Onemocněla jsem „islandskou horečkou“
Jedu voňavým lesem, koník pode mnou mě nese cestou s výmoly i loukou, aniž by zaváhal nebo zakolísal. Blaženě se usmívám a kochám se pohledem do krajiny. Nohy mi poněkud visí pod břichem koně a také na speciální sedlo si postupně zvykám. Ale pocit mám skvělý. Majitelka koní jedoucí přede mnou se na mě otočí a prohodí: „Á, vidím, že jsi onemocněla!“ Rázem jsem zpět v realitě a nechápavě se ptám: „Cože?“ „No jo, dostala jsi islandskou horečku, z toho se jen tak nevyléčíš!“ odvětí s úsměvem a já vím, že má pravdu. Jedu totiž poprvé v životě na islandském ponym!
Malí, ale šikovní
Islandské poníky jsem poprvé viděla na vlastní oči v Pardubicích na výstavě Koně v akci a pak na Equitaně v roce 2007 a také na Apassionatě. Na první pohled to jsou malí, chlupatí poníci. Jenže když se rozejdou, husté hřívy se rozčepýří, nožky začnou kmitat v jedinečném töltu a zařadí „pátou“ rychlost, člověku doslova spadne čelist a chtě nechtě je začne obdivovat. Pak přijdou na řadu knihy a encyklopedie, kde se snažíte dozvědět víc o tomto zajímavém plemeni. Jenže žádná teorie vás nepřipraví na setkání „tváří v tvář“. Mně se to podařilo v zimě, když leželo asi půl metru sněhu. Majitelé mě vzali k obrovské pastvině, kde však nebylo vidět ani kopýtko, natož kůň. Když však zachrastil oves v kyblíku, zpoza lesíka náhle vyšlo pěkně v řadě za sebou celé stádečko poníků. Vůdce stáda prošlapával cestu, ostatní šetřili síly. Všichni byli neskutečně zarostlí hustou srstí, krk jim před chladem chránila hustá dvojitá hříva. Vešla jsem mezi ně, chvíli byli nedůvěřiví a drželi si odstup, ale pak přeci jen zvítězila zvědavost a šli si mě důkladně prohlédnout. Ačkoli jsem obyčejně ve stádu koní dost ve střehu, abych se nepřipletla mezi nějaké vzájemné vyřizování koňských účtů, tak tady jsem byla naprosto v bezpečí. Poníci mají za sebou dlouhodobý přirozený vývoj jen s minimálními zásahy člověka a zlé jedince prostě mezi nimi nenajdete – v tomto mají chovatelé na Islandu jasno a za povahu koní ručí. Jako nejvýstižnější se mi pro popsání jejich povahy jeví výraz „zdrženliví“ – podívají se na vás, někteří po chvilce odejdou, jiní ještě setrvají, ale dávají vám najevo, že se bez vás klidně obejdou. Tohle zmiňované stádečko pochází z Holandska a jsou to čistokrevní islanďani. Do Čech si je majitelé dovezli v roce 2006, mají je celý rok volně na pastvině bez jakéhokoli přístřešku. V letošní zimě byli ve stájích pouze v těch dnech, kdy teplota klesala pod -15 stupňů Celsia, jinak stáj skutečně nepotřebují. Dostávají seno a vodu, jádro jen v malém množství. Hřebci žijí odděleni od klisen s valachy. Co se týče plemenitby, tak majitelé mají na několik týdnů na jaře zapůjčeného plemenného hřebce z Holandska, kterého vypustí do stáda a ponechají věcem volný průběh. Hříbata se rodí na pastvině, jsou velice života schopná a čilá a od nejútlejšího věku zůstávají se stádem venku.
Pět rychlostí
Kohoutková výška poníků se pohybuje mezi 121 až 134 cm, v domovině je však nenazývají poníky – pro obyvatele Islandu to jsou koně – odvěcí pomocníci, skromní a tvrdí, bez kterých by se neobešli. Běžně na nich jezdí dospělí lidé, nosí nebo tahají poměrně těžké náklady a nikdy nebyli šlechtěni jako poníci pro děti. Nízký vzrůst zapříčinila nehostinná příroda na Islandu a dodnes jsou zde chováni v polodivokých stádech. Jen v tuhých zimách jsou stáda přikrmována a v nouzi prý nepohrdnou ani slanečky! Mají jisté chody i v náročném terénu, trénovaní koně předvádějí pět chodů – krok(fetgangur), klus (brokk), rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu – pomalý (skeid) a rychlý (tölt). Tölt lze popsat jako čtyřtaktní rychlý mimochod, při kterém koně dosahují velké rychlosti, pro jezdce je však mimořádně pohodlný. Tyto chody jsou koním sice vrozené, ale rozvíjejí se jen pečlivým tréninkem a ne každý kůň je zvládá. Nadaní jedinci jsou speciálně trénováni, závodů se účastní koně čtyřchodoví (předvádějí krok, klus, cval a mimochod) a pětichodoví (ti ještě přidají tölt). Při závodech nebo prestižních přehlídkách mají na nohách speciální podkovy a navíc závaží s přesně stanovenou hmotností, která ještě zvyšují fázování chodu. Jezdci mají speciální plochá sedla a nesmějí používat bič.
Jak se jezdí tölt
Na vyjížďku jsem jela na valachovi, který tyto speciální chody umí, a tak když se mě majitelka zeptala, zda chci zkusit tölt, nadšeně jsem přikývla. Instruktáž byla kupodivu krátká a jasná a já měla jediný dotaz – jak poznám, že už jedu töltem? Majitelka se shovívavě usmála a ujistila mě, že to určitě poznám! Udělala jsem tedy vše podle jejích rad a pobídla koně. Nejprve se rozklusal, ale o pár kroků dál, kdy jsem mu malinko více napřímila hlavu a víc se usadila v zadní části plochého sedla, najednou došlo ke změně! Sice jsem seděla na klusajícím koni, ale vůbec to se mnou neházelo, jen jsem se v sedle pohupovala ze strany na stranu a koník cupital v pravidelném rytmu po cestě. Úžasný zážitek, korunovaný pochvalou majitelky - prý ne každý je schopen koně vést töltem, ale tady určitě z devadesáti procent chvála patřila valáškovi, který byl vysoce inteligentní a pochopil moje pobídky. Nejeli jsme sice žádným závodním tempem, k tomu jsou připravováni jen vybraní jedinci, kteří se pak účastní závodů a přehlídek, ale na hluboký zážitek to stačilo!
Potomci keltských koní
Islandští poníci jsou pravděpodobně potomky koní dovezených norskými a keltskými nájezdníky, kteří se na island dostali koncem 9. století. Dalších tisíc let nebylo na ostrov dovezeno žádné jiné plemeno a tak jde o koně chované dlouhodobě v čisté formě nordického koně. Hlava je těžší, rovná, ušní boltce malé, krk středně dlouhý, horní linie je delší, záď srázná, trup zavalitější. Kopyta jsou tvrdá a obvykle nepotřebují kovat (koně z tohoto stáda se kovají jen před turistickou sezónou, protože pak chodí několik hodin denně v hornatém terénu). Barvy jsou povoleny všechny, typickým znakem je hustá hříva (tzv. dvojitá, která spadá na obě strany krku). Jsou to pozdní koně, dospívají až kolem pátého roku a neobsedají se dřív, protože by jim byl zničen hřbet. Výcvik musí být postupný a citlivý, aby hřbet zesílil. Odměnou majitelům a jezdcům je však skromný, vytrvalý a dlouhověký kůň. Jejich počty se odhadují na šedesát až osmdesát tisíc. Zajímavostí je, že koně, kteří jsou odvezeni z Islandu, se již nikdy nemohou vrátit – je to opatření, které má zabránit zavlečení různých chorob, které sužují chovy koní ve světě. Co však trápí islandské koně v Evropě, to je hmyz, který způsobuje alergické vyrážky a problémy se srstí. Proto je vhodné chovat tyto koně spíš v horských oblastech, které jim lépe vyhovují svým klimatem. Ceny se za kvalitního koně pohybují kolem 1000 Eur, což je relativně vysoká částka. Ovšem odchov je poměrně levný, daný právě skromností poníků. Chcete-li se věnovat ježdění s pravým islandským sedlem, je třeba zajet do Německa či jinam do zahraničí a tam si ho pořídit. Má ploché posedlí a kolmo dolů spadající bočnice. Také uzdečka je jiná - má jednoduchou lícnici s udidlem a druhá lícnice s nánosníkem se nasazuje zvlášť, zcela chybí podhrdelník a čelenka. Na těchto uzdečkách jsou předváděni i koně při přehlídkách, závodech a show. Ačkoli jsou menšího vzrůstu, nedoporučují se jako poníci pro děti – mají dost temperamentu a nezkušený jezdec je nemusí zvládnout!
Zkrátka islandští koně možná na první pohled až tolik nezaujmou, ale jakmile je poznáte blíž, určitě také dostanete „islandskou horečku“!
