Postřehy z Chorvatska ZOO Split, tam kde se zastavil čas
Je strašné horko, slunce nemilosrdně pálí do zpocené kůže a člověk v tu chvíli doufá, že před sebou uvidí alespoň kapku chladivé vody, přeji si ať alespoň začne pršet. Nohy už dávno odmítají šlapat po nekonečných schodech a náš cíl je stále v nedohlednu. Proč jsem sakra nezůstala u moře ve stínu borovic a nesrkala studené cokoliv … Ale ne! Vždyť už tam musíme být. Zhroutím se na chvíli k odpočinku a ohlédnu se zpátky, dolů k moři. Přede mnou se rozprostře úžasná scenérie.
Přístav i kolonáda u nohou
Celý přístav i kolonáda kolem Diokleciánova paláce mi v tu chvíli leží u nohou. Zapomenu na horko i bolest a obdivuji tu dokonalost. Pravidelně vyrovnané kotvící lodě odtud vypadají jako zmenšené modely. Nákladní lodě Jadrolinie vznešeně připlouvají a majestátně vyplouvají. Dýchne na mne kouzlo moře a života kolem něj. Tak to je chorvatský Split, druhé největší město ve střední Dalmácii, kde se snoubí dávná historie s moderním světem. Žije zde kolem 189 000 obyvatel. Jeho vznik se udává již před 1700 lety. Tehdy, kolem roku 293 si zde římský císař Diokleciánus nechal vystavět palác, útočiště na důchod. Byl prvním římským císařem, který dobrovolně předal svou vládu a odešel na odpočinek. Pro představu, jeho přepychová císařská vila měla rozlohu kolem 30 000 metrů čtverečních. Po vládě Římanů se tu vystřídali Chorvati, Maďaři, Benátčané, Francouzi a Rakousko–uherští panovníci. Do dnešních dob se zachovaly hradby z paláce, tři brány – zlatá, stříbrná a železná. Mausoleum s kryptou, náměstí Peristil, Jupiterův palác a Vestibul. V roce 1979 bylo vše zařazeno pod UNESCO. Kolem nekonečných hradeb Diokleciánova paláce je rušný život, lidé se tu jak mravenci hemží a žijí svůj běžný den. Houfy turistů horlivě mačkají spouště fotoaparátů nebo v klidu ve stínu palem relaxují v hospůdce.
Zoologická zahrada ve Splitu
Na naší téměř „vysokohorské tůře“ potkáme jen pár milenců, kteří doufali, že se tu ukryjí před zraky zvědavců. Cesta vede po starých kamenných schodech vzrostlým lesoparkem, lemovaným kvetoucími agávemi. Mrazí mě v zádech, když si uvědomím, že tato rostlina vykvete za svého života pouze jednou, po 25–30 letech a pak umírá. Stvol s květy dosahuje mnohdy až devíti metrů. Kvetou všude kolem nás. Nejčastěji tu roste agave americká, původem z Mexika. Dnes již je známo kolem tři sta druhů agáví. Také vzrostlé opuncie připomínají okolnímu světu svůj věk. Šlapeme dál, už to přeci nemůže být daleko. Náš cíl! Zoologická zahrada ve Splitu. Před námi se ale rýsují stále jen samé schody. Už to vzdávám, mně může být celá zoologická zahrada ukradená … já chci do vody. Silnější účastníci pochodu však náhle vítězoslavně gestikulují, přidám tedy plyn a s vyplazeným jazykem se k nim dovleču a zhroutím se k zemi. Jsme tu! Konečně. Zdolali jsme vyhlídkový vrch Marjan! Popadnu druhý dech a začnu se rozhlížet. První na co mně padne oko je žulová pumpa na vodu. Sláva jsme zachráněni! V duchu blahořečím budovatelům vodního zdroje a počítám, kolik asi zachráněných turistů má tato studánka na svědomí. Vrháme se pod proud vody, to je náádhera … Po osvěžující koupeli našich hlav začneme lépe vnímat okolí. Především tu nikoho nevidím. Žádní návštěvníci stojící frontu na vstupné do zoo. Snad nejsme proboha někde jinde! Před námi stojí žlutá oprýskaná budova zarostlá jak v pohádce O šípkové Růžence. Vlevo, o něco níž je další menší stavba. U ní se skromně krčí cedule s nápisem ZOO Split. Tak jsme tu správně! Dojdeme až k okénku a hurá člověk. Příjemná pokladní, ošetřovatelka a ochranka v jedné osobě nám prodává vstupenky. Při naší obhlídce zoo narazíme dokonce ještě na jednoho živého člověka – dalšího ošetřovatele.
Po vstupu do areálu spatříme voliéru s vodní drůbeží. Kolem betonového jezírka je pěkně živo. Najednou mě přepadne zvláštní pocit, že jsem se vrátila o několik desítek let zpátky, kdy většina zoologických zahrad stála na malém místě tvořena železnými klecemi. Procházíme touto skromnou zahradou posazenou na skále. Kamenitý terén ani nedovoluje vybudovat rozsáhlejší výběhy. Nenajdete tu sice žádné slony, nosorožce či žirafy, ale přece jen tu vládne zvláštní atmosféra středozemního subtropického klimatu. Snad všechna zvířata už mají své nejlepší roky života za sebou, ale vypadají spokojeně. Tak trošku zoo pro seniory.
Posavska kukmasta kokoš
Zpestřením je volně pobíhající drůbež. Zjišťujeme, že se jedná o dnes již málo chovaný, původní chorvatský kur – Posavska kukmasta kokoš. Jeho ypickým znakem je chocholka na hlavě a odstávající listový hřeben. Toto plemeno je podobné u nás ojediněle vystavovanému plemeni sulmtálka. S chorvatskými slepicemi jsme se u nás mohli setkat v roce 1998 na 25. Evropské výstavě v Brně. Chorvatští vystavovatelé zde prezentovali osm zástupců této drůbeže. A začíná naháňka k dobrému fotografickému záběru. Nikomu to nepřeji. Když si totiž slepice usmyslí, že se fotit nechce, tak jí to těžko vymluvíte! Už mi zase teče proud potu po čele a mouchy tu tedy mají vskutku lidožravý. Konečně slepička zapózuje, zamířím a … auvajs, ta mrcha muší mě ale rafla! Tak znovu. Když teď o tom zpětně přemýšlím, docela by mě zajímalo, co si asi o nás mysleli ti chorvatští ošetřovatelé. V zápalu jsme tam museli běhat dobrou hodinu, ještě že tam nemají Chocholouška se svěrací kazajkou. Hotovo! Snad tisíc snímků, ale doufám, že alespoň jeden vyjde!
Osel domácí
Pokračujeme dál, konečně jsme si také mohli prohlédnout, pro Chorvatsko typického představitele, osla domácího. Ještě nedávno byl oslík součástí téměř každé chorvatské domácnosti. Byl nepostradatelným členem rodiny, důležitým dopravním prostředkem a nezbytným pomocníkem v zemědělství. Ale dnes, s příchodem turismu, se už na něj téměř zapomnělo. Na ostrově Čiovo jsme po až dlouhém pátrání natrefili na místního zemědělce s šedou oslicí. Prozradil nám, že je stará přes dvacet let a je na ostrově již posledním oslem (tedy tím čtyřnohým, jiné by jste určitě i tady našli snadno). Před dvaceti lety tu oslíků žilo kolem pěti set kusů. Ve splitské zoo můžete také spatřit vlky, medvědy, divoká prasata, domácí králíky(ve volném výběhu), morčata, pštrosy, poníky, původní ovce a kozy domácí i kamerunské. Volně tu žijí pávi, slepice všech velikostí a barevných rázů. Kolem betonového jezírka uvidíte kachny, husy, labutě, čápy i plameňáky. Všechno vám to neprozradím, přijeďte se podívat osobně a podpořit tak splitskou zoo svými penězi za vstupné.
Rozporuplné pocity
Tahle zoologická v nás zanechala rozporuplné pocity. O zvířata je tu postaráno dobře, ale velmi zde chybí rozvoj a modernizace. Je tu názorně vidět, že zahrada není na vrcholu zájmu, jak turistů, tak místních obyvatel. Prostě není in. Bohužel, její někdejší sláva skomírá. Jejím zakladatelem byl významný přírodovědec profesor Juraj Kolombatovič (1843–1908), který založil i přilehlý lesopark na vrchu Marjan, kde zoologická zahrada stojí. Tento poloostrov o rozloze 340 hektarů začal zalesňovat v roce 1892. Roste tu zejména borovice pinie, cesmína a pobřežní dub. Profesor Kolombatovič byl významným ichtyologem a herpetologem, který objevil a pojmenoval devět nových druhů ryb. Jedná se o druhy Corcyrogobius liechtensteini, Chromogobius zebratus, Gobius luteus, Thorogobius macrolepis, Millerigobius macrocephalus, Lipophrys adriaticus, Lipophrys dalmatinus, Parablennius zvonimiri a Antonogadus megalokynodon. Juraj Kolombatovič dále objevil a popsal, v roce 1886, nový druh ještěrky Lacerta mosorensis Kolombatovič. Tato vzácná ještěrka žije v nadmořské výšce nad sedm set metrů v Dalmácii. Jeho bysta je umístěná u původního vchodu, který se dnes již nepoužívá. Dívá se a možná trochu smutní … Doufám, že se splitská zoo i její obyvatelé dočkají větší pozornosti a nastanou pro ně lepší časy.
Poslední doušek ledové vody a vydáváme se zpátky, dolů ke splitskému přístavu. Tichá cesta lesoparkem nás zase vrhne zpět do dnešní rušné doby, mezi davy turistů. Splitská zoologická zahrada se opět ponoří do svého ticha a čas se tu nepočítá …
