Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (15.)
Můj dům, můj hrad. Pouze pošetilý a nenapravitelný optimista by od dog–trekkingu požadoval luxus a pohodlí. Kdo hledá podobné požitky, musí se obrátit na služby nejdražších cestovních kanceláří. Dočká se vířivek, vodních postelí, skvěle zásobených barů a možná nudy … (Inu, proti gustu …) I na treku však budeme nuceni řešit otázku přijatelně prožitých (pokud možno prospaných) nocí. Ne každý dog–trekař a jeho pes jsou schopni absolvovat závod non stop. A co teprve na dalekých cestách a na přechodech různých pohoří – tam si užijeme bivaků nepočítaně.
Navzdory „všemocné“ vědě nám žádná „ostře sledovaná“ meteorologická předpověď nezaručí, že nás na stezce nezastihne v noci liják, vlezlý nekonečný déšť či prudký pokles teplot. A právě na tyto „malé radosti“, které se tak špatně prožívají (ale na které se i nejlépe a nejčastěji vzpomíná), se musíme důkladně připravit.
Nikoho určitě nepřekvapí, že při balení batohu na mnohadenní cestu úzkostlivě zvažujeme každičký gram zátěže a nemilosrdně vyřazujeme vše, co není nezbytně nutné. Zásadní nevýhodou stanů je (jako ostatně čehokoliv), že něco váží a že zabírají v batohu místo. Výběr vhodného stanu pro naše účely je zásadní. Klasická „áčka“ již patří téměř historii (i ta však měla své nepopiratelné výhody: větší vnitřní prostor, ale zároveň větší plocha střechy byla méně odolná proti větru). V současné době se nejvíce vyrábějí (i prodávají) kopulové a tunelové stany s laminátovou konstrukcí, které větru lépe odolávají. Na našem trhu můžeme koupit stany všemožných značek, všemožné kvality, za všemožnou (i nemožnou) cenu. V dobře zásobených outdoorových obchodech objevíme i (pro nás vhodné) extrémně lehké typy stanů. Mají jedinou nevýhodu: ty opravdu kvalitní nás zarazí až překvapivě vysokou cenou, ty laciné svou absolutní nekvalitností. (Na dobrém stanu nelze šetřit, v extrémních podmínkách na jeho kvalitách často závisí naše zdraví.)
Vzdušné spaní
V divočině se můžeme často obejít při bivaku i bez stanu. Krásnými hvězdnatými nocemi strávenými pod „širákem“, kdy stačí na trávu jen rozvinout karimatku (nebo alumatku) a uvelebit se ve spacáku, se zabývat nebudeme. Noci to jsou nádherné a příjemné, ale naši výbavičku ani odolnost pochopitelně neprověří.
V lesním prostředí je dobrou možností pro příjemný bivak – hamaka (závěsná síť – dobrodiní jihoamerických Indiánů). Hamaku na našem trhu seženeme (v outdoorových obchodech i v army shopech). Síť stačí jen napnout mezi vhodně vzdálené dva kmeny stromů a místečko na noční lebedění je na světě! Když nad sítí napneme lanko, přes které přehodíme celtu, dostatečně velké nepromokavé pončo (lze koupit v různých Army shopech) či dostatečně velký igelit, který pečlivě vypneme motouzem, máme zajištěno suché místečko nejen pro sebe, ale pod hamakou i pro svého psa a batoh. Hamaka nás i při nocích bez deště dobře izoluje od vlhka a chladu. S takovouto výbavičkou jsem kdysi prošel rumunské Karpaty na šestitýdenní túře. A vždycky jsem se vyspal dobře.
Stará dobrá celta
I s pouhou (a dostatečně velkou) celtou lze dokázat úplné divy. Jen je třeba získat (často bolestně) zkušenosti, zapojit fantazii a předvídavost (a využívat vhodných přírodních podmínek konkrétního terénu). Celtu je vždy nutné dobře a pečlivě vypnout, vytvořit správný sklon a zajistit, aby se nedotýkala ničeho, co je pod ní skryto (a co má zůstat při dešti suché).
Žďárského pytel
Vhodnou alternativou stanu je tzv. Žďárského bivakovací pytel, alespoň tak se mu u nás říká. (Ve skutečnosti jej vymyslel moravský rodák Mathias Zdarsky (1856 – 1939), zakladatel alpské lilienfeldské lyžařské školy.) Jeho zlepšovák je vlastně obyčejný obdélníkový pytel z nepromokavé látky (např. z pogumovaného silonu či Goretexu) s větracím otvorem, do něhož se vejde jeden (či více) lidí ve spacácích. Pytel pro dvě osoby neváží ani 50 dkg.
Vhodný může být ve specifických podmínkách i lehký horolezecký bivakovací stan, který nepotřebuje konstrukci, pouze se zavěsí svislou stranou např. na dvě skoby zatlučené do skály. Upevnit se samozřejmě může i na kmeny stromů v lese; pochopitelně bez skob!
Trochu morbidní?
Pokud se nám to nebude zdát příliš morbidní, můžeme se pokusit sehnat „pytel na mrtvoly“, který používají „pohřebáci“. Jsou nepromokavé, lehké a vyrábějí se dvou barvách – bílé a černé. Záleží na našem vkusu … (Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že při nečasu poslouží docela dobře.)
Záhraby
V zimních podmínkách je vynikající používat sněhové záhraby. Technika jejich vytvoření však vyžaduje určité zkušenosti, a proto se jim budeme věnovat v některém ze zimních pokračování našeho seriálu.
Oči k vidění
Při hledání vhodného bivaku je samozřejmě možné – pouze jen kráčet s očima dobře otevřenýma a využívat náhodných příležitostí: skalních převisů, jeskyněk, starých seníků, krmelců atd. Upřímně řečeno: na podobné „dary shůry“ se při pochodu neznámou krajinou příliš spoléhat nelze. I tady totiž platí neúprosné Murphyho zákony: když podobné vhodné úkryty nepotřebujeme, narazíme na ně takřka na každém kroku. Když je toužebně hledáme, jsou ty tam … V případě nouze samozřejmě můžeme vytvořit i provizorní přístřešky z přírodních materiálů, kdy využijeme vývratů, větví jehličnanů atd. Příručky typu „jak přežít v přírodě“ jsou popisy podobných „stavbiček“ plné. Podle mého názoru jde však vždycky o více či méně necitlivé zásahy do krajiny, proto vždy doporučuji vlastní výbavu pro absolutní soběstačnost.
Zásady
„Noci jsou úhelnými kameny cest, královskými hrami. Dny mohou být horké nebo deštivé, únavně dlouhé i podobné hedvábnému mžiknutí, veselé i jednotvárné, ale jejich překvapením čelí poutník v bdělém stavu. Avšak noci jde vstříc bezbranný, vydaný tmě, všemu. Když den za sebou zametá větrnou oháňkou a večer se blíží, zneklidním jako březí laň: je čas hledat bezpečí, čas jít spát. Prohlížím kraj jinýma očima, lesy dostávají před nocí novou tvář. Je-li večer vlahý, i lesy se zdají vlídné, kývají na mne. Suché lesní okraje se prostírají jako vábící dívky. Jdu-li ale za karpatského krupobití kalnými cizími horami, budí přednoční mlha ve dvoutisícimetrové výši strach. Čiší z ní nejistota, záhuba. Rád bych byl daleko odtud, u lidí, ve slunečním jitru, ale nelze si vybrat, je čas jít spát, čas hledat si dobrý nocleh. Neboj se ale, bázlivý bratříčku, vždycky jsem dosud spal, každé jitro se probudil. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu, tím krásnější a nezvyklejší noclehy.“ V těchto poetických větách patrona všech lesních a horských tuláků – Miloslava Nevrlého z jeho „Karpatských her“ jsou vlastně zásady bivaku skryty: především – k rozhodnutí zabivakovat přistupme bez průtahů. Nečekejme na zlepšení počasí (zpravidla dojde ještě k jeho zhoršení) a raději využijme slábnoucího denního světla k důkladné přípravě na dlouhou noc. Sledujme směr větru, při dešti – směr stékání vody a snažme se zabivakovat blízko zdroje pitné vody. Nikdy nepodceňujme objektivní nebezpečí, abychom se při průtrži neocitli v epicentru přívalů vody, valící se ze svahů (či v zimě v potencionální dráze lavin). Stan (celtu …) pečlivě vypněme a zabezpečme proti nárazům větru (v případě možností můžeme z kamenů vytvořit i proti větrným poryvům ochranou zídku). S vašimi psy vám neporadím - každé plemeno vyžaduje něco jiného. Choulostivější psíci najdou asi své místo ve stanu. Znám pánečky, kteří svým psím kamarádům nosí i speciální spacáky nebo oblečky. Moji malamuti podobnými vymoženostmi pohrdají (i když – po pravdě řečeno – v dešti se rádi svinou do klubíček pod mou hamakou).
P.S.
„Ale až tebe omrzí peřiny a postele, naraž si do čela hvězdný širák! Kdo ví, pochází-li výraz spát pod širákem z obrozeneckých časů, kdy básníci usínali na cestách jen pod širokými klobouky, nebo připomíná-li širá noční nebe, pod nimiž uléhají poutníci od nejstarších dob. Ale až tebe omrzí svět, naraž si širák hluboko do čela!“ (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)
