Největší zabijáci oceánů
Ti nejmenší jsou nejhorší, neexistují žádné protijedy. Ostrá bodavá bolest v noze po chvilce přestala, ale k břehu je to ještě kus cesty. Mořské vlny se neustále valí přes ochromené tělo, z posledních sil se muž snaží udržet na hladině. Chce se nadechnout, ale nejde to. Celé tělo odmítá vykonávat jednoduché úkony. Pomalu se potápí, voda mu vniká do plic.
Nádherný tmavomodrý mořský svět nás uchvacuje od počátku světa. Úžasné scenérie, ničím nenahraditelný šepot mořských vln, korálové útesy plné rozmanitého života … Není proto divu, že stále více lidí jezdí k moři na dovolené, někteří se raději opalují na pláži, jiní tráví dovolenou aktivně – plachtěním, potápěním nebo šnorchlováním. Když se zeptáte jakého zvířete se nejvíce bojí, odpoví, že žraloků. Mýtus o krvežíznivých žralocích bohužel u většiny lidí přetrvává. To největší nebezpečí přitom hrozí od zvířat, do kterých bychom to nikdy neřekli.
Irukandji (Carukia barnesi)
Irukandji je malá medúza (přesněji čtyřhranka z třídy Cubozoa) o velikosti ne více jak dva centimetry. Je odpovědná za několik záhadných úmrtí při koupání podél australského pobřeží. Každé léto je více jak šedesát lidí hospitalizováno na následky požahání, které většinou není bolestivé, ale po přibližně třiceti minutách se člověku udělá nevolno, má bolesti zad či hlavy a bodavou bolest ve svalech a hrudi. Způsobuje tzv. Irukandji syndrom, který byl poprvé popsán v roce 1952 Hugo Fleckerem. Jméno Irukandji pochází od názvu aboriginského kmene, který v minulosti žil v okolí severního Queenslandu. Jméno Barnesi je podle vědce, který čtyřhranku způsobující syndrom objevil v roce 1964, Dr. Jack Barnes. Irukandji se vyskytují spíše v hlubší vodě, ale proudy je často naženou blíže k trefu, což vede k ohrožení potápěčů a šnorchlařů, kteří obdivují útesy. Zatím není známý žádný protijed na žahnutí Irukandji. Australský tým vědců však usilovně pracuje na jeho objevení (The Australian Venom Research Unit). Požahání většinou nemá fatální následky, pokud dojde k okamžitému ošetření. Carukia má čtyři zatažitelná vlákna dlouhá od 50 do 500 mm. Žahavé buňky nemá pouze na vláknech, ale také na zvonu. O jejím životě nevíme prakticky nic. Protože jsou velmi křehké, nedají se studovat v zajetí, ve chvíli kdy narazí na stěnu, jsou prakticky zničené.
„Mořská vosa“ (Chironex Fleckeri)
„Mořská vosa“ je další druh nebezpečné čtyřhranky.Zbarvení je většinou světle modré až průhledné. Zvon je tvořen čtyřmi stěnami. Dosahuje velikosti nad dvacet centimetrů a má více jak patnáct vláken v každém rohu těla, které mohou být až tři metry dlouhé. Vlákno obsahuje více jak pět tisíc nematocytů (žahavých buněk). V moři se může pohybovat rychlostí až čtyři uzle. Jejich počet vzrůstá po dešti, hlavně v oblastech kolem řek a zátočin. Většinou nejsou v rozbouřeném moři. Preferují místa u pobřeží, kde jsou klidnější vody při přílivu a shromažďují se blízko ústí řek a zátočin. Živí se malými rybami a korýši. Objevují se obvykle kolem října a jejich sezóna trvá až do dubna na severu Austrálie a od listopadu do března na jihu. V době, kdy se vyskytují, jsou zavřené preventivně pláže, přestože jsou proti nim chráněné ochrannými sítěmi. Pokud si i přesto jdete zaplavat, musíte mít odpovídající oblečení. Na Velkém Bariérovém útesu nehrozí, že by jste je potkali. Dále je možné se s nimi setkat na Filipínách, Vietnamu či Hawai. Co se týče možnosti na přežití, tak téměř žádná není. Bolest je tak veliká, že se patrně v důsledku šoku lidé utopí předtím, než se dostanou ke břehu. První pomocí je polít postižené místo octem co nejdříve, aby se zbylé žahavé buňky neutralizovaly. Až poté se mohou zbytky čtyřhranky odstranit. „Mořskou vosou“ se také někdy označuje čtyřhranka Carybdea alata.
Měchýřovka portugalská (Physalia physalis)
Měchýřovka portugalská má na svědomí mnoho úmrtí. Je to trubýš vznášející se na hladině, s dlouhými vlákny pod vodou (až 10 m). Velikost zvonu je přitom mezi 10 až 25 cm. Protože je téměř průhledná, není ve vodě vidět.Vlákna jsou extrémně nebezpečná, obsahují žahavé buňky, které způsobují zvětšování lymfatických uzlin, extrémní bolest, problémy s dýcháním a zástavu srdce. Druhotně mohou nastat alergické reakce. Úmrtnost je v některých oblastech téměř 100 %. Jediná pomoc spočívá v omývaní slanou vodou a ponořováním do horké vody. Vyskytuje se v Indopacifiku a Severním Atlantiku v otevřeném oceánu. Měchýřovou se živí želva Caretta caretta.
(Pokračování příště)
