Veterinární prevence zahrnuje metody předcházení onemocněním (především přenosným) v chovech guld a bezprostředně tak navazuje na zoohygienu jejich chovu.
Prosím zde chovatele o určitý nadhled, protože pod názvem dezinfekce zahrneme z úsporných důvodů i dezinsekci (ochranu proti parazitům, hmyzu). Také pojem dezinfekce (zničení infekčních činitelů) chovatel nesmí brát úplně doslova a to hned z několika důvodů. V chovu ptáků, amadiny gouldové nevyjímaje, je prakticky nemožné docílit nepřítomnosti mikroorganismů (aseptické prostředí). Nakonec se nejedná o operační sál. Je třeba snažit se pouze eliminovat přítomnost patogenních zárodků na minimum. V každém chovu se průběhem času vytvoří specifická mikroflóra, tedy kmeny mikroorganismů, na které si ptáci daného chovu zvyknou a dá se říci, že s nimi žijí v jakési tiché symbióze. Tato specifická mikroflóra není nebezpečná ani pro zde odchovávaná mláďata, protože si na ni zvykají postupně a část ochranných látek dostávají do vínku od rodičů. Nebezpečí ale může představovat pro nově získané jedince, kteří přicházejí z jiného prostředí. Na druhou stranu tito nově příchozí jedinci pak představují nebezpečí pro původní chov a to nejen pro jeho ptačí obyvatele, ale i pro specifickou mikroflóru chovu. Mohou být nositeli jiného typu bakteriálních kmenů, které jsou například agresivnější, a tak vyhubí původní kmeny mikroorganismů. Tím se stávají nebezpečnými i pro ptáky původního chovu, protože ti nemají vyvinutou obranyschopnost proti těmto novým kmenům. Může to znamenat i výraznější nebezpečí, hlavně pro mláďata a ptáky pod zátěží nebo jinak oslabené. Víme již, že v každém chovu existuje specifická mikroflóra, která za normálních okolností naše chovance neohrožuje. Proč tedy provádět dezinfekci? I to je zcela jednoduché. Chov není izolovaným ostrovem a minimálně prostřednictvím chovatele sem pronikají i další kmeny zárodků, které nemusí být neškodné. Navíc i u původních kmenů mikroorganismů může dojít k jejich zmnožení, eventuelně ke zmutování. Tím se mohou stát patogenními (způsobují onemocnění). Jinými slovy, rovnováha by byla narušena. Proto je nutné dezinfikovat. To provádíme pravidelně, alespoň dvakrát ročně (lépe třikrát až čtyřikrát), podle možností. A samozřejmě vždy, pokud to okolnosti vyžadují (zvýšená nemocnost, úhyny, zjištění infekčního onemocnění apod.). Důkladné dezinfekci musí předcházet důkladná mechanická očista a úklid v prostorech chovu. Ne běžný úklid, který provádíme alespoň jednou týdně. Při dezinfekci prostoru odchytíme ptáky a přemístíme je jinam. Mechanicky očistíme klece, mřížky a další chovatelská zařízení. Omyjeme je teplou vodou s dezinfekčním roztokem. Použít můžeme preparáty na bázi chlóru (Savo, Clorox, Chloramin apod.). Velmi dobře se osvědčilo použití rozprašovače nebo ještě lépe suché páry, která působí i svojí teplotou. Po omytí necháme oschnout. Pro zvýšení dezinfekčního účinku můžeme použít např. germicidní lampu (vyzařuje tvrdé UV záření). Po jejím použití (alespoň 2 až 4 hodiny) je nutno vyvětrat, protože jejím účinkem vzniká ozon (O3), který je jedovatý. Pro dezinfekci lze použít řadu dalších prostředků (Incidin, Incidur, Dezident apod.). Po návratu ptáků na původní stanoviště, se poměrně rychle obnovuje specifická mikroflóra, kterou mají ptáci v sobě, ale vzhledem k jejímu potlačení v prostředí nemůže dojít k jejímu přemnožení. V období mezi jednotlivými dezinfekcemi provádíme běžný úklid. Alespoň k vytírání podlah používáme i při běžném úklidu dezinfekční prostředky. Velmi dobré je, pokud chovatel v chovu používá biozářivky (s celým slunečním spektrem), které svým UV podílem napomáhají k likvidaci celé řady patogenů. Také řada modernějších vzduchových filtrů má již antibakteriální vložku. Dezinsekci (likvidaci parazitického hmyzu) provádíme průběžně. Použít lze Arpalit nebo Biokill ve formě aerosolu. Je také možné tyto preparáty nakapat do nádobky s vatou a tu zavěsit v prostoru chovu. Odparem účinné látky dochází k průběžnému působení preparátu. Pokud chov realizujeme v bednových klecích, je dobré do malých lékovek s vatou nakapat obdobným způsobem Ivomec (ivermectin) a zavěsit na zadní stěně klece. Toto opatření má také velmi dobrý efekt. Pouze při zkrmování hmyzu dbáme, aby podané množství bylo rychle zkonzumováno. Zásoby a chovy hmyzu umisťujeme mimo chovné prostory. Preparáty, které působí odparem, mohou předkládaný hmyz (larvy) likvidovat nebo omezovat schopnost rozmnožování u chovných násad.
O izolování jedinců podezřelých z onemocnění jsem se zmiňoval v části této kapitoly věnované nemocem guld. Zde pouze doplním, že klece pro izolaci takovýchto jedinců je lépe umístit mimo prostory chovu a krmit a obsluhovat je vždy až jako poslední. Snižujeme tím riziko přenosu infekčních chorob do chovu.
Karanténování nově získaných ptáků je jedním z nejdůležitějších principů veterinární prevence, dá se říci, že jde přímo o nutnost, která je ale chovateli do značné míry podceňována až ignorována. Je celkem lhostejné, zda nově získaný jedinec pochází z Nové Guineje, Austrálie nebo Zlámané Lhoty v sousedním okrese. Vždy se jedná o nový, neznámý kus (kusy) v našem chovu. To znamená nejen nebezpečí pro stávající chov, ale i pro nového jedince. Vždyť již víme, co znamená specifická mikroflóra chovu. I karanténa by měla být umístěna mimo vlastní prostory chovu a rovněž i její obsluhou by se měl chovatel zabývat vždy až jako poslední. Jde o to, aby nepřenesl nežádoucí patogeny (bakterie, parazity) do vlastního chovu a naopak, aby přenášel pozvolna (oděv, ruce) již uvedenou specifickou mikroflóru do karantény. Nováčci v chovu dostávají touto cestou možnost postupného návyku na prostředí jejich budoucího chovu. Také úprava hodnot mikroklima (teplo, vlhkost) obvyklých v našem chovu, musí v karanténě probíhat postupně. Stejně je tomu při navykání na krmiva a především nápoje. V prvních dnech (asi tři dny) podáváme raději vodu převařenou nebo upravenou bylinnými extrakty a pozvolna ji ředíme vodou běžně podávanou v chovu. Velmi pečlivě sledujeme reakce nově získaných jedinců na různé podněty z prostředí (pokles nebo vzestup teploty, vlhkosti apod.) a pokud reagují nepřiměřeně (malátnost, ospalost), raději hodnotu upraveného činitele vrátíme zpět. Velkou pozornost věnujeme zdravotnímu stavu a jeho projevům – dýchání, množství, barvě a konzistenci exkrementů, očím, celkovému chování apod. Při sebemenší negativní změně je potřebné poměrně rychle reagovat. Pokud vše probíhá hladce, zhruba po čtyřech týdnech karanténu ukončíme a nové ptáky zařadíme do chovu, ale asi stejně dlouhou dobu jim ještě věnujeme zvýšenou pozornost. Karanténní klece a prostory vždy před a po použití řádně vyčistíme, ošetříme proti parazitům a vydezinfikujeme.
Význam tohoto opatření bývá mnohdy chovateli (a nejen jimi) přeceňován. Nicméně má hodnotu především tam, kde neznáme prostředí, ze kterého nově získaní ptáci pocházejí. Dále je toto opatření na místě, pokud zjistíme v chovu některou nakažlivou nemoc. Pak je nezbytné zbytek chovu přeléčit preventivně. Běžně lze toto opatření realizovat proti ektoparazitům (roztoči, všenky). Ptákům můžeme nakapat Arpalit či lépe Ivomec na krční nažiny, odkud je expirován kůží. Lze použít i způsobu s plastovkami, který byl uveden v předchozí části. Pro ostatní druhy preventivních přeléčení (endoparazité, bakterie), je vhodnější provést nejprve laboratorní vyšetření (nejčastěji trusu) a jednat až na základě jeho výsledků. Základní laboratorní vyšetření na endoparazity lze v nejvyšší nouzi provést i doma. Je k tomu zapotřebí laboratorní odstředivka (asi 2 000 otáček) a mikroskop. Vyrobíme si nasycený solný roztok (do – nejlépe destilované – vody, v množství asi 100 až 200 ml, přidáváme tak dlouho sůl, až se tato již nerozpouští a to ani při intenzivním míchání). Odebrané vzorky trusu rozmícháme asi ve 100 ml nasyceného solného roztoku. Vzniklý preparát odstředíme 1 až 2 minuty při 2 000 otáčkách. Z takto upraveného preparátu sebereme vrchní vrstvu a naneseme ji na mikroskopické sklíčko. Tímto způsobem je možné identifikovat oocysty kokcidií a vajíčka některých hlístů. Vyšetření vyžaduje určitou zkušenost. Proto opakuji, že tento postup je použitelný jen jako nouzové řešení. Jednodušší je odeslat odebraný vzorek na vyšetření do veterinární laboratoře.
Provádíme jej do alespoň vyvařených (lépe sterilních) nádobek (zkumavky, lékovky), vždy z několika míst klece nebo voliéry. Vzorek by měl obsahovat větší podíl čerstvého trusu. Nejlépe je, domluvit se s nejbližším praktickým veterinárním lékařem, který odesílá svozem vzorky (nebo jistě ví, kdy a kde se odesílají) a odebrat je v den svozu. Tím zajistíme, že do veterinární laboratoře se dostanou včas a zvýší se tím objektivita vyšetření. Pokud vzorky odebíráme v předstihu, umístíme je, nejlépe, do spodní části chladničky, kde je stabilní teplota (asi 8 °C) a tmavé prostředí. Vzorek by měl být ale odeslán nejpozději do 24 hodin po odběru. Odběr jiného, biologického materiálu (krev, tkáně apod.) přenecháme veterinárnímu lékaři. Odebrané vzorky je třeba označit zpětnou adresou, pro sdělení výsledků vyšetření a typem požadovaného vyšetření (bakteriologické, endoparazitické, apod.). Podle výsledků vyšetření můžeme provést přeléčení. Vždy je ale lépe celou věc alespoň konzultovat s veterinárním lékařem.