Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (14.)

„Jsem veliký fanda dog–trekkingu, ale závodu jsem se zúčastnil pouze jediného. Můj Buck (je to kříženec) byl v základním táboře nervózní, na každého psa hned vrčel a zdál se mi nesvůj. Na trati se sice uklidnil, ale kdykoliv jsme míjeli jiného psa, situace se opakovala. Když jsme dorazili do cíle, jakmile jsem si trochu odpočinul, tak jsme hned vyrazili domů. Ani jsme nečekali na vyhlášení výsledků, chtěl jsem totiž, aby byl můj Buck spokojený. Dalo by se chování mého psa změnit?

Od té doby se sice stále hodně věnujeme dlouhým, i několikadenním túrám (na Slovensku jsme např. zvládli celý přechod hřebene Nízkých Tater), ale na žádný závod jsme se už nevypravili. Mně se tam sice atmosféra moc líbila, ale nechci Buckovi připravovat nepříjemné chvíle.“Předcházející řádky jsem vybral z dopisu, který mi poslal Petr H. z Nového Města na Moravě. Z dalších řádek vyplývá, že Petr bydlí s rodinou v domku u lesa a „start“ dalekých túr mu a Buckovi začíná takřka za plotem jejich zahrádky. Buckova „diagnóza“ je jasná (na to člověk nemusí být zrovna ani psí psycholog): špatná socializace!

Pes psu psem

Německý psí etolog Eberhard Trumler definoval tajemství výhod (a nezbytnosti) správné socializace ve své knize Rozumíme psům? naprosto výstižně: „Cílem celého vývoje psa v mládí je dosáhnout co nejlepší sociální partnerství s příslušníky svého druhu. Sociální svazek představuje vyšší evoluční stupeň než samotářství. Samotáři nesmějí strpět žádného potravního konkurenta, ale spojení do skupin vedlo k zajištěným podkladům výživy. Život ve skupinách se zajištěnou výživou ovšem zakazuje asociální závidění potravy.“ Pes musí být psem, a to se mu podaří pouze v kontaktu s jinými psy. To je údělem (a výhrou) společenských zvířat. Jak ukázaly mnohé pokusy – pokud zvířata, která žijí ve skupinách, chováme jednotlivě jen v kontaktu se člověkem, mají tito jedinci potíže s vlastní identitou. Šimpanz bude šimpanzem pouze v rodinné skupině, vlk vlkem ve vlčí smečce, sob sobem v sobím stádu …

Socializace

Recept na správnou socializaci (která je nezbytná pro plnohodnotný psí život) našeho psa je jednoduchý: dopřát štěněti od jeho převzetí od chovatele a rodinné smečky (zpravidla v osmém týdnu věku štěněte) dostatek kontaktu a her s jinými psími partnery. Právě věk mezi 8. až 12. týdnem života je totiž pro sociabilitu našeho psíka rozhodující. Bohužel právě kontakt se „psím bratrstvem“ a důležitost jejich her bývá často nezkušenými majiteli (někdy z přílišné úzkostlivosti o zdraví štěňátka, jindy z pouhé pohodlnosti) opomíjen nebo podceňován. Soužití a pravidla hierarchie ve psí smečce je třeba ve štěněcí hlavičce zakotvit a rozvíjet; bude je totiž potřebovat po celý svůj život. Psík se musí naučit finesám, bontonu a diplomacii různorodého psího národa. Rozumný majitel musí poskytnout mladému psíku mnoho příležitostí k dovádění s nejrůznějšími cizími psy. Pokud tak totiž neučiníme, dočkáme se u svého hýčkaného (nebo zanedbávaného) miláčka všech projevů špatně socializovaného psa: při setkání s cizími psy bude náš čtyřnohý kamarád vztekle štěkat, bude se na vodítku vzpínat jako chycený mustang a nabit nežádoucí agresivitou, bude chtít svého domnělého soupeře napadnout. A je naprosto irelevantní, zda z pocitu agresivní nadvlády, či z pocitu strachu, který má rovněž agresivní průvodní jevy. Opakování matka moudrosti: zmíněný fakt má jedinou příčinu – tento pes se nikdy nenaučil správně si hrát s příslušníky svého vlastního rodu. Jinými slovy: naučit se správně hrát je pro psa nesmírně důležité; je to stejné – jako se lidé musí naučit mateřskému jazyku. Pes se musí naučit celý repertoár mimiky, gest a hlasových projevů. Tento prastarý psí jazyk pochází z řeči vlků. Psí hra je především vzájemnou komunikací (která má zásadní funkci pro chování ve smečce), kterou člověk z neznalosti a nevědomky domestikací potlačil.

Psí univerzita

„Vysokou školu správné socializace“ zachytil Eberhard Trumler ve své knize Rozumíme psům? „Kdo jednou viděl, jak na konci štvanice dostane smečka kolem třiceti foxhoundů bachor, ví, co mám na mysli: je tu celá hora zmítajících se psích těl, každý chce kus oblíbeného sousta, ale neslyšíme vrčení nebo hašteření, ale pouze spokojené mlaskání.“ Takového idylického spolužití, zejména při krmen, u všech psích plemen určitě nedosáhneme (protože chovám aljašské malamuty, dobře vím, o čem hovořím), ale správné socializace lze vskutku dosáhnout u všech psů, pokud nic nezanedbáme ve štěněcím věku. „Bohužel, vysoké procento našich psů nemá ani tušení o tom, jak se má správně chovat pes …“ tvrdí ve své další knize – Pes mezi lidmi – Eberhard Trumler.

„Machrování“ nebo boj?

Ve stejné knize přináší německý etolog zajímavý pohled na psí ritualizované rvačky (při kterých psi tlumí agresivitu a uplatňují projevy dominance). „Zcela obecně: psi jsou v zásadě připraveni se navzájem snášet. Poperou-li se dva psi, není nutno se do toho míchat. Naopak uděláme lépe, když se od vlastního psa vzdálíme, naše přítomnost totiž může být považována za určitý druh podpory a pes může bojovat o to horlivěji. To platí pro setkání s jiným, cizím psem nebo když se do sebe pustí dva přibližně stejně staří psi žijící delší dobu pohromadě. Něco jiného však je, když podstatně mladší pes bojuje s naším starým psem a hned se nepodřídí, to znamená nelehne si na záda. V takovém případě je něco v nepořádku, a sice s tím mladým! Souboj psů – samců je spíše měřením sil, které nemá za cíl (většinou – pozn. aut.) toho druhého zranit nebo dokonce usmrtit, jak je to zvykem u fen. Takový boj většinou začíná vražením do soupeře, odstrkování zádí, nakonec se oba psi postaví na zadní končetiny, předními tlapami se navzájem opírají o ramena a hrozivě otvírají tlamy. To celé je doprovázeno zvukovou kulisou od vrčení, které se stále stupňuje k pronikavému řevu, který má za úkol odradit každého dalšího. Většinou jeden ze psů brzy rozpozná, že ten druhý je silnější a podřídí se.“

Pozor na fenky(!)

Před rvačkami mezi fenami však Eberhard Trumler varuje: „U fen není pokousání ničím výjimečným. Feny neznají přátelský souboj, ale jen skutečný boj, při němž chtějí soupeřce ublížit a který může snadno vést až ke smrti jedné z nich. Většinou je při tom těžce zraněna i vítězka. V zásadě se fenky vůči jiným psům nechovají tak klidně a mírumilovně jako psi. (Neberme to doslova – spousta kynologů chová bez problémů společně více fen – pozn. aut.) Má to svou příčinu v tom, že v souladu se starým dědictvím po vlcích je duševní struktura feny orientována na zajištění odchovu štěňat. Přežití je v přírodě ohrožováno z mnoha stran, tím největším je nedostatek potravy … Toto vlčí dědictví způsobuje, že jsou naše fenky tak kritické vůči ostatním příslušnictvím svého pohlaví. Každá fenka se prostě řídí heslem: čím méně jiných fen bude, tím více budu mít potravy pro svá štěňata … Bojují-li spolu dvě feny, je nutno zasáhnout – ale to bychom v žádném případě neměli dělat, pokud jsme sami. Sami se nesmíme pustit ani do neškodné pranice psů – samců; jejich jinak pečlivě ovládané zásahy dokážou prokousnout vaši ruku, dostanete-li se příliš blízko k čelistem. Ještě hůře by to mohlo dopadnout u fen, ty to myslí smrtelně vážně … Jsme-li dva, bývá relativně jednoduché bojovnice oddělit. Každý se zezadu přiblíží k té své a těsně nad tlapkami ji pevně chytne za obě zadní končetiny. Mělo by se to odehrát pokud možno na obou stranách najednou. Potom na povel odtrhnout obě feny od sebe. Moment překvapení jim na chvilku povolí sevření čelistí. V tomto okamžiku je můžete nadzvednout a odtáhnout, aby od sebe byly vzdálené alespoň dva metry. Tento způsob je většinou rychle přivede k rozumu, protože v této poloze jsou bezmocné. Nakonec jsou rády, když je vezmeme na vodítko a odvedeme je z nebezpečné zóny.“

Fulghum má pravdu

V tomto díle našeho seriálu jsme se zabývali socializací štěněte v době, kdy je na ni ten správný čas. Prostě, jak tvrdí Robert Fulghum: „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“. Buck Petra H. je však dospělý … Je pro něj na správnou socializaci již pozdě? Lidová moudrost praví: nikdy není pozdě …, ale také: starého psa novým kouskům nenaučíš … Netřeba zastírat, že socializace dospělého psa je obtížná (pes má svoje – špatné návyky, nedůvěru k cizím psům a patrně i strach …) Avšak za pokus to určitě stojí. Tato snaha však bude vyžadovat dobrý výběr cizího psa, kterého zvolíme za „učitele – vychovatele“ a především od Petra H. spoustu trpělivosti, psychologie, pochopení, lásky, vůle … Je ovšem nepopiratelné, že dog–trekking, ostatně jako všechny aktivity, kde spolu psi přicházejí do kontaktu, vyžaduje dobře socializované jedince.