Sobota 13. června 2009. „no jo, dneska je třináctého...“ slyším někde z davu. Ležím na zmítajícím se greyhoundovi a vší silou ho tisknu k zemi. Není přece pátek! Křičím v duchu. Zhroucená mladá slečna, majitelka, nevydrží pohled na bolestmi trpící zvíře, nervy pracují a ruce se chvějí i přibíhající veterinářce. Zažila jsem už podobné situace, ale nikdy se mne netýkaly tak bolestně blízko.
Měla to být úplně pohodová a oddychová sobota. Kamarádka Hanka potřebovala auto s řidičem, aby mohla svému a dceřině greyhoundovi dopřát pískovou dráhu. Ráda jsem se nabídky chopila a přibrala i svou sloughi Akabku. Na dostihovou dráhu v Ivanke pri Nitre vjíždíme úderem osmé hodiny a já ještě v autě slibuji Jendovi, že zpět pojedeme dle jeho uvážení. Itinerář už nechci ani vidět! Potkávám samé známé tváře a jsem velice mile překvapena vlídností, ochotou a celkově pohodovou náladou všech místních. Přejímka probíhá jak na běžícím pásu, veškeré podklady jsou zpracovány v dostihovém programu a eventuální miniúpravy ihned počítačově podchyceny. Za krásného slunečného počasí začíná Velká cena Slovenska. V osmi rozbězích se postupně představuje osmnáct vipetů, jedna sluga a jedenáct grejů. Motorová návnada zaručuje rychlý sled běhů a videočasomíra naprosto přesné výsledky. Disciplinovanost je perfektní. Jsem v Nitře poprvé a z pohledu člověka, který se podílí na organizaci dostihů v Lednici na Moravě, nemohu říct křivého slovíčka. A jako divák si to naprosto užívám. Z prvního dostihu postupují první tři umístění do finále „A“, zbytek do „B“. Způsobem start - cíl si postup zajišťuje český Kenwood ze Spingbart Gou s časem 20,475, dráha dlouhá 287 m. Druhý dostih vipetů psů se stejným postupovým klíčem je vítězný pro slovenského Asthona Probaxon, čas 20,039. Vipetky feny startují v dostihu třetím, čtvrtém a pátém, postupují vždy první dvě do „A“, ostatní do finále „B“. Nejlépe si vedou feny českých majitelů, Kristyn Vlapan, 20,309 a Barcelona Inventum, 20,462. Kristyn odstartovala jako druhá, ovšem již v první zatáčce jde do čela a v cíli má až tři délky náskok. Modrožíhaná fena tak opět těší svou nadšenou majitelku Janu Streitovou. Černá Leyla Supersonic, slovenského majitele, však vítězí v dostihu pátém s časem 20,267! To zaručuje zajímavé finále.
Šestý dostih Velké ceny Slovenska obsazuje s jedničkou moje Akaba. Nevěřícně kroutím hlavou nad časem 37,870. Trať je však dlouhá 490 m a že písek zpomaluje, to je známá věc. Před jediným dostihem grejů, dle počtu jsou rozděleni do dvou rozběhů, je hlášena přestávka, kterou vyplňují běhy tréninkové. Sled je opravdu velmi rychlý, a tak ani nestíhám všechny nováčky pozorovat. Dva vipeti jednoho majitele nechápou, že je třeba sledovat „zajíce“ a vesele si spolu hrají. Po odchycení už pokračuje pouze jeden, druhému je dána šance později. Saluka Asanta Yrtep Petra Vašíka je puštěna z ruky, bez košíku, jako ostatně většina mladých psů tohoto dne. Časomíru je možné uplatnit pouze při startu z boxů, proto její čas, byť se zdá velice slibný, není hlášen. Pět rychlých startů vipetů prostřídá malý italáček Chiquito Picolo. Běží krásně, v cílové rovince však více než kůžičku sleduje diváky. Těším se na běh jediného psíka slugy naší přítelkyně Moniky Dubcové. Mladý Chebkali byl z Francie importován do Čech, spokojený domov však našel až v Nitře a paní Monice patří velký dík za jeho skvělé opatrování. Exteriérově bezchybný „Šebi“ dosahuje také skvělý čas – 36,851. Nádhera! Se zaujetím ještě sleduji ročního zástupce plemene polský chrt. Přes svůj věk narostl do obřích rozměrů a na dráze to opravdu zatím jen zkouší. Snad to paní majitelka nevzdá a dostihoví diváci tak budou moci v budoucnu poznat i toto plemeno na závodních drahách. V Čechách, pokud vím, nestartuje zatím ani jediný a na Slovensku žijí pouze dva jedinci. Závěr tréninků patří k pobavení všech přítomných jezevčíkovi Maxovi. Nu což, tuto legrácku si neodpustili ani na světovém mistrovství v německém Sachsenheim před dvěma lety.
Ke startovním boxům se řadí prvních šest grejů. Náš Bob, správně Deer Hunter Fi-It, nastupuje s dečkou žlutou, číslo pět. Nutno podotknout, že původní záměr byl pouze pustit psa tréninkově, Hanka s dcerou Kristýnou však podléhají euforii z přítomnosti Bobovy sestřičky a přehlašují ho do dostihu, kde mohou tito sourozenci typicky výstavní linie změřit své síly. Výsledek? Bob je rychlejší, drama však nastává v cíli. Nestojím přímo u východové branky, přestože chci fotit, a co se v tu chvíli skutečně odehrává vidím až později ze záběrů pana Streita. Kolize dvou psů a zlomenina vřetenní i loketní kosti Bobovy levé přední. Řev psa vyvolává zmatek, droboučká Kristýna ho sama vynáší pryč z písku. Stále mi nedochází skutečná katastrofa odehrávající se mi před očima, Kristýna tu najednou není. Vrhám se na psa a za pomoci obětavé veterinární sestry ho skládáme k zemi. Přítomná veterinářka nekonečně dlouho natahuje injekci s uklidňujícím obsahem. Žluté tričko pana Meszaroše ve mně evokuje pocit bezpečí, podobně jako záchranná služba v motoristovi. Zkušený „grejař“ ihned telefonuje a zajišťuje schopného operatéra na klinice v Nových Zámcích. Podává roztřesené veterinářce kousek dřeva, sloužícího provizorně jako dlaha. Z jeho jednání vyzařuje síla schopného člověka, zvyklého reagovat klidně v krizových situacích. Jeho ruka rázně utne Bobovu snahu nás všechny pokousat, když se podaří téměř v agónii mu sundat košík. „Nebojte se, všechno je zařízeno, pan doktor už vás očekává“. Napadá mě jediné slovo – anděl, ano, anděl ve žlutém tričku, tak si ho v duchu pojmenuji.
Jenda už startuje auto, Kristýna vzpamatovaná z nejhoršího šoku doprovází svého psa na kliniku. Zlatá sestřička nasedá do auta s nimi a naviguje. Zlomená Hana drží v ruce vodítko s grejem, který má běžet v následujícím dostihu. Evidentně není schopna rozhodnutí – pustit i druhého psa? Co když se mu něco stane? Je mi jasné, že jde o psychiku, Bill je zdravý, trénovaný pes, ale rozhodnutí o startu nemohu vzít na sebe. Popadnu Hanu i s Billem a ptám se našeho anděla – co radíte? Pan Meszaroš běhal s chrty už v době, kdy my dvě „tlačily kačera“, nenapadá mně v tu chvíli nic lepšího než požádat o radu. Ano, pustit, on by svého psa pustil. Hana němě přikývne a já utíkám se psem ke startovním boxům. Vše se pomalu vrací k normálu, ale atmosféra na závodišti je už silně poznamenána neštěstím. Bill, který vždy udivuje svými excelentními starty, leze z boxu jako šnek. Poslední. Modlím se, aby byl v pořádku. Končí jako čtvrtý, uf, je celý …
Finále vipetů už nestačím sledovat. Pomáhám panu Krásovi pustit jednoho z třech vipetů na start a přebírám pohárek za umístění. Sotva stíhám vytáhnout Akabku z jejího přepravního domečku a pár sekund na to odcházím s pohárkem i já. Jak dopadly finále, se dozvídám až za pár dnů na stránkách Nitranské dráhy, mimochodem, jsou perfektně zpracovány. Návštěvníci se pomalu vytrácejí, leckdo se ještě před odjezdem přijde pozeptat, jak to s Bobem vypadá. Sedím s Hanou na rozpáleném panelu a hlavou se mi honí všechno možné. Kdy se pozná, že ženská stárne? Až začne pěstovat muškáty … Legrační příhodu si vybavuji zcela neplánovaně, snad proto, že mám takový strach. Nepamatuji si, že bych si kdy připouštěla tolik obav, tolik pochybovala, zda šlo o správné rozhodnutí. Jsou to přece jen kosti a ty se dají spravit, snažím se uklidnit sama sebe. Ujímají se nás pořadatelé a majitelé dráhy v jedné osobě. Mimořádně laskavý přístup se mi zdá až neskutečný. Sounáležitost chrtařů? Ano, to je ono. Přijíždí Jenda s Kristýnkou, Bob zůstává na klinice, není ještě schopen operace, snad zítra. Do Břeclavi vjíždíme pozdě odpoledne. Usmívám se na babičku a všechny přesvědčuji, že Bob je v těch nejlepších rukou a zcela jistě to ještě soupeřům na dráze nandá. Kristýna operuje tím, že už nebude mít možnost, na ovál ho nikdy nepustí. No uvidíme … Sedám do auta a poprvé za celý den se zcela legálně rozpláču. Ano, i toto jsou dostihy chrtů.