravidelnosti a prostornosti chodů každého jedince, chody hodnotí jak z pohledu bočního, tak z pohledu na psa zepředu a zezadu (obvykle vystavovatele požádá o takzvané „ode mne ke mně“). Na velkých výstavách v cizině chce rozhodčí někdy vidět psy chodit jakoby po stěnách rovnostranného trojúhelníku, případně do tvaru písmene „T“. Pro rozhodčího je to velmi dobrá metoda, nemusí přecházet z místa na místo a na psa vidí dobře ze všech stran. Podle počtu psů v kruhu a pracnosti rozřazení psů podle pořadí, může být kruh v pohybu dosti dlouho. Pak rozhodčí jednotlivé majitele se psy vyvolává a na každého psa u stolku rozhodčích nadiktuje zapisovatelce výstavní posudek i s celkovým vyhodnocením psa dle pořadí v kruhu. Výstavní posudek (což je v podstatě slovní popis exteriéru) může vypadat například takto:

„Velmi pěkně stavěný pes, typický představitel plemene Velký knírač, mohutného vzrůstu – při horní hranici kohoutkové výšky, výborně vyjádřený pohlavní výraz. Ušlechtilá, typická hlava, tmavé oko. Strmý postoj zadních končetin, v klusu malá prostornost chodu. Chrup úplný, skus nůžkový, uši typické, nekupírované, přiléhající k hlavě.“
Hodnotím: výborný III.
podpis rozhodčího

Výstava je chápána spíše jako záležitost společenská a propagační, pro šlechtění populace je rozhodující bonitace. Exteriér i povaha se zde posuzuje podrobněji. Pro účely bonitací mnohem lépe než slovní popis, vyhovují další metody pro popisování exteriéru, mezi jinými například popisování exteriéru pomocí značkovacího klíče.Je to metoda, která je oproti slovnímu popisu z hlediska administrativy rychlejší a pro chovatele i názornější. Spočívá v tom, že do předem připraveného předtisku obrysu psího těla, se pomocí normovaných a ustálených značek zakreslují vady a přednosti každého jedince. Tuto metodu používá na svých bonitacích například Klub chovatelů československého vlčáka. Na bonitacích se pro popisování jednotlivých partií tělesné stavby zvířat používá i bodovací stupnice. Podle toho, jak každý tělesný znak odpovídá či neodpovídá požadavkům standardu, se příslušnému znaku přiřadí body, dle předem stanovené bodovací stupnice. Tento princip bonitování vychází z pravidel a principů lineárního popisu. Bonitační kartu založenou na tomto principu má více chovatelských klubů, mezi jinými například Klub chovatelů kníračů.

Metoda lineárního popisu exteriéru

Metoda lineárního popisu exteriéru je nejmodernější metodou, kterou lze to, jak zvíře vypadá, vyjádřit. V čem je tato metoda tak revoluční? Jako jediná neporovnává exteriér konkrétního zvířete s ideálem určeným plemenným standardem. Pouze dané zvíře a vývin znaků na něm popisuje pomocí bodovací stupnice. Bodovací stupnice pro každý znak se vždy pohybuje v určitém rozpětí mezi dvěma extrémy (např. od 1 do 9 bodů). Co to v praxi znamená – zvířata s nejmenší kohoutkovou výškou v celé známé populaci dostanou za kohoutkovou výšku jeden bod, zvířata s průměrnou výškou (těch bude nejvíc) dostanou pětku a pár extrémně vysokých zvířat devítku (těch zase bude minimum). Popisování exteriéru je velmi objektivní, co se dá měřit – měříme. Pro každý znak jsou potom vypracovány tabulky, dle kterých bonitér při popisování zvířat musí postupovat. Tímto způsobem se popíší všechny předem stanovené znaky na zvířeti. Pak se vše zpracuje počítačovým programem. Výsledkem je graf, který názorně ukazuje exteriér našeho zvířete. Pro chovatele je to vynikající názorná pomůcka, která slouží například při sestavování připařovacích plánů. Nespornou výhodou lineárně popisné metody je možnost dalšího zpracování počítačem. Naše zvíře může počítačový program porovnat s průměrnými hodnotami populace, s požadavky plemenného standardu, je podkladem pro výpočet Animal model. Je jen otázkou času, až se s postupným rozvojem výpočetní techniky rozšíří toto popisování exteriéru u všech zvířat. (Není to možná nutné na výstavách, které jsou spíše „show“ a prezentací méně známých plemen široké veřejnosti, ale hlavně při bonitacích, kde se zvířata zařazují do chovu, to má nesmírný význam pro další šlechtitelskou práci.)

Jak se má správně při hodnocení postupovat?

Zvíře při posuzování stojí na vodorovné tvrdé podložce, nesmí stát ve vysoké trávě, musí mu být vidět i na ty nejspodnější části končetin. Vysoká tráva nám nejen zamezí dobře vidět na nadprstí, tlapy a drápy, ale navíc zkreslí ještě i celkový dojem o zvířeti. Má-li zvíře pod hrudníkem a pod břichem trávu, vypadá mohutnější a s mnohem hlubším hrudníkem než má ve skutečnosti. První, co si posuzující při pohledu na zvíře uvědomuje, je celkový dojem. Při posuzování musí rozhodčí od psa poodstoupit na takovou vzdálenost, aby ho měl celého ve svém zorném poli. Při posuzování celkového dojmu určujeme, zda je hodnocený jedinec typickým (méně typickým, netypickým) představitelem daného plemene, jak je mohutný (malý, spíše menší, velký a mohutný, velmi mohutný) a harmonický (velmi, málo, není harmonický). To se určuje ze vzájemné souladnosti jednotlivých tělesných proporcí a posouzení pohlavního výrazu (pohlavní výraz výborně vyjádřen, slabě vyjádřen, pohlavní výraz nedostatečně vyjádřen, pohlavní výraz nevyjádřen). V praxi to znamená, že podle tvaru a stavby hlavy, síly kostry, velikosti, celkové mohutnosti a tvaru těla s odpovídajícím typem temperamentu, musí být při dobře vyjádřeném pohlavním výrazu na první pohled patrné, zda se jedná o psa či o fenu. Pak se posuzovatel věnuje popisování jednotlivých tělesných partií.

Pozn.: obr. 1: 1 – čelo, 2 – tváře, 3 – tlama, 4 – uši, 5 – čenich, 6 – krk, 7 – kohoutek, 8 – hřbet, 9 – bedra, 10 – záď, 11 – hrudník, 12 – dolní část hrudníku, 13 – přední část hrudníku, předhrudí, 14 – břicho, 15 – slabina, 16 – rameno, lopatka, plec, 17 – předloktí, 18 – loket, 19 – zápěstí, karpální kloub, 20 – nadprstí, metakarpus, 21 – přední tlapa, 22 – stehno, 23 – koleno, 24 – zadní holeň, 25 – hleznový kloub, tarzální kloub, 26 – nárt, metatarzus, 27 – zadní tlapa, 28 – paspárek, 29 – ocas.