6. derby drobných exotů v Ebersbachu
Kdo by to jenom řekl, že je to již šest let, kdy jsme poprvé jeli k našim sousedům do Saska, podívat se na jednodenní výstavu drobných domestikovaných exotů. Ona to vlastně ani není výstava. Nejspíš by bylo potřeba vymyslet nějaký vhodnější český název pro podobné akce. Náš zákon sice používá výrazu svod, to se mi však v případě ptáků vůbec nelíbí. Ptáci jsou sice vystaveni ve výstavních klecích, ale jejich vystavování, představování návštěvníkům, není důvodem toho, proč tam jsou.
Co brání většímu rozšíření soutěžního setkání chovatelů?
Důvodem je jejich posouzení, hodnocení, a to veřejné hodnocení. U nás tenhle typ vystavování není obvyklý, začíná se však prosazovat, zvláště u andulek. Je to prosté. Ráno přivezete ptáky, samozřejmě ve vlastních klecích, předáte je pořadatelům, kteří je seřadí do regálů a potom předloží podle tříd k posouzení posuzovateli. Vítězové tříd jsou obvykle dáni do jiného regálu nebo označeni kokardami a z jejich středu posuzovatel vybere vítěze skupin a celé výstavy. Soutěž to tedy je, výstava již méně. Ostatně tady v Sasku používají pro tento typ setkání chovatelů výraz „derby“. To je pro nás také poněkud cizí výraz a to jak pro češtinu, tak i pro chovatele ptáků. U nás se vžilo takové pojmenování tak maximálně pro specifický koňský dostih.
Jsou tady však i jiné překážky, které u nás brání většímu rozšíření tohoto typu soutěžního setkání chovatelů ve více disciplinách. Nemáme vypracován žádný systém výstavních tříd, jako jej mají třeba v sousedním Německu. Zatím tady existují jen dvě skupiny, které podle něčeho podobného jsou schopné postupovat. Jednak je to KCHA (Klub chovatelů andulek), který přebírá systém tříd zřejmě od WBO a částečně také Klub chovatelů zebřiček, který přebírá německý standard, ovšem mám dojem, že to není totéž. Systém tříd používaný v Ebersbachu totiž třídí ptáky nejen podle barev, ale i podle pohlaví tam, kde to jde. Potom také podle stáří, neboli podle kroužků, na staré, respektive dospělé ptáky a mladé ptáky. U nás se držíme úzkostlivě bodového systému, který se používá na šampionátech COM a který má pochopitelně rozdílné dělení do tříd. Takový systém ovšem nevyhovuje bleskovým jednodenním akcím. Takové mají však zřejmě budoucnost. Především proto, že jsou mnohem méně finančně náročné. Pronájem prostor je pouze jednodenní a pořadatel potřebuje pouze výstavní stojany, kam budou klece umístěny. Nepotřebuje skladovat zatraceně neskladné výstavní klece, což je nejen finančně náročné, ale najít vhodné prostory pro jejich skladování je dnes přímo zázrak, nehledě na to, že potřebujete větší skupinu lidí k jejich přemísťování. Také proto vidíme u nás na některých výstavách klece, které mají svojí životnost dávno za sebou, vypadají často příšerně a je vidět, že organizace nemají prostředky na jejich obnovu. Chovatelé se často brání tím, že sami nemají doma místo na skladování výstavních klecí. Je však velký rozdíl v tom, jestli musím skladovat deset nebo sto až dvě stě klecí a starat se o jejich údržbu. Když však chovatel ví, že vlastní deset klecí, které může naplnit, v každém případě také musí postupovat s mnohem větším rozmyslem při výběru ptáků. To všechno pak vede samo o sobě ke zkvalitnění soutěže. Systém výstavních tříd je důležitý. Postrádám v tomto smyslu nějakou iniciativu a dokonce i diskusi. ĆSCH, který se vžil do vedoucí role všech chovatelů, tak nějak samovolně odumírá. Mám na mysli samozřejmě sekci chovatelů ptáků, ostatně tohle je jejich rubrika. Třeba o králících nemohu říkat nic, kromě toho, že nejvíc mi šmakují na víně podle francouzského způsobu.
Zpátky do Ebersbachu
Z Prahy tam dojedete asi dřív než do Českých Budějovic. Nejlépe přes Mladou Boleslav, je to lepší než tradiční cesta malebným údolím od Mělníka na Dubou. Žádný problém. Je to sice v neděli, musíte však vstávat jako ve všední den, což může někoho i odradit, jinak vám však nestojí nic v cestě. Na hlavní silnici sice ještě stojí na německé straně stále nějaké policejní budky, jsou však prázdné. Také, když jsme jeli okolo, mě v kapse svrběl cestovní pas, který jsem měl pro jistotu sebou. Zpátky jsme jeli jinudy, přes město, kudy to ještě nedávno vůbec nešlo a tady poznáte, kde právě jste, jen podle nadpisů nad obchody. Je to prostě prima.
Pořadatelem derby je zemská organizace AZ Sasko. Zúčastnit se mohou všichni. U nás zastřešuje účast českých chovatelů KPEP, který podává informace, sbírá přihlášky a předává je pořadatelům. Za každou značkou organizací se ovšem skrývají konkrétní lidé, obvykle takoví, kteří se znají s jinými lidmi, takoví, kteří spolu mluví, jak se někdy říká. Někdy se takovým u nás říká šedé eminence. Bez nich by to vůbec nešlo. Jednou z největších postav stojících v pozadí našeho chovatelství, a to již zatraceně dlouho, je Stanislav Rákos. Navazoval v KPEP hned na generaci otců zakladatelů, kterou představoval Zdeněk Veger. Má opravdu velkou zásluhu na tom, že KPEP přežil celou nepříznivou dobu a vstal z popela jako bájný pták fénix. Také tady celá spolupráce mezi českou a saskou stranou (neříkejme německou) stojí na jeho činnosti zpoza stínu. Nějak to celé podnítil, vždycky jej tady potkáte a také vždycky věnuje nějakou cenu. Já tedy nevím, jestli jej tímto konstatováním náhodou nerozlítím, já to však takhle vidím.
Velká konkurence
V Ebersbachu jsem v letošním roce napočítal celkem třicet jedna vystavovatelů, z tohoto počtu potom devět z Čech. Jako svou mateřskou organizaci hlásili dva z nich KPEP, šest chovatelů zůstalo jaksi v anonymitě, když si přáli pouze značku CZ, jeden z našich je dokonce členem AZ, což bylo také v katalogu uvedeno. Trochu mě překvapilo, že se nikdo nehlásil ke Klubu chovatelů zebřiček. Být jeho členem, asi bych si to pokládal za čest, soutěžit za jeho barvy. Z katalogu výstavy se dá odečíst, že celkem se zúčastnilo soutěže na dvě stě patnáct ptáků. Na takovouto komorní výstavu je to tak akorát. Tradičně silné jsou skupiny zebřiček, japonských chůviček a amad Gouldové. V letošním roce zdála se mi však soutěž o stupínek méně kvalitní než v roce minulém. Loňský vítěz soutěže zebřiček se letošního ročníku nezúčastnil. Něco se mezi nimi odehrálo, necítil jsem k jeho loňskému úspěchu nějaký respekt. Mluvilo se o tom, že ptáky nakoupil v Holandsku a dál jsem tomu příliš nerozuměl. Jestli se v další generaci ukázali méně úspěšní nebo v tom bylo něco co nepovažovali za zcela „košer“ neumím odhadnout. Tenkrát to byli dva ptáci bělobřiší (pinguin) šedí, kteří na první pohled převyšovali celé soutěžní pole. Pokud sami nebo jejich rodiče pocházeli z Holandska, pak to souzní s vlastními zkušenostmi. Posuzoval jsem dvakrát zebřičky na šampionátech C.O.M. a vždycky vyhráli na celé čáře Holanďané. Dostal jsem několikrát katalog jejich mistrovství zebřiček a pokaždé se zúčastnilo na tři tisíce ptáků. To je ohromně velká konkurence. Já tedy, pokud bych chtěl nakoupit kvalitní zebřičky do chovu, pojedu do Holandska. Samozřejmě ne na burzu do Zwolle, to je maxisekáč, ale snažil bych se o kontakty na tom jejich mistrovství.
Zebřičky
V letošním roce jsem neposuzoval v Ebersbachu celé soutěžní pole zebřiček, takže mi celkový dojem přeci jenom za dva dny poněkud vyblednul. V průměru se mi to zdálo poněkud slabší než v minulém roce. Oba vítězní ptáci, totiž jak vítěz samců, tak i jeho protějšek byli ptáci postavou největší z celého pole, což jim přineslo vítězství. Samec byl však o další stupeň lepší, když měl ladnou postavu a dobrý postoj. Samice však byla příliš těžká, na břiše měla křivku těla prolomenou, když většinu času ležela na bidle. Samice na druhém místě byla o tolik menší, že její velikost nemohla přinést vítězství, i když její postava byla nakonec ladnější. Oba ptáci byli v základní barvě, tedy šedé, což může být u většiny barevných mutací přínosem do chovu. České zebřičky J. Švadlenky získaly dvě vítězství ve třídě a jedno vítězství J. Osoba. Umístění nebylo vůbec špatné a to bych se vsadil, že naši mají lepší ptáky doma schované na podzimní soutěže. Celkově vítěznou zebřičku jsem vyfotografoval se svým oblíbeným modelem standardu, takže čtenáři mohou získat jakési srovnání. Byl to opravdu dobrý pták, ladného typu a držení těla. Japonské chůvičky mě nijak v paměti neuvízly. Nebyl tam žádný pták, který by ostatní převyšoval o třídu. Nicméně tam bylo několik ptáků takových, aby si je člověk blíže prohlédnul. Z celého soutěžního pole označil posuzovatel pět ptáků predikátem vorzüglich, což znamená, že dosáhli nejméně devadesáti bodů. Jednu soutěžní třídu, ovšem právě tu nejlépe obsazenou, vyhrála naše japonská chůvička Tomáše Osoby.
Amady Gouldové
Další silně obsazenou výstavní skupinou byly pak amady gouldové. Na mně to dělá dojem, že velikost a typ tohoto druhu ptáků přinejmenším stagnuje, když už tedy nejde dolů. A to mám na mysli především ptáky přírodního typu a potom typ, řekněme posledních let. Před příchodem barevných mutací bývali přírodní ptáci, především pak červenohlaví, daleko mohutnějších a souměrných postav. Jakoby dosáhli svého maxima a pomalu to jde zase dolů. Mluvím přitom o ptácích, kteří se ve svých skupinách umístili na předních místech. Byli tady však ptáci, jaké jsem ještě neviděl. Několik kusů těchto amad bylo tak malých postav, že na mě dělali dojem zlatoprsek. Takhle mrňavé Gouldy jsem ještě nikdy neviděl. Možná to jen potvrzuje sestupný trend. Soutěžilo na šedesát kusů ptáků, což zase není tak malý počet, jako obvykle vyhrála celkově červenohlavá samice v přírodní barvě. Černohlaví ptáci mívají v průměru poněkud menší postavy oproti červenohlavým. Pokud si vzpomínám, tak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století byli v našich chovech převážně červenohlaví ptáci, chovatelé se pídili po černohlavých. V současnosti vidím více černohlavých a právě to asi přineslo i menší postavy celkově. Přispěly k tomu samozřejmě i některé barevné mutace, které sebou nesou automaticky menší postavy. Všelijaká ta lutina, albina nebo šedohlaví ptáci. Z celkového počtu šedesáti ptáků označil posuzovatel Hans Harting predikátem vorzüglich pouze čtyři kusy. Pouze čtyři kusy dosáhly na hranici devadesáti bodů. Tři naše Gouldy získaly vítězství ve své třídě, jedna vyhrála i skupinu, byla nejlepší černohlavou Gouldou. Pan Ing. V. Podpěra a paní MVDr. Nečasová byli našimi chovateli, kteří se zúčastnili soutěže amad Gouldové. Vyfotil jsem si jenom jednu amadu Gouldové pastelovou běloprsou oranžovohlavou, která zaujala i posuzovatele pěknou barvou. I když právě taková mutace nenese žádnou udivující postavu, byl to jeden ze čtyř ptáků, který vlastně dosáhnul devadesáti bodů. Závěr soutěže pak byl tvořen pásovníky, amadinami diamantovými, rýžovníky a třemi kusy zebřiček timorských. U amadin diamantových získaly naše barvy dvě vítězství ve třídách, celkově pak vyhrál tento oddíl Tomáš Osoba a jeho amadina diamantová si odnesla devadesáti bodový predikát. Další vítězství ve třídě pak získal Milan Vančura.
Závěr
Nakonec bych mohl konstatovat, že česká účast byla na této výstavě úspěšná. Celkový vítěz výstavy je pak určován složitým bodovým systémem za jednotlivá vítězství ve třídách a skupinách. Já si sice nejsem schopen přesně zapamatovat celý postup, kolik za co získáte bodů, nicméně to má ten smysl, aby chovatelé přihlásili co nejvíce ptáků. Podporuje to soutěžního ducha. Takové body pak můžete samozřejmě sčítat i dohromady, takže získáte třeba chovatele desetiletí a vůbec s tím můžete podnikat všelijaké kejkle. Zpočátku dokonce i naši chovatelé, kteří přivezli více ptáků, získali ohromnou šerpu pro vítěze, no kam se hrabe nějakej podvazkovej řád. V posledních dvou letech jsem však zaznamenal poněkud klesající počty vystavených ptáků. Toto derby však zůstává velice dobrou příležitostí k porovnání stavů a kvality chovů u nás a u našich severních sousedů. Zaznamenal jsem i návštěvy chovatelů z Čech, kteří to přijeli jen tak okouknout, vždyť je to jen co by kamenem dohodil a příležitost k porovnání před podzimními soutěžemi u nás je více než prospěšná. Přejme si proto, aby pořadatelům vydržel jejich elán a aby i na naší straně neochabla síla ke spolupráci. Není tady sice již ta položka dobrodružství, když se každý ptáček musel přes hranici pašovat, doufejme však, že nám to vydrží, přestože je to dneska již tak „nudné“.
