Síla prostoru

Každý už při manipulaci s koněm jistě zažil ten pocit, že koni se do něčeho nechce, odmítá kladně odpovídat na požadavky člověka – a na druhou stranu i situaci, kdy se člověk a kůň naprosto shodnou v tom, co dělají, kdy myšlení i jednání koně je totožné s vůlí člověka.

Věřím tomu, že většina lidí spíš tíhne k té druhé variantě, raději s koněm spolupracuje, než aby mu musela dokazovat, kdo koho bude muset poslechnout. Od koně se vyžaduje, aby se pohyboval přesně tak, jak si člověk usmyslí – a nejlépe tak, jako by přání koně bylo totožné s přáním člověka.
Člověk si většinou, narozdíl od koně, může zvolit, kde a jak bude s koněm zacházet, je tedy součástí odpovědnosti člověka vybrat místo a pomůcky, se kterými bude s koněm pracovat. Výběr místa se týká například povrchu, na kterém se s koněm pohybujeme, s ohledem na zdraví koně. Možnost volby máme i v omezení prostoru. Někdy je možné prostor omezit jen opticky, někdy si můžeme zvolit práci u pevné zábrany, jako je třeba stěna.

Zábrana

Zábrana je velmi účinná pomůcka, neboť dokáže měnit způsob myšlení koně. Nechceme-li, aby se kůň rozcházel dopředu, můžeme mu v případě rozejití znepříjemnit tento pohyb třeba tlakem udidla v hubě či provazu na krk nebo nos, a tím koně upozornit, že rozejití vpřed je nežádoucí reakce. Nebo postavením stěny před koně můžeme předejít samotnému zrodu myšlenky koně rozejít se vpřed. Například pokud po koni chceme pohyb do strany, můžeme mu pomoct pochopit náš záměr použitím zábrany (obr. 1) nebo s kontrolou hlavy za pomoci ohlávky (obr. 2). V takto nastavené situaci je lehké koni vysvětlit, co se od něj očekává, a správná reakce se dá očekávat velmi brzy i v případě, že by se kůň dosud s takovým požadavkem od člověka nesetkal. Reakce „do strany“ (a navíc k člověku) bez použití přímo omezujících prostředků (obr. 3) bychom se těžko dočkali bez předchozí průpravy. Efekt vymezení prostoru se dá využít i například u nakládání koně do přepravníku, kdy s použitím zábrany lze ukázat koni, kudy cesta nevede (například u koní, kteří vstoupí na rampu, ale poté vyhnou ven po straně přepravníku). Zda volit při práci s koněm omezující pomůcky či raději věnovat svůj čas a energii naučení koně provádět danou činnost i bez těchto zábran, zůstává většinou nejen na okolnostech, za jakých se činnost s koněm vyžaduje, ale i na pohodlnosti či povaze člověka a jeho vztahu ke koni (nač ho to učit jinak, když ho tam takto stejně dostanu). Faktem však zůstává, že omezující pomůcky a zábrany urychlují dosažení cíle člověka v manipulaci s koněm.

Čím menší prostor, tím bezpečněji se kůň cítí

Prostor nemusíme omezovat pouze z jedné strany. Obecně vzato jsme zvyklí pro práci s koněm prostor vymezovat a omezovat. Platí jakási nepřímá úměra, že čím menší prostor koni člověk pro manipulaci vymezí, tím bezpečněji (často neoprávněně) se cítí. Člověk si je jaksi jistější v hale nebo uzavřené jízdárně, kde „s ním nemá kůň kam utéct“, než na volné louce, kde „s ním kůň má kam utéct“. Pro člověka bezpečí znamená moct zastavit, zamezit pohybu koně a tím zabránit vlastnímu pádu v případě, kdy člověk na koni sedí, nebo třeba možnosti pošlapání, pokud se kůň začne nebezpečně pohybovat v blízkosti člověka stojícího na zemi. Člověk proto instinktivně neváhá zápasit s koněm, aby zastavil jeho nohy, a tím opanoval situaci. Pokud bychom se chtěli na prostor podívat z hlediska koně, dostaneme zcela opačný pohled na věc. Kůň se o své bezpečí stará přednostně za pomoci útěku. Pro koně se tedy „bezpečnějším“ bude jevit místo, kde je kam utíkat. Omezení prostoru brání koni řešit problém útěkem (výhoda pro člověka) a nutí jej začít hledat jiné řešení (výhoda pro člověka, který může koni jiné řešení nabídnout). V omezování prostoru koně jsou však určité limity. Předně kůň sám o sobě neupřednostňuje omezený prostor a ve velmi stísněných prostorách se může chovat klaustrofobicky. I když je možné koně navyknout na poměrně malé prostory, jako jsou například boxy, pocit přílišného omezení může v koni vyvolat nežádoucí chování. Jak člověk, tak i kůň má kolem sebe osobní prostor, jehož narušení jiným tvorem může vnímat velmi negativně. Stejně jako člověk vycítí, když se někdo postaví příliš blízko něj, a má-li možnost, udělá si takový rozestup, v němž se cítí příjemně, tak i koně si hlídají svůj osobní prostor. Pokud nevítáni narušíme osobní prostor koně, kůň má dvě možnosti – buď sám uhnout, a tak si svůj osobní prostor uchránit, nebo svůj prostor před vetřelcem uhájit a naopak donutit jeho, aby vyklidil pole. Příliš těsný prostor nedává koni možnost první varianty, naopak vytváří koně, o kterých se říká, že jsou „přísnější“ nebo „ostřejší v boxe“.

Hledání bubáků

Vymezováním uzavřeného prostoru se někdy člověk snaží „bránit rušivým vlivům okolí“, neboť kůň je zvíře, které je schopné se leknout prakticky čehokoli, a bádání nad okolím může rozptylovat jeho soustředění. Moje dosavadní zkušenost však říká, že problém koukání po okolí a „hledání bubáků“ v protikladu k soustředění se na člověka není v tom, zda kůň do okolí uvidí, či ne - tolik bubáků, co kůň dokáže najít v hale, mimo ni určitě nežije. Naopak nejistota koně a jeho potřeba ujistit se o bezpečí místa, v němž se nachází, bývá silnější v hale než v otevřeném prostoru. Nakolik dá kůň tuto nejistotu najevo, je víc záležitostí jeho interakce s člověkem, než vlastnost vnějších vlivů.